Tak tenhle dopis jsem napsala asi před třemi měsíci a uveřejnila jsem ho jako úvahu na jednom literárním foru. Překvapilo mne kolik krásných a povzbudivých vzkazů jsem pak dostala od úplně cizích lidí. Dnes se tady na foru mluvilo na tema, jak se pozná, že je se vztahem konec. Napadlo mne, že ten dopis se k tomu tematu hodí. Dlouho jsem váhala, protože už jsem tu na sebe prozradila dost a po té době co jsem tu s vámi se necítím, jako mezi cizími a doufám, že vás většinu poznám jednou osobně. Ale nakonec jsem si řekla - proč ne.... Třeba někomu pomůže.
Takže kdo má čas a sílu si může přečíst jeden příběh s otevřeným koncem....


Dopis manželovi, který si nikdy nepřečte, ale kdyby se pozorně díval uvidí ho v jediné slze.

Dobré ráno můj milý.
Píšu ti dopis, který nikdy nebudeš číst bude dlouhý a dlouhé věci ty nečteš. Není to vlastně nic důležitého, jen pár vzpomínek.
Třeba na naše setkání v tanečních a na náš první ples. Nikdy ti tancování nešlo, ale uměl jsi vyprávět a usmíval ses na mne,- na mne, která ještě žádnému klukovi za hezký úsměv nestála. Pamatuješ na naše první schůzky a na naše první políbení před domem, jen letmé, aby nás nikdo neviděl?
Pak přišel povolávací rozkaz a první milování na rozloučenou. Bylo neohrabané pro mne poprvé a pro tebe? Dodnes nevím. Ale byla jsem šťastná, pro mne to byl slib, že jsem tvoje na celý život. Dva roky bez tebe? Přišlo mi to jako konec světa. Dva roky to je 730 osamělých nocí, 730 proplakaných polštářů a několik stovek roztoužených dopisů, které schovávám dodnes. Několik dnů dovolené - opušťák žádný, protože ze Slovenska je to do Prahy prý daleko.... Ale já čekala a byla jsem dokonce hrdá, že to všechno zvládnu, že vydržím zůstat věrná a že mne za to budeš milovat ještě víc. Dělaly mi dobře soucitné a při tom obdivné pohledy kamarádek.
Dva roky utekly a já nechtěla vidět, že se něco změnilo. Něco? My oba jsme se změnili. Nevadilo mi, že tě nezajímají věci které mám ráda, začala jsem se zajímat o to co ty. Nevadilo mi, že říkáš věci se kterými nesouhlasím, a tak jsem mlčela. Nevadilo mi, že děláš věci jinak a máš jiné hodnoty než já. Vždyť přeci láska, která vydržela tak moc nemůže být slepá. Nebo ano?
Než mé první pochyby stačily nabrat tvar, přišlo těhotenství a rychlá svatba. Ke sňatku jsem tě nenutila, už tenkrát jsem si nebyla jistá, jestli uslyším ano, nebo ne. pamatuji, jak jsi bez dlouhého váhání řekl, že se tedy vezmem dřív, než jsme chtěli. Pamatuji, jak jsem byla za tu odpověď šťastná a věřila, že se mraky konečně přehnaly.
Manželství, ale ukončilo naše společné chvíle. Proč jít na procházku, když jsme spolu doma? Proč vyhazovat peníze za divadlo,když se můžem spolu koukat na televizi? A proč bys za mnou spěchal domů, když stačí vědět že tam jsem. Že je mi smutno? Že se cítím sama? Že po tobě toužím? Že nechci jít někam bez tebe? Že se bojím přiznat prohru?... Brzy jsem zjistila, že nesnášíš prosby a slzy tě dohánějí k vzteku. Ale pořád tu byly chvilky milování, kdy jsem chtěla na všechno zlé zapomenout a ty mi stály za to. "Miluju tě", šeptala jsem ti a doufala, že to někdy uslyším z tvých úst. V jedné knížce se píše, že muži neradi vyznávají lásku slovy... O to víc jsem se těšila, až to jednou řekneš. Nedočkala jsem se.
