Tak tenhle dopis jsem napsala asi před třemi měsíci a uveřejnila jsem ho jako úvahu na jednom literárním foru. Překvapilo mne kolik krásných a povzbudivých vzkazů jsem pak dostala od úplně cizích lidí. Dnes se tady na foru mluvilo na tema, jak se pozná, že je se vztahem konec. Napadlo mne, že ten dopis se k tomu tematu hodí. Dlouho jsem váhala, protože už jsem tu na sebe prozradila dost a po té době co jsem tu s vámi se necítím, jako mezi cizími a doufám, že vás většinu poznám jednou osobně. Ale nakonec jsem si řekla - proč ne.... Třeba někomu pomůže.
Takže kdo má čas a sílu si může přečíst jeden příběh s otevřeným koncem....


Dopis manželovi, který si nikdy nepřečte, ale kdyby se pozorně díval uvidí ho v jediné slze.

Dobré ráno můj milý.
Píšu ti dopis, který nikdy nebudeš číst bude dlouhý a dlouhé věci ty nečteš. Není to vlastně nic důležitého, jen pár vzpomínek.
Třeba na naše setkání v tanečních a na náš první ples. Nikdy ti tancování nešlo, ale uměl jsi vyprávět a usmíval ses na mne,- na mne, která ještě žádnému klukovi za hezký úsměv nestála. Pamatuješ na naše první schůzky a na naše první políbení před domem, jen letmé, aby nás nikdo neviděl?
Pak přišel povolávací rozkaz a první milování na rozloučenou. Bylo neohrabané pro mne poprvé a pro tebe? Dodnes nevím. Ale byla jsem šťastná, pro mne to byl slib, že jsem tvoje na celý život. Dva roky bez tebe? Přišlo mi to jako konec světa. Dva roky to je 730 osamělých nocí, 730 proplakaných polštářů a několik stovek roztoužených dopisů, které schovávám dodnes. Několik dnů dovolené - opušťák žádný, protože ze Slovenska je to do Prahy prý daleko.... Ale já čekala a byla jsem dokonce hrdá, že to všechno zvládnu, že vydržím zůstat věrná a že mne za to budeš milovat ještě víc. Dělaly mi dobře soucitné a při tom obdivné pohledy kamarádek.
Dva roky utekly a já nechtěla vidět, že se něco změnilo. Něco? My oba jsme se změnili. Nevadilo mi, že tě nezajímají věci které mám ráda, začala jsem se zajímat o to co ty. Nevadilo mi, že říkáš věci se kterými nesouhlasím, a tak jsem mlčela. Nevadilo mi, že děláš věci jinak a máš jiné hodnoty než já. Vždyť přeci láska, která vydržela tak moc nemůže být slepá. Nebo ano?
Než mé první pochyby stačily nabrat tvar, přišlo těhotenství a rychlá svatba. Ke sňatku jsem tě nenutila, už tenkrát jsem si nebyla jistá, jestli uslyším ano, nebo ne. pamatuji, jak jsi bez dlouhého váhání řekl, že se tedy vezmem dřív, než jsme chtěli. Pamatuji, jak jsem byla za tu odpověď šťastná a věřila, že se mraky konečně přehnaly.
Manželství, ale ukončilo naše společné chvíle. Proč jít na procházku, když jsme spolu doma? Proč vyhazovat peníze za divadlo,když se můžem spolu koukat na televizi? A proč bys za mnou spěchal domů, když stačí vědět že tam jsem. Že je mi smutno? Že se cítím sama? Že po tobě toužím? Že nechci jít někam bez tebe? Že se bojím přiznat prohru?... Brzy jsem zjistila, že nesnášíš prosby a slzy tě dohánějí k vzteku. Ale pořád tu byly chvilky milování, kdy jsem chtěla na všechno zlé zapomenout a ty mi stály za to. "Miluju tě", šeptala jsem ti a doufala, že to někdy uslyším z tvých úst. V jedné knížce se píše, že muži neradi vyznávají lásku slovy... O to víc jsem se těšila, až to jednou řekneš. Nedočkala jsem se.
