Revisionismus
Jdi na stránku První Předchozí 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 Další Poslední [vše] Obsah fóra VySemNesmíte » Politika
trodas (+1)
Bažant
Příspěvky: 120
Bydliště: Prerov
10 000,- VK
Bažant
Příspěvky: 120
Bydliště: Prerov
10 000,- VK
Zasláno: ne 30. říjen 2005 13:53
Neviditelný slon
V roce 1976 Arthur Butz, univerzitní profesor elektronického inženýrství, napsal knihu "The Hoax of the Twentieth Century" (Podvod dvacátého století), která je ještě stále revizionistickou klasikou. Butz si položil otázku, zda spojenci, Vatikán a Mezinárodní výbor Červeného kříže mohli delší čas vědět o masovém vyhlazování v zemích kontrolovaných Německem. Jeho odpověď nedala místo žádným pochybám: Něco takového je naprosto nemožné. Několik historiků Holocaustu – Martin Gilbert, Walter Lacqueur, David Wyman, Richard Breitman a další – položili stejnou otázku a nabídli stejnou odpověď. Zrekapitulujme si, proč masové vraždy v Osvětimi, která byla největším německým koncentračním táborem a podle oficiálního tvrzení o Holocaustu vedoucím vyhlazovacím centrem, nemohly být dlouho tajemstvím:
- Dva farmářské domy, které údajně sloužily jako plynové komory předtím, než byla uvedena do provozu čtyři krematoria v Birkenau, byly v oblasti tábora; krematoria byla v samostatném táboře a obehnaná ostnatým drátem, takže každodenně by tisíce vězňů byly svědky vykonávání masakrů (podle legendy SS-man vyšel na střechu "plynové komory" – ve skutečnosti márnice – a vhodil granule Cyklonu B skrz čtyři kruhové otvory ve střeše. Jak jsme už předtím podotkli, tyto kruhové otvory nikdy neexistovaly.).
- Osvětim byla jakoby souostroví s okolními 40 podtábory, kam byli vězni posíláni podle potřeby předtím, než byli vráceni do hlavního tábora. Protože vězni a svobodní dělníci pracovali bok po boku, tento systém garantoval neustálý proud informací po celé osvětimské oblasti.
- Dokonce i v Birkenau, údajném epicentru Holocaustu, byli civilní dělníci zapojení do všech druhů činností. Přinejmenším 12 společností se podílelo na konstrukci krematorií (Pressac, Les crematoires d'Auschwitz, str. 56).
- Osvětim byla skutečně velkým průmyslovým komplexem, kde IG Farben, jedna z největších německých společností, jako i dalších cca 170 firem, měly svoje zástupce ( Raul Hilberg, Die Vernichtung der europaeischen Juden, Fischer Taschenbuch, Frankfurt 1997, str. 992 ). Osvětim byla velmi důležitá pro německý vojenský průmysl, protože v Monowitzi – východní části osvětimského komplexu – se vyráběla buna (syntetický kaučuk, materiál na výrobu pneumatik).
- Jak jsme si už řekli, vězni byli ustavičně přemísťováni z Osvětimi do jiných táborů. Jen v období červen – říjen 1944 bylo 23 tisíc, převážně židovských vězňů přeloženo z Osvětimi do Stutthofu u Gdaňsku (Archiwum Muzeum Stutthof, I-IIB-8, p. 1; Jürgen Graf und Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). Protože údajné zavraždění 180 – 410 tisíc maďarských Židů se údajně odehrálo v květnu až červenci uvedeného roku, většina vězňů přeložených do Stutthofu by byla svědky tohoto strašného činu.
- Mnoho vězňů bylo z Osvětimi propuštěno. S Carlem Mattognoim jsme našli dokumentární evidenci o propuštění cca 360 převážně polských vězňů, kteří byli odsouzeni ke 49 dnům převýchovných prací pro porušení svojí pracovní smlouvy (Tsentr chranjenia istoriko-dokumentalnich Kollektsii, Moscow, 502-1-436). Všichni byli propuštěni v červnu a červenci 1944 (t.j. v čase údajného vyhlazování maďarských Židů), což znamená, že konečný počet propuštěných musel být mnohem vyšší. Takže hloupí nacisti, kteří se velmi snažili zničit důkazy o svých krutostech, to všechno zbabrali neustálým propouštěním svědků genocidy!
Židovský historik Holocaustu Martin Gilbert píše:
"Jména a geografické polohy vyhlazovacích táborů Chelmno, Treblinka, Sobibor a Belzec byly ve spojeneckých zemích známy přinejmenším od léta 1942. Na druhé straně tajemství plynových komor v Osvětimi-Birkenau zůstávalo skryté od prvního květnového týdne 1942, kdy byly uvedeny do provozu, do třetího červnového týdne 1944." ." (Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, 1983, s. 398).
Faktem je, že se spojenecké vlády nechovaly tak, jakoby věděly něco o "vyhlazovacích táborech" v Osvětimi či někde jinde. V srpnu 1943 Cordell Hall, americký státní sekretář instruoval amerického velvyslance v Moskvě, aby ze společné Spojenecké deklarace o "německých zločinech v Polsku" vymazal jakoukoliv zmínku o plynových komorách, protože neexistoval žádný důkaz jejich existence (Foreign Relations of the U.S., Diplomatic Papers, Washington 1963). Po prosinci 1943 byla Osvětim pravidelně fotografována spojeneckým průzkumným letectvem. Pokud by fotografie odhalily důkaz masového vyhlazování, jediná železniční trať stále spojující Osvětim s Maďarskem by byla jistě zničená, jen co začala deportace maďarských Židů na jaře 1944. Ale nejen spojenci nepohnuli prstem na záchranu Židů před jejich osudem. Vatikán mlčel a stejně tak Mezinárodní Červený kříž. V září 1944 bylo delegaci Červeného kříže umožněno navštívit Osvětim. Ve svojí následné zprávě delegáti uvedli, že slyšeli zvěsti o plynové komoře, ale samotní vězni nepotvrdili tyto zvěsti (Comite international de la Croix Rouge, L'Activite du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentration en Allemagne, Geneva 1948, str. 92).