Pamatuješ, jak jsi poprvé držel v náručí svého prvního syna? Měl jsi nádherný úsměv a vypadal jsi šťastně a mě bylo zase chvíli krásně. Muži bývají pro otcovství zralí až kolem 25 let... přečetla jsem si a snad proto jsem od tebe neutekla, když ti bylo 22 a stál jsi nad postýlkou několikatýdeního usedavě plačícího syna s pravítkem v ruce a chtěl jsi ho bít, aby byl zticha. Nedovolila jsem ti to a dodnes cítím tu nevěřícnou hrůzu, co jsem cítila, když jsem tě od něj táhla pryč. Stále jsem tě milovala a doufala, že dospěješ a že se mi moje láska, kterou pro tebe mám jednou musí vrátit.... Pamatuješ, jak náš syn, byly mu asi 3 roky, rozlil čaj? Chtěl jsi mu za to nařezat. A já stála mezi vámi, koukala do tvých nepříčetných očí odhodlaná ti nedovolit mu ublížit. Dodnes cítím prsty na svém krku a slyším v hlavě zoufalou myšlenku. "Panebože já umřu kvůli troše vylitého čaje....". Dodnes nevím, proč jsem neodešla. Snad proto, že nejsi rozený surovec. Násilí není tvůj styl. Tohle se stávalo tak jednou až dvakrát do roka a vždy, když jsem se ti v takové chvíli dívala do očí, tak jsem viděla oči šílence, který neví co dělá. Věděla jsem, že až to přejde, bude zase dobře. Vždy na tobě bylo vidět, že víš, že jsi to přehnal a že toho lituješ. Pokaždé jsem čekala na jediné všerozpouštějící slovíčko Promiň. Nikdy jsem ho neslyšela.
Pak se narodil náš druhý syn - nechtěl jsi ho a já tenkrát věděla, že si svoje druhé dítě uhájím za každou cenu. Asi to na mne bylo znát, protože tvé protesty netrvaly dlouho. Jen to první milování po tom co jsi se dozvěděl, že jsem těhotná bylo tvrdé a bolestivé. Dodnes žiju v přesvědčení, že jsi chtěl, abych potratila. Pak už jsem si tě k tělu nepustila. Paradoxně je tvůj druhorozený syn konečně syn ke kterému se chováš jako otec. Snad jsi přeci jen dospěl. Od první chvíle co se narodil je vidět, že ho miluješ. Zmizely tvé záchvaty zuřivosti a život se u nás zklidnil. Bohužel starší syn si na to zlé pamatuje a k mé hrůze mi toho většinu odvyprávěl, když mu bylo 14. Dnes je mu 17 a ty nikdy nepochopíš, proč u něj nemáš autoritu, proč nechce slyšet tvé názory a proč před tebou utíká. Dnes už se tě nebojí, dokonce mi řekl, že tě má rád, ale nechce abys mu mluvil do života zrovna ty. Chápu ho. Víš jak to bolí vidět oči dítěte, které se bojí strachy ze svého otce i plakat? Pamatuje si, že jsem ho před tebou chránila vlastním tělem. Copak si nedokážeš představit, jak strašný zážitek to musí být pro vyděšené dítě? Takový, že si ho pamatuje dodnes?
Sex nikdy nebyl u nás moc častý a tak mi chvíli trvalo, než mi došlo, že spolu nejen nemluvíme, ale už ani skoro nespíme. Nikdy jsem jiného milence neměla, tak mě dlouho nenapadlo, že něco není v pořádku. Pak jsem začala pátrat. Dlouho jsem si myslela, že máš milenku, napřed jsem hodně brečela, ale říkala jsem si, že to přejde. Pak mi došlo, že žádnou milenku nemáš - byl to snad ještě horší šok. Nevěděla jsem proč se mi vyhýbáš. jsem tak stará? ošklivá? k nesnesení? Bylo mi 35 a toužila jsem po