Pamatuješ, jak jsi poprvé držel v náručí svého prvního syna? Měl jsi nádherný úsměv a vypadal jsi šťastně a mě bylo zase chvíli krásně. Muži bývají pro otcovství zralí až kolem 25 let... přečetla jsem si a snad proto jsem od tebe neutekla, když ti bylo 22 a stál jsi nad postýlkou několikatýdeního usedavě plačícího syna s pravítkem v ruce a chtěl jsi ho bít, aby byl zticha. Nedovolila jsem ti to a dodnes cítím tu nevěřícnou hrůzu, co jsem cítila, když jsem tě od něj táhla pryč. Stále jsem tě milovala a doufala, že dospěješ a že se mi moje láska, kterou pro tebe mám jednou musí vrátit.... Pamatuješ, jak náš syn, byly mu asi 3 roky, rozlil čaj? Chtěl jsi mu za to nařezat. A já stála mezi vámi, koukala do tvých nepříčetných očí odhodlaná ti nedovolit mu ublížit. Dodnes cítím prsty na svém krku a slyším v hlavě zoufalou myšlenku. "Panebože já umřu kvůli troše vylitého čaje....". Dodnes nevím, proč jsem neodešla. Snad proto, že nejsi rozený surovec. Násilí není tvůj styl. Tohle se stávalo tak jednou až dvakrát do roka a vždy, když jsem se ti v takové chvíli dívala do očí, tak jsem viděla oči šílence, který neví co dělá. Věděla jsem, že až to přejde, bude zase dobře. Vždy na tobě bylo vidět, že víš, že jsi to přehnal a že toho lituješ. Pokaždé jsem čekala na jediné všerozpouštějící slovíčko Promiň. Nikdy jsem ho neslyšela.
Pak se narodil náš druhý syn - nechtěl jsi ho a já tenkrát věděla, že si svoje druhé dítě uhájím za každou cenu. Asi to na mne bylo znát, protože tvé protesty netrvaly dlouho. Jen to první milování po tom co jsi se dozvěděl, že jsem těhotná bylo tvrdé a bolestivé. Dodnes žiju v přesvědčení, že jsi chtěl, abych potratila. Pak už jsem si tě k tělu nepustila. Paradoxně je tvůj druhorozený syn konečně syn ke kterému se chováš jako otec. Snad jsi přeci jen dospěl. Od první chvíle co se narodil je vidět, že ho miluješ. Zmizely tvé záchvaty zuřivosti a život se u nás zklidnil. Bohužel starší syn si na to zlé pamatuje a k mé hrůze mi toho většinu odvyprávěl, když mu bylo 14. Dnes je mu 17 a ty nikdy nepochopíš, proč u něj nemáš autoritu, proč nechce slyšet tvé názory a proč před tebou utíká. Dnes už se tě nebojí, dokonce mi řekl, že tě má rád, ale nechce abys mu mluvil do života zrovna ty. Chápu ho. Víš jak to bolí vidět oči dítěte, které se bojí strachy ze svého otce i plakat? Pamatuje si, že jsem ho před tebou chránila vlastním tělem. Copak si nedokážeš představit, jak strašný zážitek to musí být pro vyděšené dítě? Takový, že si ho pamatuje dodnes?
Sex nikdy nebyl u nás moc častý a tak mi chvíli trvalo, než mi došlo, že spolu nejen nemluvíme, ale už ani skoro nespíme. Nikdy jsem jiného milence neměla, tak mě dlouho nenapadlo, že něco není v pořádku. Pak jsem začala pátrat. Dlouho jsem si myslela, že máš milenku, napřed jsem hodně brečela, ale říkala jsem si, že to přejde. Pak mi došlo, že žádnou milenku nemáš - byl to snad ještě horší šok. Nevěděla jsem proč se mi vyhýbáš. jsem tak stará? ošklivá? k nesnesení? Bylo mi 35 a toužila jsem po