Jsme tedy konfrontováni s následujícími nevyhnutelnými fakty:
1) Nebylo možné ukrýt před světem masové vraždění v Osvětimi.
2) Svět nevěděl nic o masovém vraždění v Osvětimi až do června 1944 a dokonce ani potom nikdo nejednal tak, jakoby tato tvrzení byla pravdivá.
Zatímco židovské organizace dnes otevřeně obviňují celý křesťanský svět z tichého souhlasu s vyvražďováním židovského lidu, další závěr, který se zdá mnohem logičtější, nejlépe vyjádřil Arthur Butz:" V mojí cele nevidím žádného slona. Kdyby byl v mojí cele slon, určitě bych ho viděl. V mojí cele proto není žádný slon." (Context and perspectives in the holocaust controversy, Journal of Historical Review, Winter 1982.)
V roce 1976 Arthur Butz, univerzitní profesor elektronického inženýrství, napsal knihu "The Hoax of the Twentieth Century" (Podvod dvacátého století), která je ještě stále revizionistickou klasikou. Butz si položil otázku, zda spojenci, Vatikán a Mezinárodní výbor Červeného kříže mohli delší čas vědět o masovém vyhlazování v zemích kontrolovaných Německem. Jeho odpověď nedala místo žádným pochybám: Něco takového je naprosto nemožné. Několik historiků Holocaustu – Martin Gilbert, Walter Lacqueur, David Wyman, Richard Breitman a další – položili stejnou otázku a nabídli stejnou odpověď. Zrekapitulujme si, proč masové vraždy v Osvětimi, která byla největším německým koncentračním táborem a podle oficiálního tvrzení o Holocaustu vedoucím vyhlazovacím centrem, nemohly být dlouho tajemstvím:
- Dva farmářské domy, které údajně sloužily jako plynové komory předtím, než byla uvedena do provozu čtyři krematoria v Birkenau, byly v oblasti tábora; krematoria byla v samostatném táboře a obehnaná ostnatým drátem, takže každodenně by tisíce vězňů byly svědky vykonávání masakrů (podle legendy SS-man vyšel na střechu "plynové komory" – ve skutečnosti márnice – a vhodil granule Cyklonu B skrz čtyři kruhové otvory ve střeše. Jak jsme už předtím podotkli, tyto kruhové otvory nikdy neexistovaly.).
- Osvětim byla jakoby souostroví s okolními 40 podtábory, kam byli vězni posíláni podle potřeby předtím, než byli vráceni do hlavního tábora. Protože vězni a svobodní dělníci pracovali bok po boku, tento systém garantoval neustálý proud informací po celé osvětimské oblasti.
- Dokonce i v Birkenau, údajném epicentru Holocaustu, byli civilní dělníci zapojení do všech druhů činností. Přinejmenším 12 společností se podílelo na konstrukci krematorií (Pressac, Les crematoires d'Auschwitz, str. 56).
- Osvětim byla skutečně velkým průmyslovým komplexem, kde IG Farben, jedna z největších německých společností, jako i dalších cca 170 firem, měly svoje zástupce ( Raul Hilberg, Die Vernichtung der europaeischen Juden, Fischer Taschenbuch, Frankfurt 1997, str. 992 ). Osvětim byla velmi důležitá pro německý vojenský průmysl, protože v Monowitzi – východní části osvětimského komplexu – se vyráběla buna (syntetický kaučuk, materiál na výrobu pneumatik).
- Jak jsme si už řekli, vězni byli ustavičně přemísťováni z Osvětimi do jiných táborů. Jen v období červen – říjen 1944 bylo 23 tisíc, převážně židovských vězňů přeloženo z Osvětimi do Stutthofu u Gdaňsku (Archiwum Muzeum Stutthof, I-IIB-8, p. 1; Jürgen Graf und Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). Protože údajné zavraždění 180 – 410 tisíc maďarských Židů se údajně odehrálo v květnu až červenci uvedeného roku, většina vězňů přeložených do Stutthofu by byla svědky tohoto strašného činu.
- Mnoho vězňů bylo z Osvětimi propuštěno. S Carlem Mattognoim jsme našli dokumentární evidenci o propuštění cca 360 převážně polských vězňů, kteří byli odsouzeni ke 49 dnům převýchovných prací pro porušení svojí pracovní smlouvy (Tsentr chranjenia istoriko-dokumentalnich Kollektsii, Moscow, 502-1-436). Všichni byli propuštěni v červnu a červenci 1944 (t.j. v čase údajného vyhlazování maďarských Židů), což znamená, že konečný počet propuštěných musel být mnohem vyšší. Takže hloupí nacisti, kteří se velmi snažili zničit důkazy o svých krutostech, to všechno zbabrali neustálým propouštěním svědků genocidy!
Židovský historik Holocaustu Martin Gilbert píše:
"Jména a geografické polohy vyhlazovacích táborů Chelmno, Treblinka, Sobibor a Belzec byly ve spojeneckých zemích známy přinejmenším od léta 1942. Na druhé straně tajemství plynových komor v Osvětimi-Birkenau zůstávalo skryté od prvního květnového týdne 1942, kdy byly uvedeny do provozu, do třetího červnového týdne 1944." ." (Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, 1983, s. 398).
