Aneb jak se rovnez rika hledani pravdy...

Jürgen Graf

Intelektuální dobrodružství, které změnilo můj život

Narodil jsem se 15.srpna 1951 ve švýcarské Basileji. Můj otec byl zaměstnán v bance, matka v domácnosti. Oba jsou stále živí a zdraví, můj otec, který 12. prosince 2000 oslavil 80.narozeniny, odešel do důchodu už před mnoha lety.

Po ukončení školy jsem studoval na basilejské univerzitě francouzštinu, angličtinu a skandinávskou filologii. V roce 1979 jsem získal vzdělání, které mě opravňovalo vyučovat jazyky. V roce 1982 jsem odešel do jihovýchodní Asie a vrátil jsem se až v roce 1988, protože jsem vyučoval němčinu na univerzitě v Taipeh na Taiwanu. Předtím, než jsem se ve Švýcarsku v roce 1990 vrátil ke svému původnímu povolání, tak jsem získal profesionální zkušenosti v určitých oblastech, které nesouvisí s vyučováním. Do března 1993, kdy jsem byl propuštěn v důsledku publikace mé první revizionistické knihy, jsem vyučoval latinu a francouzštinu v Therwile, malém městě nedaleko Basileje.

V říjnu 1994 jsem získal práci učitele němčiny pro zahraniční studenty v soukromé jazykové škole v Basileji. I když ta práce byla špatně placená, hodně pro mě znamenala, protože většina mých studentů byli vysoce motivovaní dospělí. I když ředitel této školy, pan Remo Orsini, nesdílel moje názory na Holocaust a sionismus, byl tolerantní vůči mým revizionistickým aktivitám (o kterých jsem nikdy při vyučování nemluvil). V srpnu 1998, po neslavném Bádenském procesu, ve kterém jsme byli já a můj vydavatel Gerhard Förster odsouzení do vězení kvůli našim revizionistickým publikacím, mě pan Orsini neochotně propustil, aby zabránil zruinování školy, která by se stala terčem pomlouvačné kampaně, kdybych na ní nadále působil jako učitel. Kromě několika překladatelských prací jsem po Bádenském procesu nemohl ve Švýcarsku najít žádnou práci, protože se nikdo neodvážil mě zaměstnat. 15.srpna 2000, v den mých 49.narozenin, jsem opustil Švýcarsko a nehodlám se tam vrátit, dokud se nezmění politická situace a Švýcarsko nebude opět svobodnou zemí (pokud bych se vrátil, byl bych bezprostředně zatčen).

Před rokem 1991 jsem o revizionizmu nic nevěděl. I když jsem si myslel, že 6 milionů je jaksi zveličené číslo, nikdy jsem neměl nejmenší pochybnosti, co se týká reality nacistického vyhlazovacího programu a vražedných plynových komor. Matně jsem vnímal existenci autorů, kteří zpochybňovali dokonce i přibližnou pravdivost oficiálního tvrzení o Holocaustu, ale myslel jsem si, že jde jen o bandu neonacistů, snažících se očistit Hitlera, takže jsem se nijak nepokoušel zjišťovat si jejich argumenty. V té době jsem ale byl dosti anti-sionisticky zaměřený. Zaprvé jsem byl úplně znechucený nelidským zacházením Izraele s Palestinci, za druhé mě rozčiloval fakt, že Židé tak hanebně využívají tragédii, která je postihla během druhé světové války, aby získali velké finanční objemy od Německa a aby osočovali celý německý národ. Protože jsem měl mnoho německých příbuzných ( můj otec se narodil v Německu a do Švýcarska přišel až v roce 1947), byl jsem germanofil už od ranného dětství a bylo pro mě úplně nepřijatelné vinit německý lid jako celek za Hitlera a jeho Holocaust. I když jsem se všeobecně velmi zajímal o současnou historii a především o 2.světovou válku, vždy jsem se snažil držet stranou od tématu Holocaustu. Holocaust byl ošklivou a hanebnou epizodou evropské a německé historie a necítil jsem žádnou touhu poznat hrozné detaily.

Všechno se změnilo v dubnu 1991, kdy jsem se seznámil se starším švýcarským gentlemanem, panem Arthurem Vogtem. Vogt, učitel matematiky a biologie v důchodu, který se narodil v roce 1917, byl od té doby mým blízkým přítelem a štědrým sponzorem. Při našem prvním setkání se představil jako revizionista a věnoval mi kazetu s revizionistickým textem, kterého byl sám autorem. I když mě jeho text příliš nepřesvědčil, byl to pro mě vážný šok. Zjistil jsem, že revizionisté mají několik platných argumentů a nemůžou být jednoduše odmítnuti jako blázni nebo šarlatáni. Proto jsem Vogta požádal o víc informací. Poslal mi tři revizionistické knihy, které byly v té době nejlepší: Verité Historique ou Verité Politique?od Serge Thiona (La Vieille Taupe, Paříž 1980), The Hoax of the Twentieth Century Arthura Butze (Institute for Historical Review, Torrance, California 1977) a Der Auschwitz Mythos Wilhelma Stäglicha (Grabert Verlag, Tübingen 1979). Už před studiem těchto knih jsem četl německý překlad článku, který jsem také dostal od Vogta. Byl zveřejněný v novinách sovětské komunistické strany Pravda 2.února 1945, týden po osvobození osvětimského koncentračního tábora Rudou armádou (o čtyři roky později jsem v Moskvě držel v rukou originál). Autor tohoto článku, sovětský židovský reportér Boris Polevoj, který navštívil Osvětim bezprostředně po jejím osvobození, psal o "vražedné instalaci montážní linky, kde byly současně stovky lidí zabíjeny elektrickým proudem." Polevoj se také zmiňuje o plynových komorách ve východním sektoru osvětimského tábora. Dnes nikdo netvrdí, že Němci používali elektrický proud na zabíjení lidí a podle oficiálního tvrzení byly osvětimské plynové komory v Birkenau, v západní sekci hlavního tábora, ne ve východní sekci. Po přečtení tohoto článku jsem věděl, že revizionisté mají pravdu: plynové komory a tvrzení o masovém vyhlazování byly vymyšlené propagandisty a první tvrzení nesouhlasí s těmi pozdějšími.

V ten den, 29. dubna 1991, jsem se rozhodl věnovat svůj život boji proti největšímu podvodu, který kdy lidská mysl stvořila. Vedl jsem dlouhé debaty s Arthurem Vogtem, který oceňoval můj entuziasmus a často mi dával užitečné rady. Abych měl dostatek času na své historické studování, učil jsem jenom 15 hodin týdně, což samozřejmě znamenalo snížený, i když stále velmi slušný příjem (ve švýcarských školách jsou učitelé velmi dobře placeni). Tehdy už existovalo množství revizionistických knih a článků, ale většina z nich se zaobírala specifickými aspekty Holocaustu. Protože neexistoval žádný lehko pochopitelný úvod do revizionizmu a jeho argumentů, rozhodl jsem se jeden napsat sám. Název knihy měl být Der Holocaust-Schwindel (Podvod Holocaustu). V březnu 1992 jsem navštívil nejznámějšího revizionistu na světě, profesora Roberta Faurissona, v jeho domě ve Vichy. Kariéra Faurissona, který byl respektovaným profesorem francouzské literatury, byla zruinovaná kvůli jeho revizionistickým článkům. Mnohokrát byl souzen, byl pokutován astronomickými sumami a v roce 1989 byl brutálně zbit a skoro zavražděn gangem židovských násilníků, kteří se nazývali "Synové židovské paměti". Faurisson korigoval rukopis mojí budoucí knihy. Jeho brilantní intelekt a mimořádná odvaha a nekompromisní hledání pravdy na mě hluboko zapůsobily.

Nakonec jsem zjistil, že Der Holocaust-Schwindel bude příliš dlouhý na to, aby sloužil jen jako úvod do revizionizmu. Proto jsem napsal zkrácenou verzi, která byla publikovaná začátkem roku 1993 pod názvem Der Holocaust auf dem Prüfstand (Holocaust pod scannerem). Kniha byla později přeložena do francouzštiny, holandštiny, španělštiny, italštiny, bulharštiny, arabštiny a švédštiny. Bezprostředně po vydání této knihy jsem přišel o práci v Therwile kvůli údajnému neetickému jednání. Der Holocaust-Schwindel byl publikovaný krátce po první knize. Spousta čitatelů měla ráda především poslední tři kapitoly, ve kterých jsem kritizoval politické důsledky podvodu mnohem tvrději, než jakýkoliv revizionista předtím. Úvod, napsaný Faurissonem, byl čtenáři velmi dobře přijat.

V dubnu 1993, jen pár dní po mém propuštění z práce učitele, jsem se seznámil s německým rodákem, inženýrem Gerhardem Försterem, kterému tehdy bylo 73 roků. Förster, který bydlel ve Würenlos blízko Curychu, byl revizionistou dlouhé roky. Jeho otec, Slezan, zahynul během brutálního vyhnání cca 12 milionů Němců z východních německých teritorií, připojených k Polsku po 2.světové válce a Förster byl hluboce raněn faktem, že se nikdo nestaral o hroznou tragédii jeho národa, zatímco média každodenně vytvářela rozruch kolem falešného židovského Holocaustu. Protože Förster nebyl sám schopný napsat historickou knihu – byl velmi nadaný strojař, ne spisovatel – a protože už jsem měl dobrou znalost tématu, podnítil mě napsat knihu o svědectvích očitých svědků, na kterých je tvrzení o osvětimských plynových komorách výlučně založené ( jak vysvětlím později, neexistuje žádný materiální nebo dokumentární důkaz pro existenci jediné vražedné plynové komory v žádném německém koncentračním táboře a oficiální tvrzení o Holocaustu úplně spočívá na zdrojích očitých svědků).

Zatímco některé ze zdrojů, které jsem potřeboval pro novou knihu, byly dostupné, jiné se získávaly velmi obtížně. V září 1993 jsem navštívil italského revizionistického vědce Carla Mattognoiho, který se svou rodinou žije nedaleko Říma. Mattogno se studiu Holocaustu věnoval už víc než deset roků předtím, než jsem ho prvně uviděl a vlastnil působivou sbírku vzácných dokumentů. Mnohé z nich byly v polštině (naučil jsem se tento těžký jazyk kvůli jeho důležitosti pro studium Holocaustu). Okopíroval jsem materiály, které jsem potřeboval pro svou knihu. Od mojí první návštěvy jsem s Mattognoim úzce spolupracoval, přeložil jsem mnoho jeho děl, podnikli jsme spolu šest výprav a napsali dvě knihy. Mattognova znalost tématu Holocaustu se nedá přirovnat k nikomu, ale jeho knihy se těžko čtou kvůli jejich vysoce akademickému a tajemnému stylu. Protože v Itálii neexistuje žádný anti-revizionistický zákon, Mattogno nebyl nikdy pronásledovaný. Je jedním z mých nejlepších přátel a kdykoliv k němu přijdu, jsem vnímán jako člen rodiny.

Moje kniha Auschwitz: Tätergeständnisse und Augenzeugen des Holocaust (Auschwitz: Přiznání vykonavatelů a očitých svědků Holocaustu) byla Försterem publikovaná v srpnu 1994, několik měsíců před přijetím potupného "anti-rasistického zákona" (článek 261b švýcarského trestního zákoníku). Obsahovala kritickou analýzu 30 svědectví očitých svědků o údajných vražedných plynových komorách v Osvětimi. Můj závěr byl jednoznačný: Všichni "očití svědci" lhali. Svými výpověďmi očividně protiřečili jeden druhému a v případech, kdy se shodovali, obsahovaly jejich výpovědi pravidelně ty samé logické a technické nemožnosti. Mnoho svědků například tvrdilo, že v Osvětimi trvalo spálení třech mrtvol v kremační peci 20 minut. Dokonce i v moderních krematoriích trvá spálení jedné mrtvoly cca 1 hodinu a jak z dokumentů víme, totéž platilo i pro německá krematoria. Protože si svědci nemohli vymyslet podobné absurdity nezávisle na sobě, bylo zřejmé, že byli instruováni, aby lhali (mnoho z nich svědčilo před polskými, britskými a americkými trestními soudy, jejichž úlohou bylo "dokázat" existenci plynových komor), nebo že jeden svědek jednoduše zopakoval to, co slyšel od jiného svědka, nebo co si přečetl v knize. Protože prakticky všichni očití svědci byli bývalí židovští vězni koncentračních táborů, byli rádi, že se můžou pomstít Němcům, kteří jim vzali svobodu a rádi vyprávěli o všech druzích divokých krutostí, aby zdiskreditovali reputaci německého národa na desetiletí, pokud ne na staletí.

V září 1994 jsem se zúčastnil revizionistické konference v Kalifornii, která byla organizována prostřednictvím The Institute for Historical Review (P.O.Box 2739, Newport Beach, CA, 92659, USA; IHR publikuje vědecký Journal of Historical Review). Na této konferenci jsem se seznámil s historikem Markem Weberem, ředitelem IHR. Taktéž jsem se setkal s Bradley Smithem, Ernstem Zündelem a dalšími vedoucími osobnostmi revizionismu Holocaustu.

