třeba ho jednou sepíšu díky : )

Hm - tak jsem konečně sebrala odvahu a ono není s kým diskutovat. Oponent stále nedorazil domů. Tak musím vymyslet jiný termín. Musím už jít spát - ráno vstávám do práce ve 4:00 a po práci jedu na dva dny relaxovat. Asi si seženu tiskového mluvčího, aby mu to vyřídil...

Myslím že jsi si užil dost. Syn za 9let školy zažil 4ZŠ a 3 stěhování, s bývalou to taky nebylo nic moc a troufám si říci že má lepší náladu, ale je to spíše o přístupu. Je jedno krásné přísloví: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř!" Zažil a zažívám na vlastní kůži celý život a přesto doufám v lepší zítřky.

2Varda: Tak mu ho dej na stůl s tužkou a vzkazem aby potvrdil přečtení. možná blbé, ale zkusit se má aspoň něco.

Zdravím, jsem tu nový a zaujalo mně tohle téma, protože jsem něco takového prožil jako dítě.

Mám vzpomínky, ve kterých si pamatuju na otcovu tyranii vůči matce a i na mně jako prvorozenému synovi. Hádky, fyzické útoky, pláč matky a víkendové útěky k babičce. Moje matka, ačkoliv ji považuji za křehké stvoření všechno přetrpěla a vím, že to neměla vůbec lehké a moc jsem jí chtěl pomoct ale nevěděl jsem jak, byl jsem malý kluk. Po narození mladšího bratra se celková situace uklidnila i když čas od času nějaké hádky byly, ale už se to alespoň obešlo bez modřin na matčiném nebo mém těle.
Teď je mi 28 let a s otcem nemluvím, protože si s ním nemám co říct, obvykle se jen pozdravíme a to je vše. Neřekl bych, že ho nenávidím, ani ho nemiluju, řekl bych že k němu necítím vůbec nic... Rodiče bydlí spolu a s nimi můj mladší bratr, který ještě dokončuje vysokou školu. Navštěvuju je zhruba jednou za 2-3 měsíce. Při příjezdu je vidět, že jsou rádi když se ukážu, dokonce i otec se usmívá když mě uvidí. Prohodí něco ve stylu "To je dost, že se ukážeš, už skoro nevíme jak vypadáš...". Tato fráze se v různých obměnách opakuje při každé návštěvě a tím je veškerá komunikace mezi námi vyčerpána. Popovídám si s mamkou a bratrem co je nového, vyměním s bratrem nějaká data (filmy, hudbu atd) a to je vše. Nemám chuť se tam moc zdržovat a tak ten samý den zase odjíždím...

Zajímalo by mě jak to dopadlo s manželstvím Vardy a případně jak to vzaly děti. Snad to dopadlo dobře

No Varda se tu poslední dobou moc neukazuje (před pár dny teda napsala 2 příspěvky po 2 měsících neaktivity). Nemá o ní někdo nějaký informace?

Jo já bych něco věděla....
Jak už jsem psala jsem bez compu a navíc řeším dost těžký průser svého synka. Ale pokusím se dostat se sem aspoň na skok jednou týdně - průšvih je, že tu nestihnu být nikdy tak dlouho, abych stihla pročíst všechno co jsem zameškala.
Až vyřeším synka, tak vám to tu povyprávím. Zatím jsem ve fázi, kdy se pokouším sehnat pro něj obhájce, který pracuje zadarmo, nebo za teplý oběd - moc jich není
Napadlo mne, že bych tu vyhlásila soutěž, kdo dřív uhodne co provedl, ale to by už mohlo vypadat, že mi hráblo totálně a že jsem zralá pro svěrací kazajku. No nic - humor mne zatím neopouští (i když převažuje ten černý.)
Jinak mne zahřálo u srdíčka, že jste na mne nezapomněli.

2Varda: synka? to myslis toho co hraje v kapele R.U.M ? A co sem obcas zavetril?

JJ toho Je to hodný chlapec, asi se bál, že bych se mohla nudit


Jo a pozor - vrátím se ke svému prvnímu příspěvku v tomto tematu.
KONEČNĚ jsem včera řekla manželovi, že se budu chtít rozvést a ať si začne promýšlet, jak by si to představoval...
Chvíli na mě trochu zaraženě zíral, ale pak se šel koukat na seriál v TV.
Myslela jsem, že to bude horší, ale asi mne nějak nebere vážně - jako vždy

to chtelo hodne odvahy, soucitim s tebou, i kdyz me asi neznas

Ale jo - tebe osobně sice ne, ale tvé příspěvky za posledního půl roku znám. Díky za sympatie