Faktem je, že se spojenecké vlády nechovaly tak, jakoby věděly něco o "vyhlazovacích táborech" v Osvětimi či někde jinde. V srpnu 1943 Cordell Hall, americký státní sekretář instruoval amerického velvyslance v Moskvě, aby ze společné Spojenecké deklarace o "německých zločinech v Polsku" vymazal jakoukoliv zmínku o plynových komorách, protože neexistoval žádný důkaz jejich existence (Foreign Relations of the U.S., Diplomatic Papers, Washington 1963). Po prosinci 1943 byla Osvětim pravidelně fotografována spojeneckým průzkumným letectvem. Pokud by fotografie odhalily důkaz masového vyhlazování, jediná železniční trať stále spojující Osvětim s Maďarskem by byla jistě zničená, jen co začala deportace maďarských Židů na jaře 1944. Ale nejen spojenci nepohnuli prstem na záchranu Židů před jejich osudem. Vatikán mlčel a stejně tak Mezinárodní Červený kříž. V září 1944 bylo delegaci Červeného kříže umožněno navštívit Osvětim. Ve svojí následné zprávě delegáti uvedli, že slyšeli zvěsti o plynové komoře, ale samotní vězni nepotvrdili tyto zvěsti (Comite international de la Croix Rouge, L'Activite du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentration en Allemagne, Geneva 1948, str. 92).
Jsme tedy konfrontováni s následujícími nevyhnutelnými fakty:
1) Nebylo možné ukrýt před světem masové vraždění v Osvětimi.
2) Svět nevěděl nic o masovém vraždění v Osvětimi až do června 1944 a dokonce ani potom nikdo nejednal tak, jakoby tato tvrzení byla pravdivá.
Zatímco židovské organizace dnes otevřeně obviňují celý křesťanský svět z tichého souhlasu s vyvražďováním židovského lidu, další závěr, který se zdá mnohem logičtější, nejlépe vyjádřil Arthur Butz:" V mojí cele nevidím žádného slona. Kdyby byl v mojí cele slon, určitě bych ho viděl. V mojí cele proto není žádný slon." (Context and perspectives in the holocaust controversy, Journal of Historical Review, Winter 1982.)
Zasláno: ne 30. říjen 2005 13:55
Počet židovských obětí
24.května 1995 fanaticky pro-židovské berlínské noviny Die Tageszeitung uvádějíc, že muzeum Holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému bylo sionisty plánované už v roce 1942, vyjádřily údiv nad faktem, že takový krok se podniknul už v době, kdy většina budoucích obětí ještě stále byla naživu (str.12). Faktem je, že číslo 6 milionů bylo opakovaně vzpomínáno prominentními Židy dávno před koncem války. V prosinci 1944, před osvobozením Osvětimi, sovětský židovský propagandista Ilja Ehrenburg (který pravidelně povzbuzoval vojáky Rudé armády k zabíjení německých civilistů a znásilňování německých žen) napsal: "Zeptejte se jakéhokoliv německého vězně, proč jeho spoluobčané vyhladili šest milionů nevinných lidí a jednoduše odpoví: "No, byli to Židé‘ " (Pamatuj, pamatuj, pamatuj, sovětské vojenské zprávy. 22.prosinec 1944, str.4,5.). 31.května další židovský propagandista, slovenský rabín Dov Weissmandel, uvedl v listě: "Do dnešního dne bylo vyhlazeno šest milionů evropských a ruských Židů (Lucy Dawidowicz, A Holocaust Reader, Behrmann House, New York 1976, str. 327.) Třetí židovský propagandista, Nahum Goldmann, který se později stal prezidentem The Jewish Congress (Světového židovského kongresu), už v květnu 1942 předpověděl na recepci v hotelu Baltimore v New Yorku, že z 8 milionů Židů, žijících v německé sféře vlivu, budou na konci naživu 2 nebo 3 miliony (Martin Gilbert, Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, Munich 1982, s. 44.) Ale v té době Holocaust údajně teprve začínal, tak jak mohl Goldmann znát budoucí počet obětí?
Náš údiv začíná nabírat na rozměrech, když se začteme do článku z 31.října 1919 (!!!) v amerických židovských novinách The American Hebrew, které popisují "Holocasust" šesti milionů židovských mužů, žen a dětí, údajně probíhající v nějaké nespecifikované oblasti ve východní Evropě. Počet šesti milionů se objevuje nejméně sedmkrát. Šest je posvátné číslo judaizmu a údajný počet obětí je pravděpodobně odvozen z Talmudu.
Aby došli k požadovanému číslu šesti (anebo skoro šesti) milionů obětí, soudní historici se zamotávají do všelijakých druhů bezhlavé manipulace. Nejlepší příklad poskytuje kniha publikovaná v roce 1991 kolektivem autorů pod vedením Wolfganga Benze, profesionálního pro-židovského propagandisty z Německa (Dimension des Völkermords, Verlag R. Oldenbourg, 1991). Jak poukázal Germar Rudolf v článku v antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte (anglická verze: Dissecting the Holocaust), Benz a jeho tým jsou zodpovědní za následné manipulace:
- Dvojité započítávání Židů, vyplývající ze změn územních teritorií během 2.světové války. Například Židé z rumunských teritorií, dočasně připojených k Maďarsku, kteří skutečně nebo údajně ve válce zemřeli, jsou započítáni dvakrát.
- Oběti sovětských čistek a deportací jsou potichu přidány k německé straně zodpovědnosti.
- Počet polských Židů v roce 1939 je zveličený cca o 700 tisíc.
