Myslím proč např. chlap podvede ženu a pak když se to provalí, tak se dušuje že to nic neznamenalo... JESTLI TO NIC NEZNAMENALO TAK PROČ TO DĚLAL??? a jestli to říkat nebo neříkat... mno... pokud neexistuje nějaká skulinka, způsob, jak by se to osoba podváděná mohla dozvědět, tak asi mlčet, ale jestli hrozí velká možnost že to praskne, tak je lepčí slyšet to na rovinu a ne od cizejch lidí, vím o čem mluvím.

Osobně nesouhlasím hlavně s nevěrou, ale pouze pokud jde o bezproblémový vztah, kdybych byla ve vztahu nespokojená z jakéhokoli důvodu, tak je to pochopitelný, ale v tom případě mi přijde nevěra jako srabáctví, radši bych to skoncovala z partnerem se kterým nejsem šťastná a pak bych si dělala co bych chtěla a nemusela nic tajit ani se nervovat kvůli tomu oficiálnímu

Pokud nevěrou řešíš nějaký rodiný problém nebo určitou potřebu kterou nemůžeš od partnera dostat, ale nechceš se kvůli tomu rozvádět, tak to je spíš k užitku toho vztahu a nic vážného to tedy neznamená. Je sice hezké že ten s většíma nárokama se má přizpůsobzt tomu s menšíma, ale pokud nejsou dlouhodobě žádné a asi nikdy nebudou, tak ti nic jiného pomalu nezbude. Taky záleží co považuješ za nevěru. Vím že mám parohy a nijak mne to nevrušuje. Beru to jako svoje selhání že jsem někde něco udělal blbě, že musela jinam. Chvilku mi to trvalo, ale nyní již to fakt neřeším! Naopak mi to vyhovuje

To že je někdo nevěrný nemusí být nutně chyba partnera, může se jendat čistě o osobní problém toho, kdo je nevěřný, někdo může bejt prostě chronicky neschopen být věrný jedné osobě
A pokud jde o to, že nedostáváš od partnera něco, co si pak hledáš někde jinde, já osobně kdyby se mi od partnera nedostávalo něčeho co potřebuju (zde konkrétně tedy v sexu), tak bych raději partnera opustila a hledala někoho, s kým bych byla spokojena po všech stránkách, ale žít s někým přesto, že s ním nejsi spokojenej a k tomu radši hledat uspokojení někde jinde, to je na hlavu, radši se vykašlat na toho druhého než týrat sám sebe. Lidi se časem a věkem naučí přehlížet maličkosti, jako ponožky v posteli, zvednutý prkýnko, a podobný kraviny, s tím se dá žít, ale nerozumět si s někým v posteli je o něčem jiným, vždyť sex je nedílnou součástí partnerského vztahu a když to neklape, kašlat na to, co na tom, že jinak je to v pohodě. Jako obráceně - kdybys měl babu, která bude krásná, nádherná, v posteli nepřekonatelná, ale jinak strašná kráva - taky by si s ní určitě nebyl
Nikdy neber parohy hnedka jako svoje vlastní selhání, může to bejt ono, ale taky nemusí, stačí že se objeví někdo jinej, zdálivě lepší, krásnější a bohatší a už to jede, přitom ten podváděnej vůbec nemusí selhat

Podobné názory jsem taky měl, ale jak stárnu, tak je měním. Vše náleží k věku a zkušenostem. Vedu tuto debatu taky proto, aby se i ostatní k našimnázorům vyjádřili, ale asi je to nezajímá. Škoda.

Já mám takové názory od jakživa, teda ne odjakživa, ale prostě od doby kdy jsem začala nějak tak jako přemýšlet o takových věcech. Prostě když jsem spokojená ve vztahu tak nemám důvod zahejbat, když jsem ve vztahu nespokojená tak proč v takovém vztahu zůstávat, když mi to nic nedává a je to pro mě ztráta času? Žijem jen jednou a život je moc krátkej na to abys třeba 10 let strávil vztahem kterej ti nic nedá a jen se v něm trápíš a jsi nešťastnej.