lásce víc než v 18ti. Když jsem se přistihla, že myslím na sex 24 hodin denně a že jsem ve stavu vyspat se s prvním chlapem, který na mne hvízdne, tak jsem se odhodlala pokusit se o řešení. Šla jsem si s tebou promluvit. Řekla jsem ti na rovinu, jak mi je, že jsem zoufalá a že chci vědět co se děje a proč. Odpověděl jsi mi nechápavým pohledem a snažil ses mne rychle odbýt. Další den mě čekalo nejhorší milování v mém životě. Miloval ses se mnou jako dobře seřízený stroj bez lásky, bez vášně, bez citu. Pochopila jsem cynické vtipy o "manželských povinnostech" proplakala jsem zbytek noci a zařekla se, že takové milování už nikdy zažít nechci. Dnes vím, že se sexu vyhýbáš prostě proto, že jsi nemocný a máš s tím potíže. I když ji mi to sám nikdy neřekl. Ale nepochopím tvou krutost, když jsi mne radši nechal se trápit s představou, že máš milenku a že mě nechceš, místo abys za mnou zašel a řekl " Lásko miluji tě, ale mám problém..." Každá žena ti dosvědčí, že nejde ani tak o sex, jako o to mít se ke komu přitulit. A opravdová láska má mnoho podob a cest. Jenže ty než bys mě pohladil jen tak, tak se mi radši vyhneš úplně. To mě nakonec přesvědčilo o tom, že opravdu nedokážeš milovat. A že jsem tě to nedokázala naučit.
Už si nechci hrát na tvého psychologa a obhájce, už nechci hledat omluvy tvých skutků. Jsi dospělý a měl jsi dost času jednat vlastními silami a zbavit se svých nočních můr. Už tě nechci omlouvat tím, čím jsi prošel v dětství ty sám. Měl jsi dost času s tím něco udělat, když jsi začal ubližovat jiným.
Našla jsem si přítele. Má mě rád takovou jaká jsem. Má pro mne vždy úsměv a pohlazení. Umí na mne trpělivě čekat. A umí mne pochválit. A když mi jednou řekl, že jsem báječná a krásná ženská a já se rozbrečela a on nechápal proč, nedokázal uvěřit, že jsem to ještě nikdy v životě od nikoho neslyšela. Mám ho moc ráda. Vrátil mi úsměv a chuť do života. A že jsem nevěrná manželka? Já vím, většina mě odsoudí. Ale k čemu věrnost, která mě málem dohnala k sebevraždě. Radši budu usměvavá máma dvou kluků, která se jim, než dospějí, pokusí nacpat do srdíček tolik lásky, aby jim vydržela na celý život a aby jim zbylo i na rozdávání.
Neboj se, neopustím tě - zatím. Syny máš i přes to všechno rád a já to vím. Pokusím se udržet jim bezpečný domov dokud ho budou potřebovat. Nezkazím jim poslední roky dětství hloupým rozvodovým divadlem. Ale pak mě nech jít prosím. Ještě nevím kam, ale chci mít u sebe někoho, kdo bude toužit po mé lásce a komu nebude vadit utřít mi slzy, když mi bude smutno. Snad na mě můj přítel počká. A když ne? Dnes už vím, že když nebudu chtít, tak sama nezůstanu.
Dnes mě s tebou pojí pár hezkých a pár ošklivých vzpomínek a dva skvělí synové. Je mi tě líto, protože zůstaneš díky vlastní hlouposti sám. Možná mě budeš i nenávidět. Počítám s tím. A jestli má mít tenhle příběh šťastný konec? Tak proč ne ten, že dokážeš najít pro sebe tu která tě konečně naučí milovat a z nás dvou možná jednou budou zase jako na začátku přátelé, kteří si rádi aspoň jednou za čas popovídají a poslouchají se. Kdo ví? I zázraky se stávají.
Tak ještě jednou dobré ráno. Tvoje žena