- Nejhorší ze všeho, Benz a jeho tým jednají tak, jako by se neuskutečnila žádná židovská emigrace. Každý Žid, který po válce nežil na stejném místě jako předtím, je jednoduše považovaný za zavražděného! Analogie demonstrující imbecilitu tohoto druhu argumentů, je následující: Krátce předtím, než se Alžírsko stalo nezávislým, žilo tam okolo 1 milionu Francouzů. O nějaký čas později jich tam zůstalo jen kolem 100 tisíc, takže alžírští bojovníci za svobodu museli povraždit 900 tisíc Francouzů! Ve skutečnosti je případ Polska, demograficky klíčové země, mnohem komplikovanější než případ Alžírska, protože alžírské hranice se po získání nezávislosti neměnily, kdežto Polsko se po válce posunulo na západ. Východní část, kde byli Židé obzvlášť početní, byla připojena k Sovětskému svazu, zatímco Polsko získalo velká německá teritoria, kde dokonce i před rokem 1939 žilo jen pár Židů.
Na rozdíl od podvodníka Benze německo-americký revizionista Walter Sanning věnoval židovské emigraci zaslouženou pozornost. Sanningova velmi důležitá kniha "The Dissolution of Eastern European Jewry" (Institute for Historical Review, Costa Mesa 1983) je téměř výlučně založena na židovských a spojeneckých zdrojích. Sanning přesvědčivě dokazuje, že kolem 1,5 milionu evropských Židů emigrovalo po válce do Palestiny, USA a dalších neevropských zemí. Těchto 1,5 milionu však stále neřeší statistický problém. Řešení hádanky se nachází v Sovětském svazu. Podle sčítání ze 17.ledna 1939 měl Sovětský svaz, krátce před vypuknutím války, 3,02 milionu Židů. Je pravda, že první poválečný součet v roce 1959 ukázal jen 2,267 milionu, ale protože každý sovětský občan mohl uvést jím preferovanou národnost, mnoho asimilovaných Židů se jednoduše nazývalo Rusy (ba co víc, nemůže se vyloučit, že sovětská vláda záměrně falšovala výsledky kvůli podpoře tvrzení o Holocaustu). 1.června 1990, dlouho po začátku židovské emigrace na západ, sionistický New York Post, odkazujíc na izraelské specialisty, mluvil o víc než 5 milionech sovětských Židů. Ve světle faktu, že přirozený přírůstek této populační skupiny nebyl kvůli emigraci a nízké porodnosti možný, musíme připustit, že v roce 1945 žilo v SSSR do 6 milionů Židů.
Co se stalo? V roce 1939, po vypuknutí německo – polské války, se obrovská záplava polských Židů přesunula ze západu na východ. V roce 1941, kdy Němci napadli Rusko (jak dokazuje ruský vojenský specialista Viktor Suvorov a mnoho dalších autorů, šlo o preventivní útok, protože Stalin se chystal napadnout Německo ve stejném roce, umístil blízko hranic obrovské množství vojáků a těžkých zbraní), velká část sovětského židovstva byla evakuována a nikdy se nedostala pod německou kontrolu. Podle Raula Hilberga okolo 40% Židů bylo přesunuto z oblastí později dobytých německým wehrmachtem na východ. Sanning se zmiňuje o mnohem větší míře evakuace, 80 procent, ale protože jeho hlavním zdrojem je nezodpovědný sovětský židovský propagandista David Bergelson, toto číslo je určitě příliš vysoké.
Velká část polského židovstva tedy strávila válku v SSSR. Britsko-americká komise v únoru 1946 jednak tvrdila, že v Polsku stále žilo 800 tisíc Židů (Keesings Archiv der Gegenwart, 16./17. Jahrgang, Rheinisch-Westfaelisches Verlagskantor, Essen 1948, s. 651, zpráva z 15.února). Samozřejmě, mnoho z nich byli Židé, kteří se vrátili po válce z Ruska. Následně většina polských Židů opustila svou zem a emigrovala do Palestiny, USA a jiných zemí.
Sanning dochází k závěru, že ve 2.světové válce zahynulo okolo 1,3 milionů Židů, ale že méně než polovina, přibližně půl milionu, zemřelo následkem německých represí; zbytek byl zabit v boji nebo zahynul během sovětských deportací. Je bez debaty, že tato čísla představují odhady, protože přesný počet není možné určit. Ale Sanningovy závěry jsou potvrzené švédským specialistou, profesorem Carlem Nordlingem. Nordlin studoval osud prvních 722 židovských osobností, o kterých se zmiňuje Encyclopaedia Judaica, kteří v roce 1939 žili v zemích později dobytými nebo kontrolovanými Němci. Z těchto 722 osob 44% emigrovalo anebo uteklo z německé sféry vlivu před koncem roku 1941, 13% zemřelo, 35% zůstalo nedotčeno deportacemi nebo internováním, ale válku přežili (Revue d'Histoire revisionniste, Nr. 2, 1990, s. 50). Když předpokládáme, že v zemích dočasně kontrolovaných Němci žilo 4,5 milionu Židů (což je štědrý odhad, Sanning odhaduje, že tento počet nemůže přesáhnout 3,5 milionu) a když dále předpokládáme míru úmrtnosti 13% jako výsledek Nordlingova statistického zkoumání, znamená to, že následkem německé politiky zahynulo 600 tisíc Židů.