V říjnu 1995 Förster publikoval mou čtvrtou revizionistickou knihu Todesursache Zeitgeschichtsforschung (Příčina smrti: Výzkum současné historie). Tato kniha by mohla být nazvána novelou pro její fiktivní pojetí: V německé škole diskutují dvě skupiny studentů o Holocaustu a dalších delikátních historických tématech. Jedna skupina věří ortodoxnímu tvrzení o Holocaustu, druhá nevěří a obě prezentují nejlepší argumenty. Na konci debaty, kterou vyhrají revizionisté, je slečna Margarethe Lämple, učitelka, konvertována na revizionizmus. Přichází o svoje zaměstnání kvůli podpoře kontroverzní debaty o Holocaustu a brzo poté je zavražděna, odtud název knihy. I když tato kniha není nejvědečtější knihou, kterou jsem napsal, je jistě mou nejpopulárnější. Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že někteří čtenáři věří, že se tento příběh odehrál ve skutečném životě – jedna německá paní dokonce chtěla vědět, kde je slečna Lämple, nešťastná hrdinka novely, pochována, aby mohla položit květiny na její hrob!

V červenci /srpnu a listopadu/prosinci jsem uskutečnil první dvě návštěvy Moskvy spolu s Carlem Mattognoim kvůli práci v ruských archivech. Našli jsme haldy dokumentů z období války, týkajících se Osvětimi a dalších národně-socialistických koncentračních táborů a udělali jsme tisíce fotokopií. Mnoho z nich od té doby použil Mattogno ve svých knihách. Během naší první výpravy nás doprovázel náš věrný přítel Russ Granata, postarší Američan italského původu. Granata, který v angličtině publikoval několik Mattognových prací, má teď svou vlastní revizionistickou stránku.

V roce 1996 byl do ruštiny přeložen rukopis knihy, která neměla být v němčině nikdy vydaná – shrnutí revizionistických argumentů pod názvem Mit o Kholokoste (Mýtus o Holocaustu). Kniha byla prvně publikována jako zvláštní vydání nacionalistického a anti-sionistického měsíčníku Russki Vestnik a byla mimořádně úspěšná. Německý rukopis byl brzy nato přeložen do angličtiny. Tato anglická verze neexistuje v tištěné podobě, ale je dostupná na internetu pod názvem Holocaust or Hoax? The arguments.

V lednu 1997 jsem publikoval esej nazvanou Vom Untergang der Schweizerischen Freiheit (Úpadek švýcarské svobody), zdrcující útok na "anti-rasistický zákon", který byl přijat dva roky předtím. Ukázal jsem, že zákon byl čistě sionistickým výtvorem a že jeho hlavním zákonem byla represe vůči revizionizmu Holocaustu. O dva a půl roku později, v říjnu 1999, měl tento booklet vyvolat politickou bouři. Christoph Blocher, populistický politik, který vede pravicové křídlo konzervativní švýcarské Lidové strany, obdržel výtisk Vom Untergang der Schweizerischen Freiheit od jednoho z mých přátel a poděkoval mu v krátkém osobním dopise s uvedením, že Jürgen Graf má pravdu. Týden před říjnovými volbami, ve kterých se očekávalo velké vítězství Blocherovy strany, nedělník Sonntagsblick publikoval uvedený dopis a osočil Blochera z jeho údajných pro-revizionistických sympatií. Několik dní připomínalo Švýcarsko blázinec, kde média nemluvila o ničem jiném, než o Blocherově dopise. Jak se dalo předpokládat,Blocher hodil ručník do ringu a tvrdil, že udělal politováníhodnou chybu a že tuto knihu nikdy nečetl. Kampaň ustala a Blocherova strana vyhrála se slibným náskokem.

V létě 1997 jsem spolu s Carlem Mottognoim cestoval po Polsku, Lotyšsku a Bělorusku. V Polsku jsme pátrali v archivech bývalých koncentračních táborů Majdanek a Stutthof a nafotili množství snímků údajných plynových komor. Po návratu z této výpravy jsme napsali knihu o Majdanku. KL Majdanek. Eine historische und technische Studie (Koncentrační tábor Majdanek. Jedna historicko-technická studie) byla vydána nakladatelstvím Germara Rudolfa Castle Hill Publishers (Hastings, TN34 3ZQ, UK) v září 1998. Přibližně 2/3 knihy napsal Mattogno jako autor velmi obtížných technických kapitol o plynových komorách, na které by moje technické vědomosti byly úplně nedostatečné.

V květnu 1998 jsme s Mattognoim podnikli výlet do Belgie a Holandska. V belgických Antverpách jsme navštívili jednoho z našich nejlepších přátel, neúnavného revizionistického vydavatele Siegfrieda Verbekeho, klíčovou osobu evropského revizionismu. V holandském Amsterodamu jsme strávili několik dní v archivech, kde je uloženo mnoho dokumentů z období války – také o německých koncentračních táborech.

16.července 1998 jsme se ocitli s mým vydavatelem Gerhardem Försterem před soudem ve švýcarském Badenu kvůli údajnému porušení "anti-rasistického zákona". Tento zákon zakazuje " popírání, minimalizování nebo ospravedlňování genocidy", ale nezmiňuje se ani o plynových komorách nebo šesti milionech, dokonce ani o Židech a Holocaustu. Znění "anti-rasistického zákona" dává možnost tolika druhům interpretace, že umožňuje soudcům odsoudit kdekoho za kdeco. Já jsem byl odsouzen na 15 měsíců vězení nepodmíněně, zatímco Förster dostal 12 měsíců – k tomu jsme dostali astronomické finanční pokuty. Byl jsem dokonce potrestaný za knihy, které jsem napsal ještě před přijetím tohoto zákona! Dokumentace o tomto procesu se (v angličtině) nachází v posledních kapitolách mojí knihy Holocaust or Hoax? The arguments.

Förster, který byl v průběhu procesu tak nemocný, že musel být do soudní síně přivezen na vozíku, zemřel o devět týdnů později, 23.září 1998. Navštívil jsem ho v nemocnici tři dny před jeho smrtí. Je pochován ve Würenlos, kde strávil poslední desetiletí svého života. Ať odpočívá v pokoji!

Můj advokát Dr. Urs Oswald odvedl vynikající práci, ale protože šlo o politický proces, rozsudek byl vynesen předem a žádný advokát ho nemohl ovlivnit. Samozřejmě se Dr. Oswald proti rozsudku odvolal. 23.června 1999 soud v kantonu Aargau potvrdil rozsudek, načež se Dr.Oswald odvolal k nejvyššímu soudu v Laussane. V dubnu 2000 jsem se dozvěděl, že odvolání bylo zamítnuto a bylo mi nařízeno hlásit se 2.října ve věznici. Tou dobou jsem byl v Moskvě se svou snoubenkou. Švýcarská organizace Verité et Justice, kterou vedeme spolu s Rene-Louis Berclazem a Phillipe Brennestuhlmem, publikovala o mém případu dokumentaci Un proces politique au scanner. L'affaire Jürgen Graf (Politický proces pod scannerem. Případ Jürgena Grafa). Tento booklet byl přeložen do němčiny pod názvem Inquisitoren in Aktion (Inkvizitoři v akci). Obě verze jsou k dostání u Verité et Justice, C.P.355, 1618 Chatel-St.Denis, Switzerland a na internetové stránce Wilhelm Tell. Zpráva v angličtině je založená na této dokumentaci, ale zabývá se jen prvním – Badenským – procesem, zatímco brožura od Verité et Justice se zabývá i druhým procesem v Aargau a obsahuje množství zákulisních informací o neslavném "anti-rasistickém zákonu".

V březnu 1999 jsme s Mattognoiem uskutečnili další výlet do Polska, abychom dále pátrali v archivech. Také jsme navštívili archivy v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku. Během první části našeho putování nás doprovázel australský revizionista Dr. Fred Toben. Toben, ředitel Adelaide Institute, byl později v Německu zatčen a strávil sedm měsíců ve vězení, protože publikoval svoje revizionistické materiály na internetové stránce v Austrálii (kde není žádný anti-revizionistický zákon). Podle nedávného rozhodnutí německého nejvyššího soudu každý, kdo publikuje revizionistický materiál na internetu v jakékoliv zemi na světě, může být zatčen a poslán do vězení až na 5 roků – jakmile vstoupí na území Německa.

Po návratu do Itálie jsme napsali knihu o Stutthofu, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik (Koncentrační tábor Stutthof a jeho funkce v židovské politice národních socialistů), která byla publikována prostřednictvím Castle Hill Publisher, Hastings, na podzim téhož roku. Stejně jako naše kniha o Majdanku, i kniha o Stutthofu je už přeložená do angličtiny, ale ještě není k dispozici v tištěné podobě. Anglické verze obou knih se objeví v roce 2001.

Začátkem roku 2000 Castle Hill Publisher vydal mojí knihu Riese auf tönernen Füssen. Raul Hilberg und sein Standardwerk über den Holocaust (Obr na hliněných nohách. Raul Hilberg a jeho standardní práce o Holocaustu), zničující útok na amerického Žida Raula Hilberga, původem Rakušana, jehož trojdílná studie "The Destruction of the European Jews" (konečná verze se objevila v roce 1985) je všeobecně vyzdvihována jako standardní práce o Holocaustu. Odhalil jsem otevřeně falešné metody, používané lhářem Hilbergem na podporu ortodoxních tvrzení o Holocaustu. Tato kniha se objeví v angličtině na jaře roku 2001.

V letech 1999 a 2000 jsem se účastnil mnoha aktivit ve prospěch Verité et Justice, organizace bojující za obnovení intelektuální svobody ve Švýcarsku. V březnu 2000 Verité et Justice vydala svůj druhý booklet, Le Contre-Rapport Bergier (Anti-Bergierova zpráva), která důkladně vyvrátila zákeřnou Bergierovu zprávu (koncem roku 1999 skupina sionistických a pro-sionistických propagandistů, vedených profesorem Bergierem, vydala tzv. Bergier Report, označující Švýcarsko za zemi hluboce zapojenou do nacistického Holocaustu. Tato tendenční zpráva, která obsahovala početná překroucení a otevřené lži, měla sloužit jako ideologické ospravedlnění pro další židovské finanční nároky vůči naší zemi.). Francouzská i německá verze naší odpovědi Bergierovi jsou k dostání u Verité et Justice na internetové stránce Wilhelm Tell. V září 2000 Verité et Justice zdokumentovala mučivý proces 79-letého revizionistického vydavatele Gastona-Armanda Amaudruza, kterého soud v Laussane odsoudil na jeden rok vězení za zpochybňování šesti milionů a pochybnosti o existenci nacistických plynových komor, ve svojí třetí brožuře Le proces Amaudruz. Une farce judiciaire (Proces Amaudruz. Parodie spravedlnosti", německá verze: Der Amaudruz-Prozess. Eine Justizfarce).

V dubnu a v květnu 2000 jsme s Mattognoim potřetí navštívili Moskvu, abychom ukončili naší práci v archivech. Koncem května jsem se zúčastnil 13. konference Institute for Historical Review v Kalifornii, kde jsem měl přednášku na téma "Co se stalo se Židy, kteří byli deportováni do Osvětimi, ale nebyli tam registrováni?" (Text této přednášky byl publikován v The Journal of Historical Review, Volume 19, Number 4, July/August 2000). O tři měsíce později, v polovině srpna, jsem doprovázel Richarda Kregeho, mladého a brilantního australského inženýra, do Polska. Účel tohoto výletu bude vysvětlen později. Z Polska jsem jel do Ruska a potom na Ukrajinu, kde jsem pátral ve Lvovských archivech. Měl bych dodat, že všechny tyto výpravy byly možné díky štědrým sponzorům.

Revizionizmus radikálně změnil můj život. I když se moje existence stala nebezpečnou a riskantní, je teď mnohem zajímavější a smysluplnější, než kdykoliv předtím, protože vím, že bojuji proti něčemu fundamentálně zlému. Objevení pravdy o Holocaustu bylo intelektuálním dobrodružstvím a otevřelo mi oči. Po zjištění, že vyhlazování Židů a vražedné plynové komory jsou jen velké podvody, pochopil jsem pravou povahu "západní demokracie" a začal jsem si uvědomovat fakt, že nepřátelská, cizí menšina je vedoucí silou, stojící za dekadencí a úpadkem západní společnosti. Holocaust je jenom nejextrémnější případ lží, kterými Židy ovládaná média otravují svět. Velmi důležitým příkladem je nenávistná propaganda vůči Iránské islámské republice. Židé a jejich poskoci nenávidí Irán, protože tato zem se odvážila vzdorovat politickému, vojenskému a kulturnímu imperializmu jediné zbývající velmoci, sionisty ovládaných USA. Je důležité si pamatovat, že lidé, kteří neustále lžou o "plynových komorách" a "šesti milionech" jsou ti samí, kteří neúnavně osočují Irán a islámskou revoluci. Jsou to stejní lidé, kteří propagují potraty, práva homosexuálů (včetně práva homosexuálů na svatbu s partnerem a adopci dětí), hardcore pornografii a podobné odpornosti.

Oficiální tvrzení o Holocaustu

Slovo "holocaust" pochází z řečtiny a znamená "zničení ohněm". Dnes je téměř výlučně používané na označení údajného vyhlazování Židů Němci během 2.světové války.