Krásné, odvážné, už jsem to četla na literárním fóru a dostalo mě to...

dokážu říct (napsat) jen dvě slova: OBDIVUJI TĚ

Nevím jakým slovem bych měl vyjádřit pocit z tohohle dopisu-je moc smíšený, každopádně máš můj obdiv, je to úžasné, že ses to dokázala takhle vyjádřit- myslím, že by nebylo od věci, kdyby si tenhle dopis přečetlo co nejvíc lidí a vzalo si z něj něco!!

Maminka mi vždycky radila - když je ti zle a nemáš se komu svěřit, tak piš. Když musíš přemýšlet jak svůj pocit vyslovit, nebo napsat - pomůže ti to uvědomit si, co opravdu cítíš a chceš. Má pravdu. Když jsem ten dopis tenkrát napsala a celý si ho přečetla - tak to se mnou docela zacvičilo. Najednou jsem se na to dokázala dívat zvenčí. Pochopila jsem, že žádný člověk nejde předělat, že jsem se tak strašně bála být sama, že jsem si vůbec neuvědomila že JSEM sama. A taky to, že když něco někomu odpustím, tak že to ještě neznamená že ZAPOMENU a že se to stejně jednou všechno vrátí...
Budu ráda, když ten dopis někomu pomůže, třeba aby pochopil, že konec vztahu se nemá protahovat. A že konec něčeho není vždy neštěstí, ale třeba začátek něčeho hezčího.

Moooc dojemny . O podobny dopis jsem se taky snazil, byl urcenej jedny holce, ale taky jeste nikdy nebyl poslan

Moc hezký a opravdu to asi muselo stát hóóódně odvahy to napsat a taky dát to sem díky za důvěru. Já zažil něco podobného jako ty, jen jako chlap. Nyní jsem rád že mne z rozmaru opustila. Myslel jsem si že nebudu mít na bydlení, na jídlo ani na zábavu a zatím mám všeho více než dříve. Pravda dětí si neužiji tolik, ale zase pochopili proč jsem byl jaký jsem byl a že chyba byla jinde. Pokud jsi našla odvahu udělat první krok to vše napsat, tak bych radil i odchod. Žil jsem dlouho vedle někoho "jen pro děti". Nedoporučuji.

moje řeč Beate, zůstávat spolu jen kvůli dětem je blbost, děti spíš trpí tím že vidí že se už rodiče nemají rádi, tahají se o ně a hádají se, mě osobně se hrozně ulevilo když se naši rozvedli, a to je miluju oba a dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, ještě dneska po víc jak deseti letech mě mrzí že naši nejsou spolu a když vidím rodiče někoho jiného, jak jsou spolu 30, 40 let šťastní, tak jim svým způsobem závidím, ale je rozhodně jak pro ty rodiče, tak pro ty děti lepší, když nežijou ve vztazích bez lásky, důvěry a respektu.

Děkuju - ani nevíte jak moc mi pomáháte, když si můžu přečíst vaše názory. Potřebuju sebrat odvahu ten krok udělat. Mám hrozný strach. Můj muž je trošku nevyzpytatelný - absolutně nevím, co můžu čekat - Buď se mu uleví, když se mne zbaví - nebo mne zabije. Fakt netuším.
Ale aspoň se už nebojím, že zůstanu na ulici. Byt už mám. Sice s elektřinou, která pamatuje Křižíka a neutáhne víc než žárovku a radio. A je tam jen studená voda, ale je to střecha nad hlavou. A myslím, že určitě najdu zkušené poradce, kteří vědí co s takovou hrůzou. (Takže mne čekej na konzultaci Beate - přinesu ti za to toho Saturnina )

Přijď kdy chceš a máš i pomocníka. Vím co to je. Před rokem jsem opravoval kde bylo opravdu nasráno a jiný humus a bydlel jsem v místnosti kde nebyla voda, záchod, elktřina a ni jak si zatopit. Vím co to je a máš dveře otevřený. Myslím že by i jiní pomohli. Jinak I se stěhováním poomohu. Mohu půjčit velkýho Tranzita. No a věřím že i jiní pomohou. No a můžeme to udělat i tak že ráno odejde z bytu plného a večer příjde do bytu prázdného. Vše jde, jen dobře naplánovat. Volej klidně o půlnoci.