Protože počty úmrtí ve většině koncentračních táborů jsou dobře zdokumentovány a protože procento židovských vězňů je přibližně známo ve všech táborech, můžeme s určitým stupněm přesnosti odhadnout počet Židů, kteří zemřeli v táborech. Mohl těžko přesáhnout počet 350 tisíc. I kdybychom předpokládali, že Němci zastřelili několik set tisíc Židů v Sovětském svazu a když zvážíme vysokou míru úmrtnosti v ghetech plus vysoký počet obětí během evakuace východních koncentračních táborů v posledních měsících války, je obtížné si představit, že by ztráty židovské populace v německé sféře vlivu mohly přesáhnout 1 milion – to znamená, že číslo 6 milionů je přinejmenším šestkrát vyšší. Na druhé straně, pokud je Sanningův odhad 500 tisíc správný, byla by tato cifra dvanáctkrát vyšší.
Krátká zpráva, publikovaná 24.listopadu 1978 v State Timon (Baton Rouge, Louisiana), vysvětluje mnohem živěji, než jakákoliv populační statistika, osud "zmizelých" Židů:
"Steinbergové kdysi žili v malé židovské vesnici v Polsku. To bylo před Hitlerovými tábory smrti. Dnes se shromáždilo více než 200 přeživších a potomků přeživších na speciální čtyřdenní oslavě, která začala v Den díkůvzdání. Ve čtvrtek přijeli příbuzní z Kanady, Francie, Anglie, Argentiny, Kolumbie, Izraele a z přinejmenším 13 měst v USA. "Je to nádherné", říká Iris Krasnow z Chicaga. "Je tu pět generací – od tříměsíčních po 85leté. Lidé křičí a baví se. Je to skoro jako sjednocení uprchlíků během 2.světové války."
24.května 1995 fanaticky pro-židovské berlínské noviny Die Tageszeitung uvádějíc, že muzeum Holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému bylo sionisty plánované už v roce 1942, vyjádřily údiv nad faktem, že takový krok se podniknul už v době, kdy většina budoucích obětí ještě stále byla naživu (str.12). Faktem je, že číslo 6 milionů bylo opakovaně vzpomínáno prominentními Židy dávno před koncem války. V prosinci 1944, před osvobozením Osvětimi, sovětský židovský propagandista Ilja Ehrenburg (který pravidelně povzbuzoval vojáky Rudé armády k zabíjení německých civilistů a znásilňování německých žen) napsal: "Zeptejte se jakéhokoliv německého vězně, proč jeho spoluobčané vyhladili šest milionů nevinných lidí a jednoduše odpoví: "No, byli to Židé‘ " (Pamatuj, pamatuj, pamatuj, sovětské vojenské zprávy. 22.prosinec 1944, str.4,5.). 31.května další židovský propagandista, slovenský rabín Dov Weissmandel, uvedl v listě: "Do dnešního dne bylo vyhlazeno šest milionů evropských a ruských Židů (Lucy Dawidowicz, A Holocaust Reader, Behrmann House, New York 1976, str. 327.) Třetí židovský propagandista, Nahum Goldmann, který se později stal prezidentem The Jewish Congress (Světového židovského kongresu), už v květnu 1942 předpověděl na recepci v hotelu Baltimore v New Yorku, že z 8 milionů Židů, žijících v německé sféře vlivu, budou na konci naživu 2 nebo 3 miliony (Martin Gilbert, Auschwitz und die Alliierten, Verlag C.H. Beck, Munich 1982, s. 44.) Ale v té době Holocaust údajně teprve začínal, tak jak mohl Goldmann znát budoucí počet obětí?
Náš údiv začíná nabírat na rozměrech, když se začteme do článku z 31.října 1919 (!!!) v amerických židovských novinách The American Hebrew, které popisují "Holocasust" šesti milionů židovských mužů, žen a dětí, údajně probíhající v nějaké nespecifikované oblasti ve východní Evropě. Počet šesti milionů se objevuje nejméně sedmkrát. Šest je posvátné číslo judaizmu a údajný počet obětí je pravděpodobně odvozen z Talmudu.
Aby došli k požadovanému číslu šesti (anebo skoro šesti) milionů obětí, soudní historici se zamotávají do všelijakých druhů bezhlavé manipulace. Nejlepší příklad poskytuje kniha publikovaná v roce 1991 kolektivem autorů pod vedením Wolfganga Benze, profesionálního pro-židovského propagandisty z Německa (Dimension des Völkermords, Verlag R. Oldenbourg, 1991). Jak poukázal Germar Rudolf v článku v antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte (anglická verze: Dissecting the Holocaust), Benz a jeho tým jsou zodpovědní za následné manipulace:
- Dvojité započítávání Židů, vyplývající ze změn územních teritorií během 2.světové války. Například Židé z rumunských teritorií, dočasně připojených k Maďarsku, kteří skutečně nebo údajně ve válce zemřeli, jsou započítáni dvakrát.
- Oběti sovětských čistek a deportací jsou potichu přidány k německé straně zodpovědnosti.
- Počet polských Židů v roce 1939 je zveličený cca o 700 tisíc.
- Nejhorší ze všeho, Benz a jeho tým jednají tak, jako by se neuskutečnila žádná židovská emigrace. Každý Žid, který po válce nežil na stejném místě jako předtím, je jednoduše považovaný za zavražděného! Analogie demonstrující imbecilitu tohoto druhu argumentů, je následující: Krátce předtím, než se Alžírsko stalo nezávislým, žilo tam okolo 1 milionu Francouzů. O nějaký čas později jich tam zůstalo jen kolem 100 tisíc, takže alžírští bojovníci za svobodu museli povraždit 900 tisíc Francouzů! Ve skutečnosti je případ Polska, demograficky klíčové země, mnohem komplikovanější než případ Alžírska, protože alžírské hranice se po získání nezávislosti neměnily, kdežto Polsko se po válce posunulo na západ. Východní část, kde byli Židé obzvlášť početní, byla připojena k Sovětskému svazu, zatímco Polsko získalo velká německá teritoria, kde dokonce i před rokem 1939 žilo jen pár Židů.