lásce víc než v 18ti. Když jsem se přistihla, že myslím na sex 24 hodin denně a že jsem ve stavu vyspat se s prvním chlapem, který na mne hvízdne, tak jsem se odhodlala pokusit se o řešení. Šla jsem si s tebou promluvit. Řekla jsem ti na rovinu, jak mi je, že jsem zoufalá a že chci vědět co se děje a proč. Odpověděl jsi mi nechápavým pohledem a snažil ses mne rychle odbýt. Další den mě čekalo nejhorší milování v mém životě. Miloval ses se mnou jako dobře seřízený stroj bez lásky, bez vášně, bez citu. Pochopila jsem cynické vtipy o "manželských povinnostech" proplakala jsem zbytek noci a zařekla se, že takové milování už nikdy zažít nechci. Dnes vím, že se sexu vyhýbáš prostě proto, že jsi nemocný a máš s tím potíže. I když ji mi to sám nikdy neřekl. Ale nepochopím tvou krutost, když jsi mne radši nechal se trápit s představou, že máš milenku a že mě nechceš, místo abys za mnou zašel a řekl " Lásko miluji tě, ale mám problém..." Každá žena ti dosvědčí, že nejde ani tak o sex, jako o to mít se ke komu přitulit. A opravdová láska má mnoho podob a cest. Jenže ty než bys mě pohladil jen tak, tak se mi radši vyhneš úplně. To mě nakonec přesvědčilo o tom, že opravdu nedokážeš milovat. A že jsem tě to nedokázala naučit.
Už si nechci hrát na tvého psychologa a obhájce, už nechci hledat omluvy tvých skutků. Jsi dospělý a měl jsi dost času jednat vlastními silami a zbavit se svých nočních můr. Už tě nechci omlouvat tím, čím jsi prošel v dětství ty sám. Měl jsi dost času s tím něco udělat, když jsi začal ubližovat jiným.
Našla jsem si přítele. Má mě rád takovou jaká jsem. Má pro mne vždy úsměv a pohlazení. Umí na mne trpělivě čekat. A umí mne pochválit. A když mi jednou řekl, že jsem báječná a krásná ženská a já se rozbrečela a on nechápal proč, nedokázal uvěřit, že jsem to ještě nikdy v životě od nikoho neslyšela. Mám ho moc ráda. Vrátil mi úsměv a chuť do života. A že jsem nevěrná manželka? Já vím, většina mě odsoudí. Ale k čemu věrnost, která mě málem dohnala k sebevraždě. Radši budu usměvavá máma dvou kluků, která se jim, než dospějí, pokusí nacpat do srdíček tolik lásky, aby jim vydržela na celý život a aby jim zbylo i na rozdávání.
Neboj se, neopustím tě - zatím. Syny máš i přes to všechno rád a já to vím. Pokusím se udržet jim bezpečný domov dokud ho budou potřebovat. Nezkazím jim poslední roky dětství hloupým rozvodovým divadlem. Ale pak mě nech jít prosím. Ještě nevím kam, ale chci mít u sebe někoho, kdo bude toužit po mé lásce a komu nebude vadit utřít mi slzy, když mi bude smutno. Snad na mě můj přítel počká. A když ne? Dnes už vím, že když nebudu chtít, tak sama nezůstanu.
Dnes mě s tebou pojí pár hezkých a pár ošklivých vzpomínek a dva skvělí synové. Je mi tě líto, protože zůstaneš díky vlastní hlouposti sám. Možná mě budeš i nenávidět. Počítám s tím. A jestli má mít tenhle příběh šťastný konec? Tak proč ne ten, že dokážeš najít pro sebe tu která tě konečně naučí milovat a z nás dvou možná jednou budou zase jako na začátku přátelé, kteří si rádi aspoň jednou za čas popovídají a poslouchají se. Kdo ví? I zázraky se stávají.
Tak ještě jednou dobré ráno. Tvoje žena