Podle ortodoxních historiků národně socialistické vedení, rozhodnuté vyhladit židovskou rasu, založilo šest vyhlazovacích táborů, kde bylo zplynováno (šest) milionů Židů. Všech šest vražedných továren bylo umístěných v Polsku (anebo na územích, která patřila Polsku před válkou a byla v roce 1939 připojena k Německu a následně vrácena Polsku v roce 1945). Čtyři z nich (Belzec, Treblinka, Sobibor a Chelmno) byly čistě vyhlazovací tábory, které přežilo jen pár Židů. V Belzeku, Treblince a Sobiboru byli Židé vražděni v plynových komorách, v Chelmnu v plynových náklaďácích. Zbylé dva tábory, Osvětim a Majdanek, sloužily jako továrny na smrt i jako pracovní tábory. V těchto dvou táborech byli práce neschopní Židé zplynováni, zatímco ti práceschopní byli na čas ušetřeni. Těla zplynovaných Židů byla spálena, částečně v krematoriích, částečně na otevřeném ohni, takže se po válce nenašly žádné masové hroby. Protože všechny rozkazy ke zplynování byly vydány ústně, nikdy nebyly nalezeny dokumenty, potvrzující existenci vražedných plynových komor. Historici Holocaustu tvrdí, že – kromě masových zplynování – Němci zastřelili 1-2 miliony Židů na východní frontě. Podle nich v německé sféře vlivu zemřelo 5-6 milionů Židů. Víc než polovina z nich byla zavražděna v plynových komorách (a v mnohem menším počtu v plynových náklaďácích), velká část z nich byla zastřelena na okupovaných sovětských územích a zbytek (několik set tisíc) zemřelo na nemoci, hlad a v důsledku špatného zacházení v pracovních táborech a ghetech.

O tom je oficiální verze Holocaustu, popsaná ve standardní práci Raula Hilberga The Destruction of the European Jews. Ale jak si následně ukážeme, první verze byly velmi odlišné od tvrzení, která jsou nám prezentována dnes.

Revizionistická teze

Nikdo nepopírá pronásledování Židů během 2.světové války. Toto pronásledování bylo velmi reálné a velmi brutální. Malá skupinka vědců s rostoucím vlivem, kteří se nazývají "revizionisté" – jejich oponenti raději používají termín "popírači Holocaustu" – tvrdí, že Němci nikdy neplánovali vyhladit židovský lid, že továrny na smrt, vražedné plynové komory a plynové náklaďáky neexistovaly a že počet 5-6 milionů židovských obětí je nezodpovědným nadsazováním. Revizionisti nepopírají, že mnoho Židů bylo Němci zastřeleno na okupovaných sovětských územích, ale považují počty preferované ortodoxními historiky (1-2 miliony zastřelených Židů) za velmi nadhodnocené.

Pro revizionisty není židovská tragédie během 2.světové války v zásadě odlišná od tragédií mnoha jiných národů během válek. Pronásledování etnických a náboženských menšin, koncentrační tábory a nucené práce, střílení civilistů – všechny tyto události se v historii mnohokrát odehrály. Pro revizionisty tedy to, co se přihodilo Židům, nebyla v žádném případě historicky unikátní záležitost, jak tvrdí oficiální historici.

Abychom se ujistili, kdo má pravdu, jestli ortodoxní historici nebo revizionisté, musíme vyřešit kritickou otázku plynových komor ( Když se odkazuji na "plynové komory", stále mám na mysli vražedné komory, ne dezinfekční komory, které se nacházely ve všech táborech a v německých vojenských táborech byly často nazývány plynovými komorami.). Pokud vražedné plynové komory neexistovaly, nebyl žádný Holocaust, protože neexistovala vraždící zbraň a šestimilionová cifra by musela být drasticky zredukovaná, když několik milionů zplynovaných Židů byli neexistující lidé.

Revizionisti samozřejmě nemohou dokázat, že nebyli zplynováni žádní Židé. Je obvykle velmi těžké dokázat, že se určitá událost neodehrála. Nikdo z nás například nemůže dokázat, že nikdy nespáchal vraždu. Ale pokud nás někdo obviní z vraždy, musí poskytnout nezvratné důkazy, aby podpořil svoje obvinění, jinak bude považován za lháře šířícího pomluvy. Ačkoliv revizionisti nemůžou dokázat, že během 2.světové války nebyli zplynováni žádní Židé, jsou schopní dokázat, že údajné masové vraždění v plynových komorách, jak je popisované očitými svědky, se nemůže uskutečnit, protože je technicky nemožné. Můžou také demonstrovat, že by bylo dost nemožné odstranit v těchto tzv. vyhlazovacích táborech miliony lidských těl.

I kdyby obránci tvrzení o Holocaustu byli schopní vyprodukovat dokument, že nějací Židé byli během 2.světové války zplynovaní, nevyvrátilo by to revizionistickou tezi, protože jeden nebo dva izolované případy by pravděpodobně byly prací pár zločineckých individuí. Mělo by se však zdůraznit, že ani jeden případ zplynování Němci během 2.světové války nebyl nikdy dokázán dokumentem a že spojenecké jednotky, které osvobozovaly německé koncentrační tábory v letech 1944 a 1945, nenašly ani jedno tělo zplynovaného vězně. To je přiznávané ortodoxními historiky Holocaustu.

Jak jsou revizionisti prezentovaní v médiích

Když chcete kontrolovat společnost, musíte kontrolovat média. Průměrný občan věří tomu, co čte v novinách a vidí v televizi. Z tohoto důvodu převážná většina lidí v západní společnosti akceptuje oficiální tvrzení o Holocaustu a odmítá revizionizmus – o kterém neví nic, protože média prezentují revizionistické argumenty hrubě překrouceným způsobem. Tvrdí například, že revizionisté popírají pronásledování Židů nebo existenci koncentračních táborů.

Když švýcarská televize komentovala Badenský proces proti mně a mému vydavateli Gerhardovi Försterovi, ukazovali snímky mrtvých vězňů koncentračních táborů, nalezených americkými a britskými jednotkami na jaře 1945, naznačujíc, že revizionisti odmítají takové fotografie jako podvrhy. Ale žádný revizionista nikdy netvrdil, že tyto fotografie jsou podvrhy. V posledních měsících války desetitisíce vězňů v německých koncentračních táborech zemřelo kvůli kolapsu německé infrastruktury v důsledku neustálého spojeneckého bombardování, které vedlo ke katastrofickému nedostatku léků a potravin v táborech. Noví vězni byli ustavičně posíláni do západních táborů, když byly východní tábory evakuované, takže západní tábory byly hrozně přeplněné. Insekticid proti vším nebyl k dostání, takže se šířil tyfus a mnoho vězňů podlehlo této chorobě. Za těchto podmínek v době od ledna do dubna 1945 zemřelo v koncentračním táboře Dachau 15 389 lidí, když úmrtnost v době od ledna 1940 do prosince 1940 byla 12 060 lidí (Paul Berben, Dachau. The official History, The Norfolk Press, London 1975; tyto údaje jsou všeobecně akceptované ortodoxními i revizionistickými historiky). Dokonce ani nejhorlivější obránci oficiálního tvrzení o Holocaustu neříkají, že hrozné scény, kterých byli svědky američtí a britští vojáci v osvobozených táborech (velké procento obětí byli nežidé), byly výsledkem záměrné politiky vyhlazování. Podle ortodoxního tvrzení o Holocaustu bylo plynování v Osvětimi, posledním funkčním "vyhlazovacím táboře", zastaveno koncem října, respektive začátkem prosince 1944. V západních teritoriích, jako byly Dachau, Buchenwald a Bergen-Belsen, které Britové a Američané osvobodili na jaře 1945, nebyly vražedné plynové komory. Ale průměrný televizní divák to neví. Věří, že těla ukázaná v televizi, jsou těla zavražděných Židů a velmi se zlobí na revizionisty, kteří zřejmě popírají nepopiratelné. Média tak "dokazují" plynování v Osvětimi a Treblince ukazováním obětí tyfu a hladu v Dachau a Bergen-Belzenu!

Média, která nikdy neumožní revizionistům prezentovat svoje názory, je rutinně popisují jako neonacisty, kteří falzifikují historii, aby očistili národně socialistický režim. To je úplnou lží z několika důvodů:

- Revizionizmus není politickou ideologií. Revizionisti nemrhají čas debatami o tom, jestli Hitler měl nebo neměl pravdu. Revizionisti chtějí jednoduše zjistit, co se skutečně stalo.

- Otec revizionizmu, Francouz Paul Rassinier, byl bývalým vězněm dvou koncentračních táborů ( Buchenwald a Dora ). Rassinier, který nebyl Žid, byl členem anti-nacistického hnutí odporu. V roce 1943 byl zatčen a mučen a následně poslán do koncentračního tábora Buchenwald. Po válce četl Rassinier mnoho vyloženě lživých tvrzení o Buchenwaldu. Bývalí vězni tvrdili, že v tomto táboře byla plynová komora, o čemž Rassinier věděl, že to není pravda, jelikož byl sám v Buchenwaldu. Ve svojí z vetší části autobiografické knize Le Mensonge d’Ulysse (Odysseova lež), která se objevila v roce 1950 a je snad stále nejlepším podáním, jaké kdy bylo napsáno bývalým vězněm německého koncentračního tábora, Rassinier vyjádřil svůj názor, že plynové komory v některých táborech bezpochyby existovaly, ale že počet obětí byl velmi nadhodnocený. Ve svojí knize z roku 1964 Le drame des juifs europeens (Drama evropských Židů, Les sept couleurs, Paris 1964), označil plynové komory a tvrzení o vyhlazování Židů za "nejbizardnější lež všech dob". Rassinier zemřel v roce 1967.

- Někteří Židé, jako například velmi odvážný a velmi anti-sionisticky založený Josef Gideon Burg (který zemřel v roce 1990), podpořili revizionistický úhel pohledu (Mladý americký židovský revizionista David Cole ustoupil před několika lety, protože výtržníci z Jewish Defense League mu udělali ze života peklo a vyhrožovali mu smrtí.).

- Je pravda, že někteří revizionisté – v žádném případě všichni – sympatizují s národním socialismem, ale to je úplně irelevantní, když se počítají jen argumenty. Když astronom tvrdí, že objevil novou planetu, neptáme se, zda je fašista, konzervativní, liberál, socialista či komunista. Chceme jenom vědět, jestli skutečně objevil planetu nebo ne.

Někteří revizionisti se pokoušeli obejít obvinění z "neonacismu" silnými anti-nacistickými a anti-Hitlerovskými prohlášeními. Nepomohlo jim to ani za mák, protože každý, kdo zpochybňuje plynové komory a šestimilionovou cifru, bude médii automaticky označen jako "neonacista", a "hitlerista", i kdyby odsuzoval Hitlera desetkrát denně.

Anti-revizionistická represe

Dodnes několik evropských zemí přijalo represivní zákony, které dělají z revizionizmu Holocaustu trestný čin. Samozřejmě tyto zákony, které hrubě porušují principy svobody projevu a svobodného historického zkoumání, odhalují slabost oficiální verze Holocaustu: Kdyby se revizionisti mýlili, bylo by naprosto dostačující veřejně vyvrátit jejich tvrzení, například v televizních debatách. Ale takové debaty nejsou v tzv. svobodném světě dovolené. Jediná televizní debata mezi revizionistou a anti-revizionistou se odehrála v dubnu 1979, když profesor Robert Faurisson diskutoval s německým specialistou na Holocaust, profesorem Wolfgangem Schefflerem na švýcarské televizní stanici, vysílající v italštině. Průzkum ukázal, že většina diváků vycítila, že Faurisson vyhrál. Od roku 1979 byla revizionistická pozice velmi posilněna díky úsilí revizionistických výzkumníků, zatímco přívrženci oficiálního tvrzení o Holocaustu neučinili žádný pokrok. Je proto lehce pochopitelné, že výrobci veřejného mínění západní společnosti se třesou před samotnou myšlenkou otevřené debaty o Holocaustu – mimo faktu, že žádný z ortodoxních historiků dnes nemá odvahu debatovat s kompetentním revizionistou na veřejnosti.

Anti-revizionistická represe je krutá především v Německu, kde přežití celého politického systému závisí na schopnosti udržet lež o Holocaustu při životě. Stovky německých revizionistů byly odsouzeny k vysokým pokutám nebo do vězení. Většina z nich byla souzená podle paragrafu 130 trestního zákona ( "nabádání k rasové nenávisti"). V říjnu 1992 generál Otto Ernst Remer, jeden z nejvíc vyznamenávaných vojáků 2.světové války, byl v Schweinfurtu odsouzený na 22 měsíců vězení nepodmíněně za "popírání Holocaustu". (Remer, vážně nemocný člověk, tehdy ve věku 82 roků, byl přáteli převezen do Španělska. Zemřel ve svém španělském exilu 4.října 1997.) V dubnu 1995 byl bývalý předseda NPD Guenther Deckert, učitel angličtiny a francouzštiny, odsouzen na 2 roky vězení za překlad technického projevu amerického experta na plynové komory Freda Leuchtera. Zatímco byl ve vězení, Deckert dostal další tři roky za podobné trestné činy. V červnu 1995 chemik Germar Rudolf, který napsal vědeckou zprávu o údajných osvětimských plynových komorách, byl odsouzen na 14 měsíců vězení. Odešel do exilu. V květnu 1996 vydavatel Wigbert Grabert dostal pokutu 30 tisíc německých marek za publikování vědecké revizionistické antologie Grundlagen zur Zeitgeschichte (Základ současné historie, Grabert Verlag, Tuebingen 1994). Ještě před zákazem této knihy byli němečtí občané odsuzováni až na 6 měsíců, pokud si objednali víc jak jeden výtisk této knihy. V květnu 1996 byl historik Udo Walendy, který publikoval revizionistický čtvrtletník Historische Tatsachen, odsouzen na 14 měsíců vězení pro "trivializování Holocaustu". Walendy, chronicky nemocný sedmdesátník, dostal později dalších 22 měsíců za to, "co nenapsal". Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s tímto případem: historik a politolog Udo Walendy nebyl souzen za to, co napsal, ale za to, co nenapsal. Soudce Knöner:

"Nezabýváme se tím, co jste tady napsal, to není úloha tohoto soudu, ale tím, co jste nenapsal"! (citováno z Westfalen-Blatt, May 8, 1997).