Na rozdíl od podvodníka Benze německo-americký revizionista Walter Sanning věnoval židovské emigraci zaslouženou pozornost. Sanningova velmi důležitá kniha "The Dissolution of Eastern European Jewry" (Institute for Historical Review, Costa Mesa 1983) je téměř výlučně založena na židovských a spojeneckých zdrojích. Sanning přesvědčivě dokazuje, že kolem 1,5 milionu evropských Židů emigrovalo po válce do Palestiny, USA a dalších neevropských zemí. Těchto 1,5 milionu však stále neřeší statistický problém. Řešení hádanky se nachází v Sovětském svazu. Podle sčítání ze 17.ledna 1939 měl Sovětský svaz, krátce před vypuknutím války, 3,02 milionu Židů. Je pravda, že první poválečný součet v roce 1959 ukázal jen 2,267 milionu, ale protože každý sovětský občan mohl uvést jím preferovanou národnost, mnoho asimilovaných Židů se jednoduše nazývalo Rusy (ba co víc, nemůže se vyloučit, že sovětská vláda záměrně falšovala výsledky kvůli podpoře tvrzení o Holocaustu). 1.června 1990, dlouho po začátku židovské emigrace na západ, sionistický New York Post, odkazujíc na izraelské specialisty, mluvil o víc než 5 milionech sovětských Židů. Ve světle faktu, že přirozený přírůstek této populační skupiny nebyl kvůli emigraci a nízké porodnosti možný, musíme připustit, že v roce 1945 žilo v SSSR do 6 milionů Židů.
Co se stalo? V roce 1939, po vypuknutí německo – polské války, se obrovská záplava polských Židů přesunula ze západu na východ. V roce 1941, kdy Němci napadli Rusko (jak dokazuje ruský vojenský specialista Viktor Suvorov a mnoho dalších autorů, šlo o preventivní útok, protože Stalin se chystal napadnout Německo ve stejném roce, umístil blízko hranic obrovské množství vojáků a těžkých zbraní), velká část sovětského židovstva byla evakuována a nikdy se nedostala pod německou kontrolu. Podle Raula Hilberga okolo 40% Židů bylo přesunuto z oblastí později dobytých německým wehrmachtem na východ. Sanning se zmiňuje o mnohem větší míře evakuace, 80 procent, ale protože jeho hlavním zdrojem je nezodpovědný sovětský židovský propagandista David Bergelson, toto číslo je určitě příliš vysoké.
Velká část polského židovstva tedy strávila válku v SSSR. Britsko-americká komise v únoru 1946 jednak tvrdila, že v Polsku stále žilo 800 tisíc Židů (Keesings Archiv der Gegenwart, 16./17. Jahrgang, Rheinisch-Westfaelisches Verlagskantor, Essen 1948, s. 651, zpráva z 15.února). Samozřejmě, mnoho z nich byli Židé, kteří se vrátili po válce z Ruska. Následně většina polských Židů opustila svou zem a emigrovala do Palestiny, USA a jiných zemí.
Sanning dochází k závěru, že ve 2.světové válce zahynulo okolo 1,3 milionů Židů, ale že méně než polovina, přibližně půl milionu, zemřelo následkem německých represí; zbytek byl zabit v boji nebo zahynul během sovětských deportací. Je bez debaty, že tato čísla představují odhady, protože přesný počet není možné určit. Ale Sanningovy závěry jsou potvrzené švédským specialistou, profesorem Carlem Nordlingem. Nordlin studoval osud prvních 722 židovských osobností, o kterých se zmiňuje Encyclopaedia Judaica, kteří v roce 1939 žili v zemích později dobytými nebo kontrolovanými Němci. Z těchto 722 osob 44% emigrovalo anebo uteklo z německé sféry vlivu před koncem roku 1941, 13% zemřelo, 35% zůstalo nedotčeno deportacemi nebo internováním, ale válku přežili (Revue d'Histoire revisionniste, Nr. 2, 1990, s. 50). Když předpokládáme, že v zemích dočasně kontrolovaných Němci žilo 4,5 milionu Židů (což je štědrý odhad, Sanning odhaduje, že tento počet nemůže přesáhnout 3,5 milionu) a když dále předpokládáme míru úmrtnosti 13% jako výsledek Nordlingova statistického zkoumání, znamená to, že následkem německé politiky zahynulo 600 tisíc Židů.
Protože počty úmrtí ve většině koncentračních táborů jsou dobře zdokumentovány a protože procento židovských vězňů je přibližně známo ve všech táborech, můžeme s určitým stupněm přesnosti odhadnout počet Židů, kteří zemřeli v táborech. Mohl těžko přesáhnout počet 350 tisíc. I kdybychom předpokládali, že Němci zastřelili několik set tisíc Židů v Sovětském svazu a když zvážíme vysokou míru úmrtnosti v ghetech plus vysoký počet obětí během evakuace východních koncentračních táborů v posledních měsících války, je obtížné si představit, že by ztráty židovské populace v německé sféře vlivu mohly přesáhnout 1 milion – to znamená, že číslo 6 milionů je přinejmenším šestkrát vyšší. Na druhé straně, pokud je Sanningův odhad 500 tisíc správný, byla by tato cifra dvanáctkrát vyšší.