Jdi do toho, odkládala jsem to deset let a dneska vím, že jsem byla hloupá. Měla jsem to udělat dřív a neohlížet se pořád na něco a na někoho. Věř, bude líp, čas vše zahojí a otevřou se ti jiné možnosti, které bys, pokud ho potáhneš jako přítěž na svých bedrech, nepoznala. Je to těžké, moooc těžké, ale jdi do toho, Vardo, ty na to máš,.Jak jsem tě mohla poznat, tak ty to zvládneš. Hodně štěstí, dobrých kamarádů a peněz do začátku ti přeju z celého srdce..
P.S. Budeš-li chtít a budu-li moct, ráda pomůžu

Taky bych ráda pomohla, ale nevím jak alespoň si můžeš být jistá že tady máš bandu dobrejch lidí kteří tě podpoří alespoň na dálku, držím ti palce moc moc moc!!

Děkuju

Kecáte (píšete) nesmysly!

Výborně napsané (první přípěvek), ani jedna chyba - to psal někdo, kdo umí. Pobrečel jsem si (tak jako na konci Titaniku ).

Život je nádherný a má mnoho barev a chutí a také hodně rozcestí. Rozhodně nikdy není nic černobílé. I šedá barva má mraky odstínů.

Nevim, jaký chyby máš na mysli, ale já tam chyby našel.
Ale dopis je to moc pěknej, taky bych rád přihodil nějakou radu, jenže já jsem na tyhle věci pěkný dřevo.

ad jirkab - asi jsi toho v životě moc nezažil, co? Víš on fakt život vymyslí lepší věci než jsou v televizi, neuvěřitelnější....Zkus něco napsat ty. A že je to bez chyb - no a co? Já taky píšu bez chyb - jsem za to placená .

spíš mě přijde že Jiřímu uniklo že to není slohovka ale životní příběh

Omlouvá tě to že jsi ještě mladý, blbý a nerozumný
Nic ve zlém, to se tak říká. Vůbec si nemyslím že Varda si něco vymyslela. Nakonec ji malinko znám. V životě se dějí dost zvláštní věci a to že to dokázala Varda podat jako příběh nebo jako "vystřižený z knihy" je jen plus. Neodsuzuj někoho když si nemůžeš ověřit fakta
Pokid to bylo vyjádření tvého názoru, tak by jsi se měl naučit že někdy je lepší to říci trošku diplomatičtěji. Můžeš takhle dost ublížit. Jsou věci ze kterých si ani já nedělám srandu, protože mne život taky dost poučil a vymáchal se mnou kdejakou žumpu.

No a že to nemá, nebo má chyby tady myslím moc nezáleží. Nejsem zdatný v pravopise a tak mám zapnutou automatickou kontrolu pravopisu. No asnažím se tu celou dobu vás naučit, že zde na VSN jde spíše o to CO se napíše, než zda to je podle pravidel pravopisu.

Pokárání beru. Zasloužím si ho!

Příspěvek nebyl napsán nejlépe. Avšak jak ho obracím zleva doprava, zepředu dozadu, tak musím pokárat i já Vás: nečetli(y) jste ho pozorně celý včetně poslední tečky . Sice nepomohl, ale ani neublížil - prostě vata od nezasvěceného, zrovna kolemjdoucího (těch upřesnění je tam tolik, že blíž už to snad ani nejde).

Snažím se v tomto svém příspěvku nenapsat slovo ALE, ale pokud bych napsal rozbor celé té původní zprávy, tak bych toto slovo musel použít mnohokrát (nemluvě o reakcích na můj bezkonfliktní a vlastně soustrastný příspěvek - o slovu PROČ se ani radši nezmiňuji). Co tím chci říci: "Život je nádherný a má mnoho barev a chutí a také hodně rozcestí. Rozhodně nikdy není nic černobílé. I šedá barva má mraky odstínů." Jak jsem to sem teď zkopíroval tak se musím pochválit ("Ivánku cink" pěkně jsi to tenkrát napsal "Ivánku, na něco jsi však zapomněl cink" a to jsi byl skoro střízlivý ).

Pro "Beata": IRONIE: to že mám nick "jirkab" neznamená, že jsem "mladý, blbý a nerozumný " anebo jsi to vydedukoval z mojí "infantilní" reakce. Možná jsem někde zastydl´; anebo, že bych měl z pohledu svých čtyřiceti prožitých let trochu rozvážnější náhled na jednostraně (internetově) podaný příběh?