Zatímco píšu tyto řádky, Walendy, který je dnes nejprominentnějším politickým vězněm represivního německého režimu, je stále za mřížemi. Dalším politickým vězněm je inženýr Erhard Kempner, který ve vězení strávil roky za "popření Holocaustu". V žádném z těchto odporných procesů nestrávil soud ani sekundu posuzováním argumentů obviněných.

V Rakousku revizionista teoreticky riskuje 20 let vězení, protože rakouské právo přirovnává revizionizmus k pokusům obnovit národně socialistickou vládu. Ve francii, kde zejména jsou revizionisté početní a aktivní, se uskutečnilo kolem stovky procesů, ale s jednou výjimkou (Alain Guionnet) nebyl žádný revizionista poslán do vězení, jelikož se francouzský soud obvykle spokojí s vysokými pokutami (které odsouzení musí zaplatit židovským organizacím). Ve Švýcarsku bylo od zavedení "anti-rasistického zákona" v roce 1995 odsouzeno 9 revizionistů (Arthur Vogt, Andreas Studer, Ernst Indlekofer, Aldo Ferraglia, Dr. Max Wahl, Rene-Louis Berclaz, Gaston-Armand Amaudruz, Gerhard Foerster a já sám) k pokutám nebo vězení. V Belgii existuje anti-revizionistický zákon několik roků, ale nikdy nebyl aplikovaný, dokonce ani proti velmi aktivnímu editorovi Siegfriedovi Verbekemu, který posílá revizionistický materiál skoro do každé evropské země. Ve Španělsku byl historik a vydavatel Pedro Varela, který je nejen revizionista, ale také nekompromisní anti-sionista, v listopadu 1998 odsouzen na ne méně než 5 roků vězení, ale rozsudek byl následně vyšším soudem zrušen. V Polsku, kde byl anti-revizionistický zákon přijat v roce 1999, byl v říjnu 1999 souzen univerzitní profesor Dariusz Ratajcak, protože publikoval booklet, ve kterém objektivně sumarizoval revizionistické argumenty a uvedl, že šest milionů je nadsazené číslo. Ratajczak byl osvobozen, ale přišel o práci ještě před procesem. Mimochodem, booklet byl nazvaný Tematy niebezpeczne (Nebezpečná témata). Když jsem Ratajczaka navštívil v srpnu tohoto roku, s úsměvem mi řekl, že teď už ví, že existuje jen jedno nebezpečné téma....

Rysem anti-revizionistické represe je to, že obviněným není nikdy umožněno dokázat platnost jejich argumentů. Revizionista, který se u soudu drží svých argumentů, obvykle čelí zvlášť tvrdému trestu kvůli "neochotě vyjádřit lítost nad svým činem".

V Badenském procesu proti Foersterovi a mně můj advokát Dr.Oswald předvolal dva svědky, profesora Faurissona a rakouského inženýra Wolfganga Froehlicha, kteří měli svědčit, že revizionisté mají platné argumenty vůči tvrzením o plynových komorách. Faurissonovi nebylo umožněno svědčit. Froehlich, specialista na kontrolu pesticidů, však učinil prohlášení. Prohlásil, že plynování popisované bývalými osvětimskými vězni bylo technicky nemožné. Jeho prohlášení znělo:

"Insekticid Cyklon B se skládá z kyseliny kyanovodíkové, absorbované v substanci granulového nosiče. Kyselina kyanovodíková je produkovaná prostřednictvím kontaktu se vzduchem. Bod varu kyseliny kyanovodíkové je 25,7 stupně. Čím vyšší teplota, tím rychlejší vypařování. Dezinfekční komory, ve kterých byl Zyklon B v národně socialistických táborech a jinde používaný, byly zahřáté na 30 stupňů nebo víc, takže kyselina kyanovodíková se z granulí rychle vypařovala. Na druhé straně, v napůl podzemních márnicích krematoria v Auschwitz – Birkenau, kde se podle očitých svědků odehrávalo masové vraždění s použitím Cyklonu B, byla mnohem nižší teplota. I kdyby někdo předpokládal, že místnosti byly zahřáté těly hypotetických obyvatel, teplota by neměla přesáhnout 15 stupňů i v letní sezóně. Kyselině kyanovodíkové by proto trvalo mnoho hodin, než by se z granulí uvolnila. Podle tvrzení očitých svědků umíraly oběti velmi rychle. Očití svědci hovoří o časových periodách od "bezprostředně" po dobu 15 minut. Aby zabili obyvatele plynových komor tak rychle, Němci by museli použít absurdně vysoké dávky Cyklonu B, předpokládám tak 40-50 kg na jednu plynovací proceduru. Členové speciálního komanda, kteří byli podle očitých svědků zodpovědní za odstranění těl z komory, by naráz zkolabovali, i kdyby měli plynové masky. Nadměrně velké množství kyseliny kyanovodíkové by proudilo vzduchem přes otevřené dveře, kontaminujíc celý tábor."

Když se inženýr dostal k tomuto bodu, přerušil ho veřejný žalobce Dominik Aufdenblatten, který se choval jako šílenec a hrozil mu obviněním z rasové diskriminace!

Na Amaudruzově procesu v Laussane soud odmítl vyposlechnout dva svědky, předvolané obhajobou (Faurisson a francouzský právník Eric Delcroix). V Německu byl Dr. Ludwig Bock, advokát uvězněného revizionisty Guenthera Deckerta, pokutovaný sumou 10 000 DM, protože žádal nezávislý expertní posudek o technické možnosti údajných plynových komor! Obhajoba je tedy prakticky paralyzovaná a advokát příliš vážně obhajující svého klienta ví, že sám riskuje obvinění a trest.

Je pozoruhodným faktem, že pevnost sionismu – USA – nemá žádný anti-revizionistický zákon, protože by to představovalo porušení prvního dodatku ústavy, která garantuje svobodu projevu. Institut for Historical Review (IHR) se sídlem v Kalifornii může publikovat knihy a organizovat revizionistické konference beze strachu z legálních represí. To ale neznamená, že američtí revizionisti jsou zabezpečení před nepříjemnými překvapeními: v červenci 1984 teroristi, snažící se umlčet has amerického revizionizmu, zničili ústředí IHR. Ale tento čin paralyzoval aktivity IHR jen dočasně.

Nejjednodušší argument proti tezi vyhlazování

Kdyby byla oficiální verze o Holocaustu pravdivá, velmi málo Židů by v německé sféře vlivu přežilo. Každý Žid, kterého by Němec lapil, by byl poslán do tábora smrti (člověk se může sám sebe ptát, proč Němci museli založit vyhlazovací centra v Polsku, do kterých byli transportováni Židé z celé Evropy, namísto toho, aby je jednoduše postříleli v jejich vlastních zemích, což by bylo mnohem praktičtější). Faktem je, že velká část evropského Židovstva nebyla vůbec deportována. Ve Francii bylo deportováno 75 721 z přibližně 300 tisíc Židů, většina z nich měla zahraniční pasy. (Tento počet byl ustanovený židovským historikem Serge Klarsfeldem v jeho práci Memorial de la Deportation des Juifs de France, Beate Klarsfeld Foundation, Brussels/New York 1982, není nikým zpochybňován). Převážná většina francouzských Židů tedy netrpěla žádnou vážnou perzekucí. To samé platilo pro Belgii – jen malá část belgických Židů viděla koncentrační tábor (na druhé straně bylo deportováno víc než 70% holandských Židů).

Rozviňme tento argument dále. Pokud by existovala politika vyhlazení, prakticky žádný Žid by nepřežil tábory. Ale vzpomínky "přeživších Holocaust" zaplňují celé knihovny. Profesionální "přeživší", jako např. Elie Wiesel, kteří se prezentují jako svědkové Holocaustu, jsou ve skutečnosti živými důkazy, že se údajné systematické vraždění Židů neuskutečnilo.

Elie Wiesel, rumunský Žid, který byl deportován spolu se svým otcem na jaře 1944, strávil 9 měsíců v Osvětimi. Když onemocněl, Němci ho poslali do táborové nemocnice. V lednu 1945, když se blížila Rudá armáda, Němci nechali na nemocných vězních, jestli chtějí být evakuováni na západ, nebo zůstat a čekat na své ruské osvoboditele. Elie Wiesel a jeho otec zvolili odchod s Němci na západ. To všechno se nachází ve Wieselově knize La Nuit (Editions de Minuit, Paris 1958).

Dokonce i tragický osud rodiny Frankových odporuje oficiálnímu tvrzení o Holocaustu. Anne Frank, která se stala po smrti světoznámou díky svému deníku (který byl ve skutečnosti z velké části napsán jejím otcem po válce, viz. Robert Faurisson, Is the Diary of Anne Frank genuine? IHR, Torrance 1985) byla deportována se svou rodinou z Amsterodamu do Osvětimi v srpnu 1944. Krátce potom začali Němci evakuovat Osvětim kvůli zhoršující se vojenské situaci a vězni byli postupně přesouváni do západních táborů. Anne a její sestra byly poslány do Bergen-Belzenu, kde krátce před koncem války podlehly tyfu. Její matka zemřela v Osvětimi v lednu 1945 (což znamená, že nemohla být zplynována, protože ti, kteří věří v plynování, jednoznačně věří, že plynování bylo zastaveno v říjnu nebo listopadu 1944). Její otec přežil, po válce se přestěhoval do Švýcarska. Příklad rodiny Frankových ilustruje, že zatímco byli Židé skutečně tvrdě pronásledovaní a velké množství jich zahynulo kvůli špatným podmínkám v táborech, neexistovala politika vyhlazování, protože jinak by byla celá rodina po příchodu do Osvětimi zplynována. Mnoho Židů bylo přeložených z jednoho tábora do druhého bez jakéhokoliv rizika zabití. Slavné případy jsou rakouský židovský socialista Benedikt Kautsky (celou válku přežil v táborech, nejdřív v Dachau, pak byl poslán do Buchenwaldu, následně byl přeložen do Osvětimi, potom zpět do Buchenwaldu, kde byl v dubnu 1945 osvobozen), židovský historik Arno Lustiger, bývalý vězeň několika táborů a Israel Gutmann, editor encyklopedie Holocaustu, který přežil Majdanek, Osvětim, Mauthausen a Gunkirchen. Tyto časté přesuny by měly být vysvětlitelné nedostatkem pracovní síly ve válkou sužovaném Německu; vězni byli posílaní tam, kde se vyžadovala jejich práce. V posledním období války byli vězni z východních táborů překládáni do táborů na západě.

Na Amaudruzově procesu ve švýcarském Lausanne v dubnu 2000 byli židovskými organizacemi, které se soudily s revizionistickým vydavatelem Gastonem-Armandem Amaudruzem, přizváni dva svědci, kteří "přežili Holocaust". Reich byl ve čtyřech táborech, zatímco Toman přežil Osvětim spolu se svým otcem. Než aby dokázali "nacistickou politiku vyhlazování", tito svědkové svou samotnou existencí demonstrovali, že tato politika neexistovala. (Verite et Justice, Le proces Amaudruz. Une farce judiciaire, Chatel-St. Denis/Switzerland, 2000). V únoru 2000, zatímco jsem dělal výzkum v Polsku, objevil jsem zprávu polského Žida, který přežil ne méně než deset táborů: "vyhlazovací tábor" Treblinka, "vyhlazovací tábor" Majdanek a osm "obyčejných" koncentračních táborů! (Samuel Zylbersztain, "Pamietnik Wieznia dziesieciu obozow" in: Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historycznego Nr. 68, Warsaw 1968.)

Když byli početní bývalí židovští vězni koncentračních táborů, kteří po válce napsali svoje paměti, nuceni vysvětlit, jak se jim podařilo přežít "nacistickou vraždící mašinérii", rutinně připisují svojí záchranu zázraku. Tady jsou dva příklady ( v mojí knize Holocaust or Hoax? The arguments je jich mnohem víc). Elie Wiesel, který tvrdil, že Němci upalovali Židy zaživa (dnes toto obvinění nepotvrzuje žádný historik), popisuje svůj zázračný únik smrti následovně:

Nedaleko od nás šlehaly z jámy plameny, gigantické plameny. Něco spalovaly. Kára dojela až k jámě a něco z ní padalo. Byly to malé děti. Děťátka! Ano, viděl jsem to na vlastní oči! Děti v plamenech (je divem, že od té doby nemůžu spát?). Šli jsme tam také. O něco dál byla další, větší jáma pro dospělé. "Otče", řekl jsem, "jestli je to tak, nechci dál čekat. Skočím na elektrický plot. To je lepší, než se dlouhé hodiny trápit v plamenech." (...) Náš zástup byl jen patnáct kroků od jámy. Hryzal jsem si rty, takže můj otec neslyšel skřípání mých zubů. Dalších deset kroků. Tři kroky. Bylo to teď celkem blízko, jáma s plameny. Sebral jsem všechnu svou zbývající sílu na vyskočení z řady a vrhnutí se na ostnatý drát. (...) Už tu byl skoro moment, kdy jsem stál před andělem smrti. Ne. Dva kroky od jámy nám nařídili otočit se a byli jsme posláni do baráků." (Elie Wiesel, La Nuit, Editions de Minuit, Paris 1958, str. 58-60.)