Krátká zpráva, publikovaná 24.listopadu 1978 v State Timon (Baton Rouge, Louisiana), vysvětluje mnohem živěji, než jakákoliv populační statistika, osud "zmizelých" Židů:
"Steinbergové kdysi žili v malé židovské vesnici v Polsku. To bylo před Hitlerovými tábory smrti. Dnes se shromáždilo více než 200 přeživších a potomků přeživších na speciální čtyřdenní oslavě, která začala v Den díkůvzdání. Ve čtvrtek přijeli příbuzní z Kanady, Francie, Anglie, Argentiny, Kolumbie, Izraele a z přinejmenším 13 měst v USA. "Je to nádherné", říká Iris Krasnow z Chicaga. "Je tu pět generací – od tříměsíčních po 85leté. Lidé křičí a baví se. Je to skoro jako sjednocení uprchlíků během 2.světové války."
Zasláno: ne 30. říjen 2005 13:57
Tři zbývající nevyřešené otázky
I když od doby pionýra Paula Rassiniera revizionisti učinili obrovský pokrok, jejich úloha není ještě zdaleka ukončená, protože několik velmi důležitých aspektů osudu Židů ve 2. světové válce ještě nebylo objasněných. Tady jsou tři základní problémy, které dodnes revizionisté vyřešili jen částečně:
- Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní?
- Jaká byla skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna?
- Kolik Židů Němci zastřelili na východní frontě?
a) Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní?
Díky německým dokumentům, které se ve velkém množství zachovaly, jsme schopní zjistit, že do osvětimského koncentračního tábora byl poslán přibližně milion Židů z různých evropských zemí. Téměř přesně 200 tisíc z těchto Židů deportovaných (plus 200 tisíc nežidů) bylo v Osvětimi registrovaných, zatímco zbývajících 800 tisíc registrovaných nebylo. Víc než polovina z těchto 800 tisíc Židů přišla z Maďarska v období května a června 1944 (Podle dokumentů bylo v průběhu ani ne dvou měsíců deportováno z Maďarska okolo 437 tisíc Židů. Většina revizionistů, včetně mně, akceptuje toto číslo, přestože jeden z nejprominentnějších revizionistických autorů, Arthur Butz, toto číslo neakceptuje. The Journal of Historical Review, Volume 19, Nr. 4, July/August 2000, obsahuje můj a Butzův článek týkající se této otázky).
Historici Holocaustu tvrdí, že skoro všichni neregistrovaní židovští vězni byli po příchodu zplynováni v Birkenau. Ale existuje důvod pro názor, že Osvětim sloužila pro ty židovské deportované, kteří nebyli registrovaní, jako tranzitní tábor. Posuďme nejprve případ nemaďarských Židů, kteří byli posláni do Osvětimi v letech 1941 až 1943.
16.října 1942 švýcarské židovské noviny Israelitisches Wochenblatt napsaly:
"Už nějaký čas existovala tendence rozpustit polská gheta. Tak to bylo v případě Lublinu a teď má následovat Varšava. Není známo, jak dalece tento plán už proběhnul. Předešlí obyvatelé ghet putují dále na východ do ruské okupační zóny. Částečně byli nahrazeni Židy z Německa (...) Očití svědci, kteří až donedávna byli v ghetu v Rize a byli schopní utéct, udávají, že v tomto ghetu je stále 32 tisíc Židů. Od okupace jich zahynuly tisíce. Židé jsou teď nucení pracovat mimo města. (...) Nedávno byly v Rize zaznamenány příchody židovských transportů z Belgie a dalších zemí západní Evropy, které však bezprostředně pokračovaly k neznámému cíli."
Kdokoliv obeznámený s oficiálním tvrzením o Holocaustu ví, že se nepředpokládá , že Židé z Polska a Belgie byli posíláni na okupovaná sovětská teritoria. Židé, deportovaní z polských ghet, byli údajně zavražděni ve vyhlazovacích táborech a deportovaní belgičtí Židé byli buď posláni do Osvětimi (kde byla údajně většina z nich zplynována) anebo do táborů na západě. Dva revizionističtí výzkumníci, Španěl Enrique Aynat (Estudios sobre el "Holocausto", Graficas Hurtado, Valencia 1994) a Francouz Jean-Marie Boisdefeu (La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, Volume II, V.H.O., Berchem/Belgium 1996) zdokumentovali množství případů, kdy se deportovaní západoevropští vězni během války objevují v oblastech daleko na východ od Osvětimi. Podle tvrzení o Holocaustu se tam nikdy neměli dostat, protože se udává, že je měla stihnout smrt v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau. Ale dokonce i oficiální literatura Holocaustu se zmiňuje o deportaci několika desítek tisíc německých a českých Židů do Minsku (Bělorusko) a Rigy (Lotyšsko). První deportační vlna do Rigy se uskutečnila v prosinci 1941. Jak uvádí Hilberg ve svojí práci (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 377), mnoho z těchto Židů pracovalo pro německé ozbrojené síly, stejně jako pro soukromé podniky, ale mrzáci, vojenští invalidové a staří lidé nad 70 roků byli do Rigy taktéž posílaní. V té době už začalo masové vraždění Židů v prvním vyhlazovacím táboře Chelmno, pokud máme věřit ortodoxním historikům, takže proč by se měli Němci starat o posílání nezaměstnaných Židů, kteří měli být údajně všichni zabiti, na okupovaná teritoria na východě, místo aby je posílali do Chelmna? Ortodoxní historici jsou úplně neschopní zodpovědět jednoduché otázky, jako je tato, protože protiřečí jejich dogmatu.
V dubnu 1944 francouzské undergroundové komunistické noviny Notre Voix oznamovaly, že Rudá armáda osvobodila na Ukrajině 8 tisíc pařížských Židů (fotokopie tohoto článku se nachází na straně 86 Boisdefeuovy knihy La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, volume 2). Jak se tam tito pařížští Židé dostali? Nebyli snad všichni zplynováni v Osvětimi?