Krásné, odvážné, už jsem to četla na literárním fóru a dostalo mě to...

dokážu říct (napsat) jen dvě slova: OBDIVUJI TĚ

Nevím jakým slovem bych měl vyjádřit pocit z tohohle dopisu-je moc smíšený, každopádně máš můj obdiv, je to úžasné, že ses to dokázala takhle vyjádřit- myslím, že by nebylo od věci, kdyby si tenhle dopis přečetlo co nejvíc lidí a vzalo si z něj něco!!

Maminka mi vždycky radila - když je ti zle a nemáš se komu svěřit, tak piš. Když musíš přemýšlet jak svůj pocit vyslovit, nebo napsat - pomůže ti to uvědomit si, co opravdu cítíš a chceš. Má pravdu. Když jsem ten dopis tenkrát napsala a celý si ho přečetla - tak to se mnou docela zacvičilo. Najednou jsem se na to dokázala dívat zvenčí. Pochopila jsem, že žádný člověk nejde předělat, že jsem se tak strašně bála být sama, že jsem si vůbec neuvědomila že JSEM sama. A taky to, že když něco někomu odpustím, tak že to ještě neznamená že ZAPOMENU a že se to stejně jednou všechno vrátí...
Budu ráda, když ten dopis někomu pomůže, třeba aby pochopil, že konec vztahu se nemá protahovat. A že konec něčeho není vždy neštěstí, ale třeba začátek něčeho hezčího.

Moooc dojemny . O podobny dopis jsem se taky snazil, byl urcenej jedny holce, ale taky jeste nikdy nebyl poslan

Moc hezký a opravdu to asi muselo stát hóóódně odvahy to napsat a taky dát to sem díky za důvěru. Já zažil něco podobného jako ty, jen jako chlap. Nyní jsem rád že mne z rozmaru opustila. Myslel jsem si že nebudu mít na bydlení, na jídlo ani na zábavu a zatím mám všeho více než dříve. Pravda dětí si neužiji tolik, ale zase pochopili proč jsem byl jaký jsem byl a že chyba byla jinde. Pokud jsi našla odvahu udělat první krok to vše napsat, tak bych radil i odchod. Žil jsem dlouho vedle někoho "jen pro děti". Nedoporučuji.

moje řeč Beate, zůstávat spolu jen kvůli dětem je blbost, děti spíš trpí tím že vidí že se už rodiče nemají rádi, tahají se o ně a hádají se, mě osobně se hrozně ulevilo když se naši rozvedli, a to je miluju oba a dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, ještě dneska po víc jak deseti letech mě mrzí že naši nejsou spolu a když vidím rodiče někoho jiného, jak jsou spolu 30, 40 let šťastní, tak jim svým způsobem závidím, ale je rozhodně jak pro ty rodiče, tak pro ty děti lepší, když nežijou ve vztazích bez lásky, důvěry a respektu.

Děkuju - ani nevíte jak moc mi pomáháte, když si můžu přečíst vaše názory. Potřebuju sebrat odvahu ten krok udělat. Mám hrozný strach. Můj muž je trošku nevyzpytatelný - absolutně nevím, co můžu čekat - Buď se mu uleví, když se mne zbaví - nebo mne zabije. Fakt netuším.
Ale aspoň se už nebojím, že zůstanu na ulici. Byt už mám. Sice s elektřinou, která pamatuje Křižíka a neutáhne víc než žárovku a radio. A je tam jen studená voda, ale je to střecha nad hlavou. A myslím, že určitě najdu zkušené poradce, kteří vědí co s takovou hrůzou. (Takže mne čekej na konzultaci Beate - přinesu ti za to toho Saturnina )

Přijď kdy chceš a máš i pomocníka. Vím co to je. Před rokem jsem opravoval kde bylo opravdu nasráno a jiný humus a bydlel jsem v místnosti kde nebyla voda, záchod, elktřina a ni jak si zatopit. Vím co to je a máš dveře otevřený. Myslím že by i jiní pomohli. Jinak I se stěhováním poomohu. Mohu půjčit velkýho Tranzita. No a věřím že i jiní pomohou. No a můžeme to udělat i tak že ráno odejde z bytu plného a večer příjde do bytu prázdného. Vše jde, jen dobře naplánovat. Volej klidně o půlnoci.