Teď když mě to tak nějak napadá, kdo použil první tu větu o brečení na konci Titanicu? Já anebo Volkswagen ?, jó sorry byli to oni! Proto také ten zlehčující prvek (těch je podle mého v životě potřeba jako soli).

No nic; dost keců mimo téma: a teď je potřeba napsat, to co jsem původně měl také napsat do svého předešlého příspěvku (za což se za jako jediné a opět omlouvám).
Takže: pouze pro "Varda": Udělej co máš udělat a co jsi udělat měla již dávno!" Hodně štěstí a zdraví, přeje jirkab!

Omlouvám se - tohle tema jsem sem vůbec neměla psát.
Maminka mi vždy říkala, když se kvůli něčemu trápíš a nemáš se komu vypovídat, tak piš. Tak jsem psala a pak mi to přišlo, jako docela dobré varování, abych někoho odradila od stejných chyb, jaké jsem udělala já.
Ale nikdy jsem nechtěla, abyste se tu kvůli mně hádali.
Nikdy jsem tvůj příspěvek jirkob nepovažovala zaměřený proti mně a zmínka o Titaniku mne spíš rozesmála. Beat to vzal trošku jinak a měl pocit, že se mi vysmíváš a šel mne bránit. Je to tím, že Beat mne zná osobně a většinu toho, co zde píšu už ode mne slyšel. Beat je skvělej kamarád, prošel něčím podobným a prostě mne chce chránit. Mám ho ráda.
Děkuju všem. Jste skvělí. Je mi fajn mít kolem sebe bezva lidi. A už se nehádejte oba jste to mysleli dobře.

mno z pohledu "dítěte" ti musím říct, že je jednodušší ukončit to hned a říct to i synům, než to tajit a pozorovat na dětech, jak jim postupně dochází, co se děje... naši mají problémy (doslova a do písmene stejné jako ty) a dlouho tajili, že se chtějí rozvést... mamka se mi jednou svěřila a já jakožto starší syn, u kterého nemá táta absolutně žádnou autoritu, jsem byl rád, že k tomu dojde... jenže uplynuly skoro 3 roky, doma je občas atmosféra jako na frontě, mladší sestra je tátův miláček a já jsem celý život protloukán jako absolutní budižkničemu s oběma rukama nalevo; nemůžeme sehnat jiné bydlení, abychom konečně vypadli atd atd. tak prý v září se budeme konečně stěhovat (do domu naproti ), ale jsem rád, že to konečně skončí a bude klid... ty 3 roky byly zapříčiněny především tím, že nás mamka chtěla uchránit tahanic a problémů (což se obrátilo proti ní a vůbec to nepomohlo) a taky protože nemáme kde bydlet...

takže moje doporučení - seber se a vypadni dokud na to máš ještě nervy

Tak to jsi už třetí, kdo mi radí právě z pohledu dítěte, které to zažilo, abych do toho šla. Asi opravdu je pitomost myslet si, že tím někomu pomůžu. Starší syn ví, že mám přítele a dokonce koho a schvaluje mi ho. Jen mi musel slíbit, že tátovi nikdy neřekne, že o tom někdy věděl. Mne může manžel nenávidět, ale nechci aby měl pocit, že ho podrazil vlastní syn - i když on jeho podrazil víckrát. A co se týká mladšího - když to povedu takhle dál, tak by si nakonec ještě mohl myslet, že takhle studené vztahy v rodině jsou normální a třeba by pak měl potíže s vlastní rodinou. Hrozně moc by potřeboval vidět, jak to vypadá, když se mají lidi opravdu rádi a váží si sebe navzájem. Mého přítele zná a má ho rád, protože ho učí modelařit a blbne s ním víc než táta. neví ale o tom, že je to víc než můj kamarád.
OK jdu do toho - zítra kluci odjíždějí na pár dní pryč. Zítra mám noční, tak nebudu doma, ale v úterý udělám první krok a pokusím se nadhodit rozvod bez války. Uvidím co přijde. Držte mi palečky.

