
Zasláno: po 31. březen 2008 22:02
Slyšela jsem, že některé ženy se na své modeláře doma zlobí, že nedělají nic užitečného. já jsem nedávno napsala básničku jako dárek, pro jednoho modeláře. Tak jí berte jako útěchu ti, kteří jste pro svého koníčka označováni, jako malé děti....
Modelářovy ruce
Ležím v pelíšku schoulená a jen se dívám.
Vlasy co neposlechnou ti padaj´do očí.
V očích soustředěný výraz, napětí vnímám
Tvé ruce zhmotnit zázrak dokáží.
Na rukou duhu máš a od lepidla bradu
Tvé ruce právě tvoří malý svět.
Pod tvými prsty roste brána hradu,
mohutná pevnost, strom a nebo květ.
Té malé dívce, co právě svíráš v dlaních
- ne nežárlím, ani trošičku
zčervená líčko, když jí štětcem hladíš.
Já tiše čekám - už jen chviličku.
Jen co z kousku tmelu, co nudně vypadá
jak zázrakem sukénku pro ni vytvoříš
jemnou a lehkou, jíž vánek nadzvedá,
já polehoučku přisunu se blíž...
Máš rozpačitý úsměv a omluvný tón hlasu,
když odkládáš barvy a leháš ke mně zpět.
Já jsem šťastná lásko. Chci poznat Tvých snů krásu.
A teď mě hladí ruce, jež umí stvořit svět.