Ještě větší zázrak byl uveden v roce 1993 v Kanadě:

Jako jedenáctiletý chlapec v koncentračním táboře Bergen-Belzen během 2.světové války byl Moshe Peer poslaný do plynové komory přinejmenším šestkrát. Vždy přežil, s hrůzou sledujíc, jak mnohé ženy a děti plynované s ním kolabovaly a umíraly. "Možná děti lépe odolávaly, nevím", řekl minulý týden v interview. (...) O Peera a jeho sestry, KTEŘÍ VŠICHNI PŘEŽILI, se staraly dvě ženy. Po válce se Peer znova setkal se svým otcem a jeho ženou. (The Gazette, Montreal, 5 August 1993).

Evoluce tvrzení o Holocaustu

a) Vražedné metody

Od konce roku 1941 židovské organizace ve spojeneckých a neutrálních zemích zaplavily svět nekonečným množstvím příběhů o vyhlazování Židů v částech Evropy kontrolovaných Němci. Když čteme tato tvrzení, tak si všímáme, že se neshodují s dnešním tvrzením o Holocaustu. Podle toho novějšího byli Židé vraždění dieselovými zplodinami výfuků ve čtyřech "čistě vyhlazovacích táborech" Belzec, Treblinka, Sobibor a Chelmno, zatímco Židé v Osvětimi a Majdanku byli vražděni insekticidem Cyklon B (v Majdanku Němci také údajně používali jako vraždící zbraň oxid uhelný). Ale tvrzení, podávaná židovskými organizacemi během války, byla úplně odlišná. Jak jsme už viděli, Elie Wiesel ve svojí knize publikované v roce 1958 tvrdil, že Němci svoje oběti upalovali zaživa. Wiesel ochotně převzal hororové tvrzení, drahé vojenským židovským štváčům. Další vražednou metodou, často vzpomínanou v židovské válečné propagandě, bylo vraždění elektrickým proudem. Dr. Stefan Szende, švédský Žid maďarského původu, například popisoval údajné masové vraždění v Belzecu následovně:

"Továrna smrti představovala oblast o průměru přibližně sedm kilometrů.(...) Vlaky naplněné Židy vjížděly do podzemních místností popravčí továrny.(...) Nazí Židé byli přiváděni do gigantických hal. Naráz tyto haly mohlo zaplnit několik tisíc lidí. Podlaha byla kovová a pohyblivá. Podlahy těchto hal se spolu s tisíci Židy potopily do vodních nádrží, nacházejících se pod nimi – ale jen tak, že lidé na kovové podlaze nebyli zcela pod vodou. Když byli všichni Židé ve vodě, zavedl se do ní elektrický proud. Za několik okamžiků byli všichni Židé, tisíce naráz, mrtví. Potom byla podlaha vyzdvižena z vody. Na ní ležely mrtvoly zavražděných obětí. Další vpuštění elektrického proudu a kovová deska se stala kremační pecí, do běla rozpálenou, dokud nebyla všechna těla spálena na prach.(...) Každý jednotlivý vlak přivezl tři až pět tisíc, někdy i víc, Židů. Byly dny, kdy linky do Belzecu dodaly dvacet nebo víc vlaků. Moderní technologie triumfovala v nacistickém systému. Problém, jak vyhladit miliony lidí, byl vyřešený." (Stefan Szende, Der letzte Jude aus Polen, Europa Verlag, Zurich-New York 1945, str. 290 ff.).

14.prosince 1945, během Norimberského procesu – kde vítězové, kteří spáchali početné zločiny proti lidskosti, soudili poražené – polští představitelé poskytli zprávu o Treblince, která popisovala údajné masové vraždění v tomto táboře následujícím způsobem:

"Všechny oběti se musely svléknout ze šatů a bot, které potom byly posbírané a pak všechny oběti, nejprve ženy a děti, byly nahnány do komor smrti.(...) Po naplnění kapacity byly komory hermeticky uzavřené a byla do nich vpuštěna pára. Za pár minut bylo po všem.(...) Ze získaných zpráv se dá předpokládat, že v Treblince bylo vyhlazeno několik set tisíc Židů." (Nuremberg document PS-3311, překlad německé verze.)

K upalováni zaživa, elektrickému napětí a páře "očití svědci" popisovali další vražedné metody: zadušení vypumpováním vzduchu z komory, utopení, otrava krve, pochování zaživa, masové střílení" (viz. moje kniha Holocaust or Hoax? The arguments, kapitola pět). Všechna tato tvrzení upadla do zapomnění. Zůstal jenom plyn.

b) Které tábory měly plynové komory?

V současnosti většina historiků Holocaustu tvrdí, že jen "vyhlazovací tábory", které se všechny nacházejí v Polsku, měly plynové komory (někteří historici se drží názoru, že plynování v malém rozsahu s pár tisíci oběťmi se uskutečnilo také v rakouském Mauthausenu a polském Stutthofu, ale papež Holocaustu Raul Hilberg se nezmiňuje o plynování v žádném z těchto táborů ve svojí standardní práci). Podle bezprostřední poválečné verze však byla plynová komora pro vyhlazování Židů skoro v každém táboře. Britský žalobce Sir Stanley Hartcross v průběhu závěrečné fáze Norimberského procesu tvrdil, že Němci uskutečnili vraždu "jako nějakou masovou produkci v plynových komorách a pecích Osvětimi, Dachau, Treblince, Buchenwaldu, Mauthausenu, Majdanku a Oranienburgu (Nuremberg volume IMT XIX str.483, překlad německé verze). Dnes žádný sám sebe respektující historik netvrdí, že existovaly plynové komory v Dachau, Buchenwaldu a Oranienburgu, anebo že Němci vraždili v pecích (každý souhlasí s faktem, že krematoria sloužila ke zpopelnění těl mrtvých, ne živých lidí). V lednu 1946 český lékař Dr. Franz Bláha, který byl internován v Dachau a vykonával zde svou profesi, prohlásil, že osobně zkoumal mrtvoly zplynovaných vězňů (Nuremberg volume IMT V str.198, německá verze). Mnoho "očitých svědků" potvrdilo existenci plynových komor v Buchenwaldu, Dachau, Bergen-Belsenu a dalších západních táborech. V roce 1960 vedoucí německý historik Holocaustu Martin Broszat uvedl, že v koncentračních táborech "Staré Říše" (to je v Německu v hranicích z roku 1939) nebyla uskutečněna žádná plynování a že plynování se uskutečňovala ve "vyhlazovacích táborech" v Polsku (Die Zeit, 19.srpen 1960). Broszat tedy anuloval a vyhlásil za neplatné všechny zprávy "očitých svědků" o plynování v západních táborech. Proč by měla být svědectví očitých svědků o plynování v Osvětimi, Belzecu a Treblince mnohem hodnověrnější, než ta o plynování v Buchenwaldu, Bergen-Belzenu a Dachau? Od Rassinierovy doby revizionisti kladou tuto jednoduchou a zřejmou otázku. Nikdy na ní nedostali odpověď.

c) Příběh o židovském mýdle

Pobuřujícím případem židovské propagandy o krutostech bylo především tvrzení, že Němci používali tuk zavražděných Židů na výrobu mýdla. Mnoho lidí tomu dodnes věří, protože média toto tvrzení desetiletí přihřívala. Židovský "lovec nacistů" a arcilhář Simon Wiesenthal napsal v rakouských novinách Der Neue Weg (Nr. 15/16, 1946):

"Během posledních březnových týdnů (1946) rumunský tisk oznámil neobyčejnou zprávu: V malém rumunském městečku Folticeni bylo na židovském hřbitově s celou ceremonií a plnými pohřebními obřady pochováno 20 beden mýdla. Mýdlo bylo nedávno nalezeno v německém armádním skladu. Na bednách byly iniciály RIF, rein jüdisches Fett (čistý židovský tuk).

Jen jako fakt, "RIF" neznamená rein jüdisches Fett (čistý židovský tuk), ale "Reichsstelle füer industrielle Fettversorgung", to je Státní úřad pro poskytování průmyslového tuku." V roce 1990 izraelský specialista Shmuel Krakowski připustil, že židovské mýdlo bylo mýtem (Daily Telegraph, 25.duben 1990). Krakowski však měl drzost svalit vinu za lež na Němce, kteří si podle něj toto tvrzení vymysleli, aby zastrašili své židovské vězně!

d) Počet obětí koncentračních táborů

Na Norimberském procesu Sověti tvrdili, že v Osvětimi nezemřelo méně než 4 miliony lidí (Nuremberg document URSS-008). Po dobu 45 let se polské úřady přidržovaly této absurdní cifry, ale v roce 1990 neochotně připustily, že to bylo vysoce nadhodnocené. Dnes tvrdí, že skutečný počet je 1,5 milionu. (Abychom byli poctiví, měli bychom poznamenat, že západní židovští historici Holocaustu nikdy neakceptoval čtyřmilionový nesmysl: ve svojí standardní práci The Destruction of the European Jews, Holmes and Meier, New York 1985, str. 895, Raul Hilberg udává počet židovských i nežidovských obětí v Osvětimi ve výši 1,25 milionu). V roce 1933 Francouz Jean-Claude Pressac, kterého média s entuziasmem vychvalovala jako člověka, který konečně vyvrátil revizionisty, snížil počet osvětimských mrtvých na 775 tisíc (Les crematoires d'Auschwitz, CNRS, Paris 1993). Následně v německé verzi této knihy Pressac dále redukoval tento počet na 630 tisíc (Die Krematorien von Auschwitz, Piper Verlag, Munich 1994). Ve skutečnosti zemřelo v Osvětimi okolo 150 tisíc vězňů, přibližně polovina z nich Židů, z různých příčin (nemoci, hlad, vyčerpání, staroba, poprava zastřelením nebo oběšením atd.). Toto tvrzení bude demonstrováno italským historikem Carlem Mattognoim v knize, která se objeví v roce 2001, výlučně na základě německých dokumentů z válečného období. Pokud jde o Majdanek, Poláci a Sověti po osvobození tohoto tábora v roce 1944 tvrdili, že tam zahynulo 1,7 milionu lidí. Už v roce 1948 byl tento počet zredukovaný na 360 tisíc a na začátku 90.let dále na 235 tisíc. Skutečný počet je okolo 42 500 (Juergen Graf and Carlo Mattogno, KL Majdanek. Eine historische und technische Studie, Castle Hill Publisher, Hastings 1998).

Obrovská redukce počtu mrtvých v jednotlivých táborech významně neovlivnila posvátný počet šesti (anebo pěti) milionů obětí Holocaustu. Tento počet zůstává pevný jako pyramidy. Takže když máte v košíku šest jablek, můžete sníst jedno, dvě či dokonce tři z nich a stále zůstane šest jablek! To je matematika Holocaustu.

Politika národně socialistické vlády vůči Židům ve světle dokumentů

NSDAP Adolfa Hitlera, která se dostala k moci v lednu 1933, byla anti-židovská. Národní socialisté považovali židovský lid za element dekadence a destrukce a úderník mezinárodního komunismu (nejenže Marx a většina komunistických teoretiků byli Židé, ale bolševická revoluce v Rusku byla z velké části vedena Židy). Od roku 1933 Hitlerova vláda přijala množství zákonů, omezující práva německých Židů, proto mnoho z nich odešlo do exilu. Aby urychlili židovskou emigraci, národní socialisté úzce spolupracovali se sionistickými skupinami, které chtěly, aby Židé odešli do Palestiny. Tato národně socialisticko – sionistická kooperace byla ve velkém zdokumentována americkým židovským autorem Edwinem Blackem v díle The Transfer Agreement (New York/London 1994) a není nikým zpochybňována. Před rokem 1941 většina německých a rakouských Židů emigrovala (i když jenom pár jich skutečně odešlo do Palestiny), ale velké množství Židů sídlilo v zemích ,které Němci dobyli v první, úspěšné fázi války. Do roku 1941 německá vláda počítala s uskutečněním Madagaskarského plánu, který předpokládal přemístění evropského Židovstva na Madagaskar a vytvoření židovského státu na tomto ostrově, ale když moře ovládli Britové, tento plán se nemohl uskutečnit.

Masové deportace do koncentračních táborů začaly v roce 1941. Němci zoufale potřebovali pracovní sílu, protože většina schopných mužů bojovala na frontě. Ba co víc, Židé byli pokládáni za bezpečnostní riziko. Nešlo o planý poplach, protože židovský historik Arno Lustiger, bývalý člen hnutí odporu a přeživší několik táborů se pyšně chlubil, že ve Francii Židé představovali celých 15% celého aktivního odporu, i když představovali jen 0,6% francouzské populace (Der Spiegel, 7/1993).

V některých koncentračních táborech, především v Osvětimi a Majdanku, byla míra úmrtnosti vysoká. Zatímco mnoho úmrtí bylo zapříčiněno nedostatkem jídla, špatným oděvem a hrubým zacházením a zatímco existovaly popravy zastřelením a oběšením, choroby, především suchý plicní tyfus, který přenášely vši, byly hlavní příčinou vysoké úmrtnosti. Nejúčinnější zbraní proti vším byl insekticid Cyklon B, ale dostupná množství nebyla nikdy dostačující. Namísto zabíjení lidí byl Cyklon B používán na jejich záchranu, jak správně uvádí Rober Faurisson, pokud by Němci měli víc Cyklonu B, zemřelo by méně vězňů (historici Holocaustu nepopírají, že Cyklon B byl insekticid používaný na odstranění vší a dalšího hmyzu, ale tvrdí, že měl dvojí funkci, sloužící také jako vražedná zbraň na zabíjení Židů v Osvětimi a Majdanku). V Osvětimi, největším táboře, epidemie tyfu dosáhla vrcholu mezi 7. a 11.zářím 1942 s denním průměrem 375 úmrtí. V lednu 1943 klesla průměrná míra úmrtnosti na 107 denně, ale v březnu opět vzrostla na 298 (Jean-Claude Pressac, Les crematoires d'Auschwitz, str. 145).