Sice k tomu nemam co rict, ale peclive to tady ctu, ale budu drzet vsechny koncetiny co mam .

btw tohle je asi prvni rozchod co tak zpulky zapricinila VSN , teda tenhle rozchod asi povede k lepsimu

...no a já takhle žiju už od 4 let, tak si představ, co ze mě vyrostlo za kreténa bez špetky citu (i když se snažím to nějak překonávat)...

Třeba když si mě dal po šesté ban na SM tak to bylo fakt už bez citu

tohle není topic o tvé demenci thompsone

2 D4X Tak "kretén bez špetky citu" určitě nebudeš, když se na to dokážeš takhle dívat. Kdybys byl, tak bys mi neradil. Je vidět, že jsi schopný to vidět dobře.
Já měla v životě nehorázné štěstí. Moji rodiče se měli a mají moc rádi a jednoho bez druhého si neumím představit. Když se jdou projít, tak se dodneška drží za ruce a to je jim 65. Tím spíš mám špatné svědomí, že jsem takovou pohodu nedokázala zajistit i svým dětem. Mám pocit, že jsem je o něco ošidila a že jim to už budu do smrti dlužná.

2thompson takovéhle OT miluju. Rozesmálo mne to hned po ránu

Já vím, že podle tohodle tématu to vypadá, že jsem ufňukaná ženská, co si stěžuje. Ale opak je pravdou. Strašně ráda se směju a nikdy nevydržím dlouho se mračit. Odlehčení vážných témat rozhodně neberu jako výsměch. Právě naopak.

ad Varda - ať se v úterý podaří, co podařit se má, držím ti palečky...

...tos měla teda sakra štěstí já měl akorát smůlu->
- rozvedli se mamky rodiče
- pak se rozvedli moji rodiče
- pak si mamina vzala toho blba a narodila se ségra
- 14 let prakticky o ničem - dětství na dvě věci
- teď další rozvod a už asi 4. stěhování...

mezi tím jsem měl jednou zástavu srdce a poumírali a pozabíjeli se mi příbuzní i kamarádi občas si říkám, proč mě to nebere

...každopádně jak jsem říkal, pokud chceš aspoň mladého vychovat v normální rodině, tak rozhodně neotálej a neprotahuj zbytečně vztah, který nemá smysl a tím, že budeš chtít "zachránit" dětství syna(ů) to akorát pokazíš i když v dobré vůli, přeju hodně štěstí v dalším jednání

No řekla bych, že sis vážně užil dost. Ten tvůj příběh by mne taky zajímal blíž. Ale třeba to znamená, že už sis to zlé vybral a teď už bude jenom hezky. A zase máš spoustu zkušeností a víš už čemu se vyhnout. I tobě držím palce a všem které máš rád.

třeba ho jednou sepíšu díky : )

Hm - tak jsem konečně sebrala odvahu a ono není s kým diskutovat. Oponent stále nedorazil domů. Tak musím vymyslet jiný termín. Musím už jít spát - ráno vstávám do práce ve 4:00 a po práci jedu na dva dny relaxovat. Asi si seženu tiskového mluvčího, aby mu to vyřídil...

Myslím že jsi si užil dost. Syn za 9let školy zažil 4ZŠ a 3 stěhování, s bývalou to taky nebylo nic moc a troufám si říci že má lepší náladu, ale je to spíše o přístupu. Je jedno krásné přísloví: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř!" Zažil a zažívám na vlastní kůži celý život a přesto doufám v lepší zítřky.

2Varda: Tak mu ho dej na stůl s tužkou a vzkazem aby potvrdil přečtení. možná blbé, ale zkusit se má aspoň něco.

Zdravím, jsem tu nový a zaujalo mně tohle téma, protože jsem něco takového prožil jako dítě.