Taky bych je chtěl zase mít(ty názory). Časem zpohodlníš a zjistíš že u žádný nemáš vše a musíš "slevit" Bohužel někdy, zvláště po dětech, ženský časem změní svoje představy o životě a sexu a pak máš děti, barák, dluhy a malou naději že se to změní. Čekáš kdy se to zlepší a někdy to příjde, někdy ne, ale stále doufáš žiješ ze vzpomínek a záleží jak dlouho vydrží. Každý máme jiný přístup a názor a to je dobře.

Je fakt že časem člověk sleví že svejch nároků, ale já vím, že nikdo není dokonalej a každej má chyby a nejdůležitější v partnerství je vždycky hlavně kompromis a tolerance, ale taky se nedá tolerovat všecko, že jo. Já jsem tak strašně tolerantní až to neni hezký ale můj muž je zas tolerantní ke mě a to je hlavní, i když jsme každej úplně jiná povaha a s kterýmkoli chlapem na světě toho mám víc společného než s ním, tak to klape a není důvod nic měnit
Nevydržela bych čekat že se něco zlepší, to už mám tolikrát za sebou a nechtěla bych to prožít znova, protože celou dobu víš, že čekáš marně, ale stejně doufáš a lidi si říkaj: hele, ta je ale pitomá když si myslí že on přestane chlastat, ten s ní ale dobře zametá. Víš že děláš blbost ale stejně doufáš a doufáš a nakonec z toho stejně vylezeš se svěšenou hlavou a ten druhej z toho vyjde jako king. A nic nestojí za to žít v něčem, co je ti proti srsti, ani kvůli dětem, ani kvůli ničemu jinýmu. Děti tim trpí tím víc, čím dýl v takovým vztahu jejich rodiče jsou, protože to viděj každej den, pak začnou rodiče spát odděleně a dětem je to divný, pak se jeden rodič nastěhuje k dětem do pokojíčku a maminka si u dětí stěžuje na tatínka a tatínek zase na maminku a dítě chudák je v jedenácti letech středem mezi svejma rodičema a neví co si má počít a pak o 11 let později stejně není smířené s tím že jeho rodiče nejsou spolu, fuj to je ale OT

No nejsme zas tak moc. Z toho jsou pak "parohy" a problémy, takže nejsme, jen jsme to vzali "zgruntu"

Tomu se říká poradna.

To Mattoni: to každopádně, jen študuj, až se jednou s Klárkou vemete, tak aspoň budeš mít průpravu

To Beat: Naši se teda nerozvedli kvůli parohům, ale kvůli penězům a tak vůbec si přestali rozumět, asi to bylo tím že tatínek je o 8 let starší než maminka a začali spolu chodit když mamince bylo asi 15, v té době už byl tatík rozvedenej a dospělej (i když on byl dospělej už když se narodil a já to mám prej po něm ), a ona byla ještě děcko a pak se vzali, upíchli si 2 děti a mamina od 18ti seděla doma s dvěma dětma a teprve pak začala dospívat a utvářet si hodnoty a tatík už svůj hodnotovej systém měl a měl rád svůj klid a pohodu rodinného krbu a mamka pak zjistila že vlastně už nejsme malí tak se může bavit a chodit někam a taťka na to nebyl už, takže tam to tehdy asi začalo. Nicméně parohy pak taky byli, tím jsem si jista, byla jsem hodně malinká a tatínek byl někde na služební cestě a já se v noci vzbudila a šla do obýváku a byl tam s mamkou nějakej cizí pán, nic nedělali, jen seděli, pili kafe a kecali, ale já jsem si byla jistá že to něco je, ač jsem byla maličká, asi 4 mi mohli bejt, a začala jsem hrozně bulet a ten pán se sebral a odešel a já si jako dneska pamatuju že jsem řekla mamince, že vím že kdyby byl tatínek doma tak by tu ten pán určitě nebyl. To byla hrůza.