28.prosince 1942 napsal inspektor koncentračních táborů Richard Glücks v oběžníku všem velitelům táborů:

"Hlavní táboroví lékaři musí použít všechny dostupné prostředky k dosažení masivní redukce počtu úmrtí v každém táboře.(...) Víc než kdy předtím musí doktoři zajišťovat, aby byli vězni adekvátně vyživováni a spolu s táborovou administrativou musí podat potřebné návrhy na zlepšení.(...) Reichsführer SS (Heinrich Himmler) nařídil redukci úmrtnosti za každou cenu." (Nuremberg dokument NO-1523).

Výsledkem tohoto rozkazu bylo snížení úmrtnosti téměř o 80% od srpna1943 (Nuremberg dokument PS-1469). 26.října 1943 Oswald Pohl, šéf hlavního úřadu ekonomické administrativy SS, uvedl v oběžníku velitelům všech 19 koncentračních táborů:

"V dřívějších letech, kde byl kladen důraz na převýchovu, nezáleželo na tom, zda uvězněný vykonával nějakou užitečnou práci nebo ne. Ale teď je práce vězňů velmi důležitá a všechny snahy táborových velitelů, orientace administrativních služeb a doktorů musí sloužit záměru udržet vězně při dobrém zdraví a práceschopné. Ne ze sentimentálních důvodů, ale protože potřebujeme jejich ruce a nohy, takže aby německý lid mohl zvítězit, musíme se postarat o zdraví vězňů." (Archiwum Muzeum Stutthof, 1-1b-8, str. 53.)

Takovéto dokumenty bezpochyby dokazují, že namísto záměru vyhladit své vězně je Němci chtěli udržet naživu, protože byli potřební jako pracovní síla (jak uvidíme později, neznamená to, že ti, kteří byli práce neschopní, byli zavraždění).

Několik německých dokumentů odkazuje na "Aussiedlung" (evakuaci) anebo "Umsiedlung" (přeložení) Židů na východ. 21.srpna 1942 napsal Martin Luther, úředník na ministerstvu zahraničních věcí, v memorandu o židovské politice Říše:

"Principem německé židovské politiky po převzetí moci (národními socialisty) bylo propagovat židovskou emigraci všemi možnými způsoby.(...) Současná válka dává Německu možnost a také povinnost vyřešit židovskou otázku v Evropě.(...) Evakuace Židů z Německa začala na bázi zmíněné Vůdcovy direktivy (Hitlerův rozkaz na evakuaci Židů). Bylo logické zahrnout bezprostředně židovské občany zemí, které také zavedly protižidovská opatření.(...) Ale počet Židů, deportovaných touto cestou na východ, nepostačoval na tamní potřeby pracovních sil." (Nuremberg dokument NG-2586.)

Po desetiletí ortodoxní historici, kteří nejsou schopní vyprodukovat ani jeden dokument, dokazující německou politiku vyhlazování, povinně tvrdili, že "evakuace" a "přemístění" byla kódová označení pro "vyhlazování" a někteří z nich opakují tento nesmysl dodnes. Vyjádření Endlösung der Judenfrage (konečné řešení židovské otázky) se také interpretuje jako kamuflážní pojem pro vyhlazování, i když několik dokumentů jasně uvádí, že toto "konečné řešení" znamenalo evakuaci nebo emigraci všech Židů z německé sféry vlivu. V roce 1993 Jean-Claude Pressac, který věří tvrzení o plynových komorách, uvedl v Les Crematories d’Auschwitz, že kódový jazyk je mýtus a v roce 1996 anti-revizionistický francouzský historik Jacques Baynac upřímně připustil ,že nevidí žádný vědecký důkaz pro existenci plynových komor (Le Nouveau Quotidien, Lausanne/Switzerland, 2 and 3 September, 1996).

Na začátku devadesátých let vydali Rusové osvětimské Sterbebücher (záznamy o úmrtích). V těchto dokumentech táborová administrativa podrobně zaznamenala 66 tisíc případů úmrtí, která nastalá v Osvětimi od poloviny roku 1941 do konce roku 1943. Každá strana obsahovala jméno, národnost, datum a místo narození, náboženskou příslušnost, datum a příčinu smrti zemřelého vězně (protože tyto záznamy mají mnoho mezer a chybí záznamy z roku 1944, dokumentace je nekompletní). Exterminacionisti jsou těmito záznamy velmi znepokojení, protože nejsou schopní vysvětlit, proč Němci, kteří v Osvětimi údajně zplynovali do jednoho milionu Židů bez toho, aby je registrovali, se tak důkladně starali o zaznamenání každé příčiny přirozené smrti v táboře.

V roce 1995 jsme s Carlem Mattognoim navštívili ruské archívy, kde se nachází 88 tisíc stran dokumentů, pocházejících z osvětimské Zentralbauleitung (centrální správa budov). Tyto dokumenty byly zpřístupněny výzkumníkům počátkem 90. let. Zentralbauleitung byla zodpovědná za stavbu osvětimských krematorií, která podle tvrzení o Holocaustu, obsahovala plynové komory (faktem je, že tyto "plynové komory" byly obyčejné márnice, kde byla před kremací uchovávána těla zemřelých vězňů). Jak se dalo předpokládat, nenašli jsme žádné dokumenty podporující plynové komory a vyhlazování, protože pokud by existovaly, Sověti by je triumfálně prezentovali už v roce 1945, aby dokázali bestialitu německého národně socialistického režimu.

Nejenže dokumenty táborové administrativy nepotvrzují tvrzení o vyhlazování Židů, přímo mu protiřečí. Například záznamy uchované v Osvětimském muzeu ukazují, že 10 706 převážně židovských vězňů bylo v období od července 1942 do června 1944 lékařsky ošetřeno v Monowitzi, bočním osvětimském táboře. 766 z nich zemřelo, zbytek byl z nemocnice propuštěn (Panstwowe Muzeum w Oswiecimiu, Syg. D AuI-III-5/1, 5/2 5/3). Jak tento fakt zapadá do politiky vyhlazování? Mýtus, že práceneschopní byli vražděni, je také vyvrácen dokumenty. Jeden příklad by měl postačit jako důkaz. Když jsme dělali výzkum v Moskvě v dubnu a květnu 2000, našli jsme s Mattognoim německou zprávu, napsanou čtyřmi židovskými doktory (Lebovitsem, Blochem, Reichem a Weilem), kteří pracovali v táborové nemocnici pod dozorem Rusů začátkem roku 1945, těsně po osvobození osvětimského tábora. Zpráva obsahuje jména více než tisíc téměř výlučně židovských pacientů, které Němci nechali v táboře před jeho evakuací. Mezi nimi bylo 97 chlapců a děvčat ve věku od 1 do 15 roků (Gosudarstvenny Archiv Rossiskoi Federatsii, Moscow, dokument 7021-108-23). Ti byli deportováni do Osvětimi spolu se svými rodiči, aby se předešlo rozdělování rodin. Kdyby bylo tvrzení o Holocaustu pravdivé, všichni by byli dávno před rokem 1945 zavražděni, protože nebyli schopní pracovat.

Vědecké zkoumání

a) Úvod

Každý, kdo je obeznámen s normálními pravidly soudního postupu ví, že fyzické důkazy jsou vysoce nadřazené výpovědím očitých svědků, protože očitý svědek může lhát nebo se v dobré víře mýlit. Z tohoto důvodu je v každém nepolitickém procesu s vraždou nařízena pitva mrtvoly, stejně jako zpráva expertů, týkající se vražedné zbraně. Pokud vyjádření očitých svědků protiřečí výsledkům testů soudních znalců, tyto testy jsou brány jako důkaz.

Co platí ve kdejakém případě vraždy, musí stejně tak platit v mnohem větší míře, když jde o stovky tisíc, ne-li miliony obětí. Ale po 2.světové válce žalobci Německa nikdy neprovedli žádné soudně znalecké zkoumání údajných plynových komor, nevyvinuli žádné seriózní úsilí na zjištění, zda osvětimská krematoria mohla pohltit čtyři miliony lidí, o kterých se tvrdilo, že v osvětimském táboře zemřeli (toto číslo, které bylo později postupně historiky Holocaustu redukované, uvedli Sověti na Norimberském tribunálu, cf. Nuremberg dokument URSS-008.)

Jen ve dvou případech žalobci Německa učinili poloviční pokus vědecky dokázat realitu masového vyvražďování. Po osvobození koncentračního tábora Majdanek v létě 1944 společná polsko-sovětská komise vyprodukovala zprávu, kterou jsme s Carlem Mattognoim našli v archivech muzea v Majdanku a publikovali v naší knize KL Majdanek. Eine historische und technische Studie (Castle Hill Publisher, Hastings, 1998, kapitola V a VI). Polští a sovětští vědci hanebně podváděli a uváděli směšná tvrzení, potvrzující, že pět pecí nového krematoria v Majdanku, které byly uvedeny do provozu jen šest měsíců před ukončením provozování tábora, mohlo za tu dobu spálit 600 tisíc těl. Skutečný počet byl asi 32-krát nižší. V roce 1945 polské úřady nařídily soudně znalecké posouzení Osvětimi. V Krakowské zprávě (text, který se nachází v anti-revizionistické knize Wahrheit und Auschwitz-Lüge, editori B. Bailer-Gailanda a W. Benz, Deuticke Verlag 1995) Poláci potvrdili, že objevili stopy kyanidu v lidských vlasech nalezených v táboře. Ale i kdyby to byla pravda (což dnes není možné určit), nedokazuje to, že byl někdo zplynovaný. Během války byly lidské vlasy používány pro průmyslové účely (například na vystýlku matrací) a v tom případě nebylo neobvyklé je před použitím dezinfikovat. Pokud se uskutečnilo nějaké vražedné plynování, bylo by absurdní po vraždě stříhat vlasy, protože Cyklon B přilne k povrchu a ohrozil by tak dělníky. Vlasy by musely být stříhané předtím, než by byly oběti poslány do plynových komor.

Prvním revizionistickým výzkumníkem, který seriózně zkoumal technické aspekty otázky Holocaustu, byl Robert Faurisson. Faurisson studoval techniku poprav, používanou v některých státech USA, kde se tresty smrti vykonávaly kyselinou kyanovodíkovou (kyselina kyanovodíková je aktivní složkou insekticidu Cyklon B, který měl podobu malých granulí, ze kterých se plyn uvolňoval po kontaktu se vzduchem). Poprava plynem je komplikovaný proces. Musí se přijmout množství opatření a plynová komora musí být hermeticky uzavřená, jinak by se poprava stala zahráváním si se životy zaměstnanců věznice (to je jeden z důvodů, proč skoro všechny státy USA přestaly používat tuto metodu a používají místo toho smrtící injekci). Faurisson, který navštívil Osvětim a studoval plány krematorií, která podle svědků obsahovala plynové komory, se divil, jak mohlo být až 2000 lidí najednou zavražděno v těchto místnostech, které nemohly být hermeticky uzavřené a neměly žádná zařízení pro přívod plynu. Faurisson došel k závěru, že jakékoliv plynování Cyklonem B v těchto místnostech by zabilo nejen oběti v plynové komoře, ale také by zamořilo okolí a že by nebylo možné odstranit mrtvá těla z místností ihned po zplynování, což tvrdili svědci (detailněji zpracováno Serge Thion, Verité historique ou verité politique?, La Vieille Taupe, Paris 1980).

b) Leuchterova zpráva

V roce 1985 byl v kanadském Torontu souzen revizionistický aktivista Ernst Zündel, původem z Německa a byl odsouzen k 15 měsícům do vězení na základě zákona zakazujícího "šíření falešných informací", kvůli prodeji bookletu Richarda Harwooda "Did Six Million Really Die?" Zündelův obhájce Douglas Christie se proti rozsudku odvolal a druhé kolo procesu začalo počátkem roku 1988 (o tomto procesu existuje kniha, která obsahuje nesmírné množství informací o Holocaustu a revizionizmu. Autorem je Barbara Kulaszka a titul je stejný jako u Harwoodovy brožury, která vedla k Zündelovým procesům - Did Six Million Really Die?, Samisdat Publishers, Toronto). Během průběhu procesu Zündel a Faurisson pověřili amerického specialistu na popravy, Freda Leuchtera, který sám konstruoval plynové komory, aby sestavil zprávu o místnostech označovaných jako plynové komory v Osvětimi I, Osvětimi-Birkenau a Majdanku. S malou skupinou pomocníků Leuchter odletěl do Polska koncem února. Po návratu napsal svojí zprávu, která se stala skutečným přelomem a iniciovala vědecké vítězství revizionistů (Fred Leuchter, An engineering report about the alleged execution gas chambers at Auschwitz, Birkenau and Majdanek, Poland, Samisdat Publishers, Toronto 1989). Zde jsou jeho závěry o Osvětimi:

- "Plynové komory" byly ve skutečnosti místnosti, označované v dokumentech jako obyčejné márnice. Kvůli jejich technické konstrukci nemohly být použity při vražedném plynování.

- Kapacita krematorií by postačovala jen na spálení malé části údajných obětí.

- Analýzy vzorků ze stěn "plynových komor" neprokázaly žádné významné zbytky kyanidu. Analýzy však indikovaly enormně vysoký obsah kyanidu ve vzorku odebraném v dezinfekční komoře v Birkenau (nikdo netvrdí, že v této místnosti byly plynovány lidské bytosti).