Mám vzpomínky, ve kterých si pamatuju na otcovu tyranii vůči matce a i na mně jako prvorozenému synovi. Hádky, fyzické útoky, pláč matky a víkendové útěky k babičce. Moje matka, ačkoliv ji považuji za křehké stvoření všechno přetrpěla a vím, že to neměla vůbec lehké a moc jsem jí chtěl pomoct ale nevěděl jsem jak, byl jsem malý kluk. Po narození mladšího bratra se celková situace uklidnila i když čas od času nějaké hádky byly, ale už se to alespoň obešlo bez modřin na matčiném nebo mém těle.
Teď je mi 28 let a s otcem nemluvím, protože si s ním nemám co říct, obvykle se jen pozdravíme a to je vše. Neřekl bych, že ho nenávidím, ani ho nemiluju, řekl bych že k němu necítím vůbec nic... Rodiče bydlí spolu a s nimi můj mladší bratr, který ještě dokončuje vysokou školu. Navštěvuju je zhruba jednou za 2-3 měsíce. Při příjezdu je vidět, že jsou rádi když se ukážu, dokonce i otec se usmívá když mě uvidí. Prohodí něco ve stylu "To je dost, že se ukážeš, už skoro nevíme jak vypadáš...". Tato fráze se v různých obměnách opakuje při každé návštěvě a tím je veškerá komunikace mezi námi vyčerpána. Popovídám si s mamkou a bratrem co je nového, vyměním s bratrem nějaká data (filmy, hudbu atd) a to je vše. Nemám chuť se tam moc zdržovat a tak ten samý den zase odjíždím...

Zajímalo by mě jak to dopadlo s manželstvím Vardy a případně jak to vzaly děti. Snad to dopadlo dobře

No Varda se tu poslední dobou moc neukazuje (před pár dny teda napsala 2 příspěvky po 2 měsících neaktivity). Nemá o ní někdo nějaký informace?

Jo já bych něco věděla....
Jak už jsem psala jsem bez compu a navíc řeším dost těžký průser svého synka. Ale pokusím se dostat se sem aspoň na skok jednou týdně - průšvih je, že tu nestihnu být nikdy tak dlouho, abych stihla pročíst všechno co jsem zameškala.
Až vyřeším synka, tak vám to tu povyprávím. Zatím jsem ve fázi, kdy se pokouším sehnat pro něj obhájce, který pracuje zadarmo, nebo za teplý oběd - moc jich není
Napadlo mne, že bych tu vyhlásila soutěž, kdo dřív uhodne co provedl, ale to by už mohlo vypadat, že mi hráblo totálně a že jsem zralá pro svěrací kazajku. No nic - humor mne zatím neopouští (i když převažuje ten černý.)
Jinak mne zahřálo u srdíčka, že jste na mne nezapomněli.

2Varda: synka? to myslis toho co hraje v kapele R.U.M ? A co sem obcas zavetril?

JJ toho Je to hodný chlapec, asi se bál, že bych se mohla nudit


Jo a pozor - vrátím se ke svému prvnímu příspěvku v tomto tematu.
KONEČNĚ jsem včera řekla manželovi, že se budu chtít rozvést a ať si začne promýšlet, jak by si to představoval...
Chvíli na mě trochu zaraženě zíral, ale pak se šel koukat na seriál v TV.
Myslela jsem, že to bude horší, ale asi mne nějak nebere vážně - jako vždy

to chtelo hodne odvahy, soucitim s tebou, i kdyz me asi neznas

Ale jo - tebe osobně sice ne, ale tvé příspěvky za posledního půl roku znám. Díky za sympatie

nemas vubec za co, zaslouzis si je, hlavne at to dopadne co nejlip. Decka sou nejdulezitejsi, ti si to ponesou celej zivot, a kdyby to blbe dopadlo tak to prenesou na svoje decka, ja to ted citim na mamce. Muj deda je ted ve spitale, ma parkinsona, do vi co jeste, ale ja bohuzel necitim nic, ze by bylo neco spatne. Mamka to nemelo s dedou jednoduchy, mlatil ju, sikanoval... Nastesti je mamka hodna a chytra a neprenesla to na nas. Takze te chapu z jinyho hlediska.

myslím, že většina z nás má za sebou něco, co by "ani v televizi nevymysleli", ale "co tě nezabije, to tě posílí", a tak ti, Vardo, držíme palce, ať vše vyřešíš a v klidu - i když nám se to mluví...

happy end? rozvedená a s novým přítelem?

tak jako u nás doma. když mi manželka vyhrožovala rozvodem, tak jsem si z toho nic nedělal. když jsem začal vyhrožovat já, je jak milius. asi pochopila, kdo má větší šanci to přežít