Leuchterova zpráva nebyla dokonalá. Kapitoly o konstrukci "plynových komor" obsahovaly pár seriózních nedostatků (Leuchter například mylně uváděl, že v těchto místnostech nebyl žádný systém ventilace a přecenil riziko exploze) a část o krematoriích není uspokojující, protože Leuchter v této oblasti nebyl kompetentní. Chemická část ale nikdy nebyla vyvrácena a ukázala se jako rozhodující.

c) Rudolfova zpráva

V roce 1993 německý chemik Germar Rudolf ověřil výsledky Leuchterovy zprávy v mnohem detailnější studii, která je dodnes pravděpodobně nejdůležitějším materiálem, jaký kdy revizionisti vyprodukovali. (Das Rudolf-Gutachten. Gutachten über die Bildung und Nachweisbarkeit von Cyanidverbindungen in den "Gaskammern" von Auschwitz, Cromwell Press, London 1993, updated version: Das Rudolf-Gutachten 2000, Castle Hill Publisher, Hastings 2000. Zkrácená verze této zprávy se nachází v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust, Capshaw/Alabama 2000). Všechny pokusy vyvrátit tuto zprávu byly neúspěšné. Rudolf dokázal, že údajná hlavní komora Třetí Říše, komora v krematoriu II v Osvětimi-Birkenau, kde bylo podle očitých svědků zplynováno několik set tisíc Židů, nepřišla nikdy do kontaktu s Cyklonem B. Kyselina kyanovodíková formuje extrémně stabilní pigment (féerický ferokyanid) se železo obsahujícími komponenty zdiva. Tento pigment se ztrácí stejně pomalu jako zdivo, což je dokázáno dlouhodobými, desetiletí trvajícími experimenty. Vysoké koncentrace zbytků kyanidu se stále nacházejí v dezinfekčních komorách v Birkenau, zatímco v údajné plynové komoře v krematoriu II (v Birkenau existovala čtyři krematoria, pojmenovaná krematorium II-V, ale všechna byla vyhozena do vzduchu v roce 1944, respektive počátkem roku 1945. Krematorium II je jediné, kde je "plynová komora" stále částečně přístupná) se nenašla žádná relevantní koncentrace. To vede k nevyhnutelnému závěru, že se na tomto místě nemohlo uskutečnit žádné plynování.

Další, neméně kritický argument vůči tvrzení o plynování je to, že otvory ve střeše "plynové komory", skrz které byly podle svědků sypány granule Cyklonu B, v čase údajného masového vyvražďování neexistovaly. Svědci vypráví o čtyřech kruhových otvorech a dva otvory, které teď vidíme, mají nepravidelný tvar. Ba co víc, zpevňovací tyče vedoucí skrz otvory ukazují, že tyto otvory byly násilně vytvořeny po válce, aby vytvářely dojem otvorů pro vsypávání Cyklonu B. Jed tedy nemohl být do komory zavážený. To je taktéž nevyvratitelně demonstrováno v Rudolfově zprávě.

d) Kapacita osvětimských krematorií

"Jak se zbavit těla mojí oběti?" je noční můrou každého vraha. Lidské tělo je těžké zničit, protože obsahuje víc než 60% vody. Příběhy "přeživších Holocaust", jako například polského Žida Henryka Taubera, který tvrdil, že v Osvětimi mohly být spáleny mrtvoly bez paliva, jsou absolutně nesmyslné. Bohužel, historici Holocaustu, jako např. Jean-Claude Pressac, který považuje Taubera za velmi důvěryhodného svědka, berou tento nesmysl vážně (Jean-Claude Pressac, Technique and Operation of the Gas Chambers, Beate Klarsfeld Foundation, New York 1989).

Velká mezera v technickém výzkumu Holocaustu byla zaplněna Italem Carlem Mattognoim. Ve spolupráci s inženýrem Francem Deanem Mattogno napsal o osvětimských komorách obsáhlou studii, která je plodem mnohaletého výzkumu. Tato kniha se objeví v italštině v roce 2001 u vydavatelství Edizioni di Ar, Padova. Ale už v roce 1994 Mattogno a Deana publikovali článek o této otázce ve vědecké antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte, na kterou opakovaně odkazujeme(anglická verze: Dissecting the Holocaust, Capshaw/Alabama 2000). Mattogno a Deana se zaobírali následujícími otázkami:

1) Maximální kapacita osvětimských krematorií. První krematorium bylo uvedeno do chodu v roce 1941 v hlavním táboře. Protože jeho kapacita nestačila na zpracování velkého počtu mrtvol (desetitisíce vězňů podlehly tyfové epidemii), roku 1942 byla naplánována čtyři velká krematoria. Od března 1942 byly v Birkenau, západně od hlavního tábora Auschwitz I, spuštěny do provozu. Těchto pět krematorií nikdy nefungovalo simultánně, kvůli technickým poruchám musela být neustále zastavována, což samozřejmě vysoce redukovalo jejich kapacitu.

2) Uhlí dovážené do krematorií. S výjimkou roku 1944 jsou tyto dodávky téměř úplně zdokumentovány a protože je znám objem uhlí nutný ke spálení jednoho těla, dá se vypočítat maximální počet kremací pro libovolnou dobu.

3) fakt, že pět žáruvzdorných refrakčních cihlových zdí v kremačních pecích nebylo nikdy vyměněno, což by bylo nutné po 2000 – 3000 kremacích v jedné peci.

S přihlédnutím ke všem těchto faktorům došli Mattogno a Deana závěru, že kremační pece nemohly strávit víc než 162 tisíc těl. To velmi dobře odpovídá Mattognovu odhadu cca 150 tisíc obětí Osvětimi (kvůli mezerám v dokumentaci se nedá určit přesný počet).

Samozřejmě, člověk musí posoudit možnost kremací na otevřeném vzduchu. Takové kremace se uskutečnily v druhé polovině roku 1942 a začátkem roku 1943, kdy v Osvětimi zuřil tyfus a krematoria v Birkenau ještě nebyla uvedena do provozu. Ale kritickým obdobím je květen – červen 1944. V té době se uskutečnily obrovské deportace maďarských Židů do Osvětimi. Podle historiků Holocaustu bylo 180 – 410 tisíc z nich zplynovaných a spálených v Birkenau (první číslo je udávané Raulem Hilbergem, Die Vernichtung der europäischen Juden, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt a.M. 1997, str.1300, druhé číslo je uváděno francouzsko-židovským historikem Georgesem Wellersem, Le Monde Juif, October-December 1983, str. 153). Dokonce i ortodoxní historici, kteří s rutinou zveličují kapacitu krematorií, souhlasí, že v těchto by nebylo možné zpopelnit tolik mrtvol, takže tvrdí, že většina z nich byla spálena v obrovských jámách (Filip Müller, svědek obzvlášť drahý pro tyto historiky, popisuje tyto jámy ve svojí knize Sonderbehandlung, Verlag Steinhausen, Frankfurt a.M. 1979. Jeho podání je plné technických nemožností.). Od prosince 1943 byla Osvětim opakovaně fotografována spojeneckými průzkumnými letadly. Některé z těchto fotografií spadají do období květen – červen 1944. Nejdůležitější z nich pochází z 31.května 1944. Pokud můžeme věřit oficiálním číslům deportovaných maďarských Židů, v ten den bylo přivezeno do Osvětimi 15 tisíc Židů a v předcházejících dnech byl průměr 13 tisíc denně. Žádná z těchto událostí, o kterých mluví Müller a další očití svědci, není na fotografii viditelná: není vidět řady vězňů, čekající před krematoriem, žádné gigantické šlehající ohně, žádné kremační jámy, žádná dýmem zahalená obloha. Tato fotografie, spolu s dalšími ze stejného období, se dá najít v důležité knize Johna C.Balla "Air Photo Evidence" (Ball Resource Services, Delta/Canada 1992). V tomto období tedy neexistovaly žádné velkoplošné kremace na otevřeném vzduchu, a protože krematoria mohla přijmout jen zlomek údajných obětí, vyhlazování maďarských Židů v Osvětimi-Birkenau bylo naprosto nemožné ze samotných technických důvodů – mimo faktu, že to protiřečí dokumentům, jak si ukážeme v kapitole Tři zbývající nevyřešené otázky.

e) Dieselové plynové komory

V "čistě vyhlazovacích táborech" Belzec, Treblinka a Sobibor neexistovala žádná krematoria a neudává se žádné údajné použití Cyklonu B. Během počátečního vývoje tvrzení o Holocaustu byly štváči vykreslovány všechny druhy představitelných popravovacích metod, ale všechny od "ponorné plošiny" Dr.Szendeho po "vlaky s nehašeným vápnem" Jana Karskeho a "vakuové komory" Vasilije Grossmana – zmizely v dějinách a byly nahrazeny dieselovými výfukovými plyny, které byly údajně produkovány motory zničených ruských tanků (anebo, podle alternativní verze, ponorek). Ve čtvrtém "čistě vyhlazovacím táboře", Chelmnu, byly podle historiků používány dieselovými motory vybavené nákladní automobily, upravené jako pojízdné plynové komory. Jak demonstroval ve svojí excelentní studii francouzský automobilový konstruktér Pierre Marais, tyto nákladní automobily byly jen dalším vynálezem válečné propagandy (Les camions a gaz en question, Polemiques, Paris 1994). Ve všech čtyřech "čistě vyhlazovacích táborech" Němci údajně pochovávali těla, jen aby je později vyhrabali a spálili na otevřeném vzduchu.

Friedrich Berg, americký inženýr německého původu, analyzoval tvrzení o dieselových zplodinách z technického a toxikologického úhlu pohledu (jeho článek se nachází v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Přestože není nemožné zabít lidi dieselovými výfukovými zplodinami, jde o extrémně nedostatečnou a těžkopádnou metodu, protože výfukové plyny jsou jen těžko vhodné jako vražedná zbraň kvůli svému vysokému obsahu kyslíku a velmi malému obsahu oxidu uhelnatého. Benzínový motor může lehce vyprodukovat zplodiny s obsahem 7% a víc oxidu uhelnatého, ale dieselový motor nemůže vyprodukovat zplodiny dokonce ani s obsahem nad 1% oxidu uhelnatého. Ironií je, že zavedení dieselových výfukových plynů do komory zaplněné lidmi by jen prodloužilo jejich smrtelnou agónii, protože tyto plyny obsahují 16% kyslíku, což postačuje na přežití. Namísto zavedení výfukových plynů mohli popravčí jednoduše nechat svoje oběti udusit se v přeplněné plynové komoře, protože dostupný kyslík by byl vydýchaný před začátkem účinkování oxidu uhelnatého.

Otcem tvrzení o dieselových plynech byl blázen jménem Kurt Gerstein, který mimochodem udával 20 – 25 milionů zplynovaných obětí. Gerstein tvrdil, že viděl v Belzecu 35 – 40 metrů vysoké kupy bot a oblečení a 28 – 32 vězňů na metr čtvereční v plynové komoře (Andre Chelain, Faut-il fusiller Henri Roques?, Polemiques, Paris 1986). Existuje minimálně šest verzí Gersteinovy zprávy! Tvrzení o dieselových plynech bylo evidentně později převzato technickými laiky, kteří si mysleli, že takovéto výfukové plyny musí být strašnou vražednou zbraní, hlavně kvůli zápachu. Ve skutečnosti by byl jakýkoliv benzínový motor desetkrát účinnější. Historici Holocaustu by se bezpochyby zbavili tvrzení o dieselových plynech, ale už je příliš pozdě, protože se toto tvrzení nachází ve všech historických knihách.

f) Odstraňování těl v "čistě vyhlazovacích táborech"

Způsob, jakým údajně byla odstraňována těla, detailně studoval dnes už zesnulý inženýr Arnulf Neumaier ve svém článku Der Treblinka-Holocaust (Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Neumaier předpokládal 875.000 obětí v Treblince. Toto číslo bylo uvedeno v Demjanjukově procesu v Jeruzalému, i když se Raul Ilberg skromně uspokojuje se 750 tisíci a sovětský Žid Vasilij Grossman se v roce 1946 zmiňuje o 3 milionech. Pro Belzec (600 tisíc údajně zplynovaných), Sobibor (200 – 250 tisíc údajně zplynovaných) a Chelmno (150 – 400 tisíc údajně zavražděných ve dvou nebo třech plynových náklaďácích podle toho, kterému historikovi věříte) musí být uvedená čísla redukována, ale metoda odstraňování těl popisovaná ve standardní literatuře, byla stejná.

Spálení 875 tisíc těl na otevřeném vzduchu si vyžaduje přinejmenším 200 kg dřeva na jednu mrtvolu, to je celkem 170 tisíc tun. V oblasti Treblinky neexistuje – a neexistoval – vykácený terén odpovídající velikosti a transport 170 tisíc tun dřeva do tábora by byl určitě zaznamenaný v záznamech německých železnic, pokud by bylo dřevo dopravováno z jiných oblastí.

875 tisíc těl by zanechalo 2900 tun lidského popela a 1000 tun popela ze dřeva. Tento popel by obsahoval miliony kusů nespálených kostí, plus 20 – 30 milionů zubů. Pokud by Sověti a Poláci našli jen zlomek těchto kostí, zubů a popela, okamžitě by svolali mezinárodní komisi expertů na dokázání zvrácenosti svých německých nepřátel, tak jako Němci svolali tuto komisi v roce 1943 po náleze 4000 těl polských důstojníků, které v běloruské Katyni povraždili Sověti. Ale to je přesně to, co Poláci a Sověti neudělali. Jeden a půl roku po obsazení Treblinky Rudou armádou polské úřady stále tvrdily, že oběti byly zabíjeny parou (Nuremberg dokument PS-3311).

g) Zkoumání pozemního radaru

V říjnu 1999 se do Treblinky vydal mladý australský inženýr Richard Krege, vybavený pozemním radarem, který, mimo jiné, umožňuje detekovat přítomnost hrobů a je dnes používaný v archeologii a geologii. V srpnu 2000 uskutečnil Krege druhý výlet do Polska, tentokrát v mém doprovodu. Pokračoval ve svojí práci v Treblince a provedl stejný výzkum v Belzecu. V literatuře o Holocaustu jsou místa, kde se údajně nacházely gigantické masové hroby (jak si pamatujeme, Němci údajně pochovali svoje oběti předtím, než je opět vykopali a spálili) přesně označená, takže není možnost omylu. Kregeho závěr je formální: Obrovské masové hroby nikdy neexistovaly. V Belzecu našel znaky malého masového hrobu (není v oblasti označované historiky Holocaustu), což není překvapující, protože určitý počet vězňů v táboře, který neměl krematorium, zemřel. Celé tvrzení o Belzecu a Treblince tedy padá. Výsledek zkoumání Richarda Kregeho bude publikován v roce 2001.

Očití svědci

Standardní práce Raula Hilberga o Holocaustu obsahuje tisíce odkazů na autorovy zdroje. Zatímco Hilberg je schopný citovat nesmírné množství válečných dokumentů, dosvědčujících perzekuci evropských Židů – tj. anti-židovské zákony, přijaté Německem a jeho spojenci a deportace velkého množství Židů do koncentračních táborů - , pár stran věnovaných popisu plynování je výlučně založeno na tvrzení očitých svědků. Je to nevyhnutelné, protože jak už víme, žádný materiál či dokumentární evidence existence vyhlazovacích táborů a plynových komor neexistuje.

Viděli jsme, že v bezprostředním poválečném období existovaly spousty druhů tvrzení očitých svědků o vraždění ohněm, párou a elektřinou, o plynových komorách v Dachau, Buchenwaldu a Bergen-Belzenu a o mýdle vyráběným z těl zavražděných Židů. Obhájci tvrzení o Holocaustu nenávidí, když se jim připomínají tato tvrzení, protože dokazují úplnou nedůvěryhodnost očitých svědků, především Židů. Dva procesy, které byly zorganizovány, aby obrátily pozornost světového veřejného mínění opět na Holocaust, se nepodařily a způsobily hodnověrnosti židovských svědků nesmírnou škodu. V USA byl souzen Frank Walus, tovární dělník polského původu potom, co ho arcilhář Simon Wiesenthal a jeho gang obvinil z množství zločinů v německém koncentračním táboře. Jedenáct židovských lhářů pod přísahou vypovídalo, že osobně viděli Waluse nelidsky mučit a zabíjet židovské vězně. Walus přišel o všechny své úspory a byl nucen se zadlužit, aby mohl financovat svojí obhajobu. Nakonec získal z Německa dokumenty, které dokázaly, že celou válku prožil jako dělník na poli na farmě v Bavorsku. Obvinění padlo a Walus byl osvobozen (Mark Weber, Simon Wiesenthal: Bogus Nazi Hunter, v: Journal of Historical Review, Volume 9, Nr. 4, Winter 1989/1990). John Demjanjuk, americký automobilový dělník ukrajinského původu byl vydán do Izraele pro údajné nevýslovné krutosti v táboře Treblinka během války (jeho vydání bylo samozřejmě hrubým porušením základních právních principů, protože stát Izrael během 2.světové války neexistoval). Na Demjanjukově procesu pět židovských lhářů přísahalo, že v Demjanjukovi poznávají "Ivana Hrozného", který odřezával prsa židovským ženám mečem, rozřezával břicha těhotným židovkám a osobně zabil statisíce Židů výfukovým plynem z dieselového motoru zničeného ruského tanku (Hans Peter Rullmann, Der Fall Demjanjuk, Verlag fuer ganzheitliche Forschung, Vioel/Germany 1987).

Ale Demjanjuk nikdy nebyl v Treblince. Nakonec byl osvobozen a mohl se vrátit do USA.

Když revizionisti ukázali, že údajná plynování v Osvětimi se z technických a chemických důvodů nemohla odehrát, je v zásadě zbytečné diskutovat o tvrzeních očitých svědků, na kterých je založená celá lež o plynové komoře. Budeme však prezentovat jeden obzvlášť významný případ.

Po desetiletí se žádný advokát či novinář neodvážil položit pár lhářům, kteří se prezentovali jako "svědci plynových komor", žádné kritické otázky, a tak tito lháři mohli cestovat od jednoho procesu a z jedné tiskové konference na druhou bez obav z odhalení. Tento stav se změnil v roce 1985 na prvním Zündelově procesu v Torontu. Původem slovenský Žid a bývalý osvětimský vězeň Rudolf Vrba, univerzitní profesor biologie v Kanadě, svědčil ve prospěch "The Holocaust Remembrance Association", která zažalovala Zündela za šíření falešných informací. Vrba byl nejlepším svědkem, kterého mohli obránci tvrzení o Holocaustu žádat. Spolu se svým slovenským druhem, Židem Alfredem Wetzlerem, unikl z Osvětimi 7.dubna 1944 na Slovensko. V listopadu téhož roku byla v New Yorku publikována Vrbova a Wetzlerova zpráva, ve které je Osvětim označena jako vyhlazovací centrum. O dvacet roků později Vrba napsal o svém pobytu v osvětimském táboře knihu (I cannot forgive, Bantam publishers, Toronto 1964). Na stranách 10-13 popisoval Himmlerovu návštěvu v Osvětimi-Birkenau v lednu 1943. Nové krematorium, krematorium II, podle něj bylo ten den spuštěno do provozu a na jeho inauguraci bylo zplynováno a spáleno 3000 Židů a Himmler sledoval agónii nešťastných obětí skrz průzor ve dveřích plynové komory (Kdyby Vrba studoval dokumenty, věděl by, že první krematorium v Birkenau bylo uvedeno do provozu v březnu 1943 a Himmler navštívil Osvětim-Birkenau naposledy v červenci 1942. Protože místnost v krematoriu II, označovaná za plynovou komoru, byla velká jen 210 čtverečních metrů, naplnit ji 3000 obětí by znamenalo, že 14 lidí stálo na jednom metru čtverečním, což je nemožné). Zündelův advokát Douglas Christie nemilosrdně vyslýchal lháře Vrbu v křížovém výslechu:

Christie: Rád bych se vás zeptal, zda jste opravdu měl na mysli to, že jste ho skutečně viděl přicházet v lednu 1943, nebo to je jenom...

Vrba: V září 1943 nebo v lednu?

Christie: No, kniha říká leden.

Vrba: Ne, viděl jsem ho v červenci 1943 a potom jednou v roce 1943 (!)

Christie: Ale tady se mluví o lednu 1943.

Vrba: potom je to chyba.

Christie: Chyba?

Vrba: Ano.

Christie: Ale při této příležitosti jste ho viděl přicházet.

Vrba: Poprvé jsem ho viděl přicházet, protože jsem byl tak blízko jako jste vy. (...) Poodešel o krok, aby byl slušný.

Christie: Hm.

Vrba: Ale podruhé jsem ho viděl v autě, ve stejném, jako prvně. Vezl se v černém Mercedesu a byl dokonale obklopen svými podřízenými, kteří ho provázeli. Viděl jsem ho z dálky asi 500 metrů a slyšel jsem, že to je on, ale tentokrát nepřišel ke mně, aby mi potřásl rukou a představil se. Možná to byl on, možná jeho zástupce. Nemyslím si, že to je velký rozdíl.

Christie: A chcete říct tomuto soudu, že jste skutečně viděl Heinricha Himmlera hledět přes dveře plynové komory, je to tak?

Vrba: Ne, neřekl jsem, že jsem byl přítomen, když se díval přes dveře, ale dal jsem do kupy tvrzení, které jsem několikrát slyšel od různých lidí, kteří při tom byli a říkali mi o tom. Bylo jich tam mnoho z Sonderkommanda a SS.

Christie: Ale ve vaší knize píšete, že jste všechno viděl a nezmiňujete se o tom, že jste to slyšel od jiných lidí.

Vrba: V tomto konkrétním případě jsem řekl, že jsem to slyšel od jiných lidí.

(Záznam z prvního Zündelovho procesu v Torontu, 1985, str. 1244 ff.)

Někteří z těch, kteří nejsou obeznámeni s detaily tvrzení o Holocaustu, prohlašují, že existuje "množství svědků plynových komor" a že není možné, aby všichni z nich lhali. To je chyba. Když se věnujete literatuře o Holocaustu, rychle zjistíte, že v těchto knihách se cituje jen pár svědků. Jedním z nich je Vrba a další nejsou o nic lepší. Klíčovým svědkem je další slovenský Žid, Filip Müller, kterého Raul Hilberg ve svojí knize "The Destruction of the European Jews" cituje jako zdroj nejméně dvacetkrát. Ve svém odporném bestselleru (Sonderbehandlung, Verlag Steinhausen, Frankfurt a.M. 1979) Müller popisuje, jak jedl koláč v kyanidem zamořené plynové komoře (okamžitě by zemřel) a jak zvláštní komando, do kterého patřil, používalo vařící tuk tekoucí z pálených těl v "kremačních jámách" jako další palivo: on a jeho spolupracovníci sbírali tento tuk a lili ho znovu na těla, aby urychlili hoření! (str. 24/25; str. 207 )!

Hrozné obvinění z průmyslové genocidy, vyslovované vůči německému národu od roku 1945 je takto založené pouze na fantazírování několika lhářů jako Vrba a Müller – plus přiznání bývalých SS-manů. Jedním z nejdůležitějších pilířů Holocaustu je přiznání Rudolfa Hösse, prvního ze třech velitelů osvětimského tábora, které je citované v každé učebnici dějepisu v západním světě. Ale Höss vypovídal o věcech, které nebyly pravdivé. Přiznal se například ke zplynování 2,5 milionu lidí, s celkovým počtem 3 miliony mrtvých do konce listopadu 1943. To je víc než dvojnásobný počet vězňů přivezených do Osvětimi po celou dobu jeho existence, což v současnosti připouští dokonce i ortodoxní historici. Höss svým vyšetřovatelům také řekl, že v červnu 1941 navštívil Belzec a Treblinku, i když v té době neexistoval žádný z těchto táborů a zmínil se o vyhlazovacím táboru "Wolzek", o kterém od té doby nikdo neslyšel ( Nuremberg dokument PS-3868). V roce 1983 anglický autor Rupert Butler ve svojí knize Legions of Death (Arrow Books, London, str. 235) popsal, jak bylo Hössovo svědectví vynucené britským týmem specialistů na mučení pod vedením židovského seržanta Bernarda Clarka v březnu 1946: Höss byl zatčen v úkrytu na farmě v severním Německu, byl zuřivě bit a držen bez spánku 3 dny, než nakonec podal a podepsal písemné doznání, které pro něj napsali jeho mučitelé – v anglickém jazyce, kterému Höss nerozuměl!

Zatímco fyzické mučení německých zajatců bylo bezprostředně po válce běžné, soudy ve Spolkové republice Německo se uchýlily k důmyslné strategii na získání požadovaných přiznání "nacistických válečných zločinců". Početné procesy s takovými "zločinci", kteří byli obyčejně obvinění z vraždění Židů, hrály důležitou úlohu v redukci německého lidu. Neustále "dokazující" ohavnost národně-socialistického systému německá "demokracie", která trpěla defektem, že byla zavedena výlučně jako výsledek německé porážky ve 2.světové válce, legitimizovala svojí vlastní existenci. Během doslova každého z těchto procesů byly do soudních síní přiváděny třídy školáků, aby byli naplněni hanbou za zločiny svých otců a aby byla zničena jejich národní hrdost a sebeúcta. Procesy takto pomáhaly vytvořit akceptování politiky loutkového režimu, který německé zájmy úplně podřídil zájmům amerických okupantů.

Procesy byly vedeny podle stejného schématu. Předtím, než začaly, obvinění byli médii popisováni jako bestie v lidské kůži. Nebyla potřebná žádná materiální či dokumentační evidence jejich zločinů, když byli očití svědci. Tito svědci mohli lhát, jak chtěli (na soudním procesu v Aschaffenburgu svědek řekl soudu, že SS organizovaly mezi plynováními v Birkenau cyklistické závody), nikdy neriskovali obvinění z křivé přísahy a věděli, že obhájci jim nebudou klást žádné otázky, protože by byli pronásledováni médii za opětovné mučení obětí Holocaustu. Za těchto podmínek bylo pro obviněného jedinou šancí na snížený trest vyhnout se jakékoliv diskusi o existenci plynových komor a masového vyhlazování a popírat osobní zodpovědnost, vinit za všechno mrtvé, nezvěstné anebo už odsouzené. Každý na "procesu s válečnými zločinci",kdo zpochybňoval oficiální tvrzení o "Holocaustu", se nacházel v beznadějné situaci. Nikdo mu nevěřil a jeho "neoblomnost" mu jen přinesla vyšší trest. Takto se získávala přiznání a vytvářely důkazy o Holocaustu! ( Citováno z Wilhelm Staeglich, Der Auschwitz Mythos, Grabert Verlag, Tübingen 1979 a článku Manfreda Koehlera o hodnotě výpovědí a přiznání o Holocaustu v: Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, Grabert Verlag, Tübingen 1994, anglická verze: Dissecting the Holocaust, Theses and Dissertation Press, Capshaw/Alabama 2000.)