Věříme, že spojenci buď německé dokumenty o Židech přeložených z Osvětimi na východ buď zničili, nebo je uložili na bezpečné místo, protože protiřečily legendě o vyhlazování. Ale některé dokumenty přežily. Německý dokument uložený v archivech židovského dokumentačního centra v Paříži uvádí, že v srpnu a září 1942 byly do Generálního Gouvermentu, tj. okupovaného Polska, poslány židovské transporty, obsahující všechny typy Židů, včetně práce neschopných (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-46). Osvětim, kam byly v průběhu této doby posílány všechny transporty francouzských Židů, nebyla v Generálním Gouvermentu, ale v západní části Polska, kterou Německo anektovalo v roce 1939. Německý důstojník Ahnert, který se zúčastnil konference o "řešení židovské otázky" 1.září 1942 udával, že Židé z Francie budou posílaní do tábora, který má být vybudován v Rusku (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-59). Tyto dva příklady dokazují, že Osvětim sloužila pouze jako tranzitní tábor pro část Židů sem deportovaných. To se dokonale shoduje s těmi německými dokumenty, které odkazují na "evakuaci" a "přesídlení" Židů na východ. I když je tato dokumentace velmi fragmentovaná, pár zmíněných případů dokonale otřásá exterminacionistickou tezí, podle které Židi poslaní do Osvětimi, ale neregistrovaní, byli zavražděni v plynových komorách.
Problém maďarských Židů deportovaných do Osvětimi v období květen – červen 1944, ze kterých bylo 28 tisíc registrovaných, je také z větší části nevyřešený. Jak jsme už ukázali, vyhlazení těchto Židů v Osvětimi – Birkenau se nemohlo uskutečnit, protože by nebyla možná kremace těl. 9.května Reichsführer Himmler vysvětloval v dopise hlavnímu úřadu SS pro ekonomickou správu, že 200 tisíc Židů bude zaměstnáno ve vojenském průmyslu (Nuremberg dokument NO-5689). Protože v té době neprobíhaly žádné velkoplošné deportace Židů z jiných zemí do Maďarska, těchto 200 tisíc musí nevyhnutelně pocházet odtud. V období červen – říjen 1944 bylo z Osvětimi do Stutthofu posláno víc než 23 tisíc převážně ženských židovských vězeňkyň a tam byly zaměstnány v továrnách, ale také v zemědělství. Velký počet z nich pocházel z Maďarska (Stutthof, Muzeum Archiwum, I-IIB-8; Jürgen Graf and Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). To dokazuje, že maďarští Židé poslaní do Osvětimi a tam neregistrovaní byli přeloženi do jiných táborů nebo továren v německé Říši, ale konečná zastávka většiny z nich zůstává neznámá.
b) Skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna
Tyto čtyři tábory byly údajně čistě vyhlazovacími továrnami. Nezachovaly se o nich prakticky žádné dokumenty. Protože údajné masové vyvražďování nebylo možné z technických důvodů, jak jsme už vysvětlili a protože víme, že mnoho Židů bylo posláno na sovětská okupační teritoria, my revizionisti věříme, že Belzec, Treblinka a Sobibor, které byly umístěny na východu Polska, byly skutečně tranzitními tábory pro Židy, kteří pokračovali dál na východ, ale nemáme žádný dokumentární důkaz na podporu této teze (o Chelmnu nevíme nic). Treblinka také určitě sloužila jako tranzitní tábor pro Židy, jdoucích do Majdanku a dalších táborů u Lubline (polský Žid Samuel Zylbersztain, který přežil deset táborů, uváděl, jak byl v roce 1942 přeložen z Treblinky do Majdanku s několika stovkami dalších Židů, Pamietnik Wieznia dziesieciu obozow, v: Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historycznego, Nr. 68, Warsaw 1968).
c) Počet Židů zastřelených Němci na východní frontě
Ortodoxní historici tvrdí, že Němci na okupovaných sovětských územích zastřelili okolo jednoho až dvou milionů Židů (je příznačné, že nikdy nebyly objeveny žádné velké masové hroby se zavražděnými Židy, přestože Rusko je plné masových hrobů s těly obětí komunistického teroru, stovky takových hrobů byly otevřeny po pádu komunistického režimu.).
Nejznámější masakr se údajně odehrál v roklině Babij Jar nedaleko Kyjeva, kde Němci údajně zastřelili 29.září 33 711 Židů. Toto číslo je uvedeno v Einsatzberichte (akční zprávy) německé armády, nalezených Rusy po dobytí Berlína. Einsatzberichte odkazuje na další početné masakry se stovkami tisíc obětí. Je skutečně nevysvětlitelné, že Němci Rusům zanechali tuto inkriminující evidenci, i když mohla být snadno zničena před příchodem Rudé armády.
V září 1943, když se Sověti blížili ke Kyjevu, Němci údajně vykopali těla a spálili je na velkých hranicích. Díky šťastné náhodě byla roklina Babij Jar v čase údajného pálení mrtvol fotografována německými průzkumnými letadly. Letecké fotografie nezobrazují žádnou lidskou aktivitu, žádné otevřené hroby a žádné hranice a ukazují, že zem byla neporušená (John Ball, Air photo evidence, Ball Resource Limited, Delta B.C., Canada, 1992). Masakr v Babim Jaru je tak odhalen jako podvod a všechna čísla vzpomínaná v "akčních zprávách" jsou od samotného počátku velmi podezřelá, protože jsou to velmi pravděpodobně podvrhy. To samozřejmě neznamená, že se masová střílení Židů neuskutečňovala. Protože Židé představovali páteř komunistického hnutí odporu, které vedlo ilegální partyzánskou válku za německými liniemi, s určitostí se vykonávaly mohutné odvety vůči židovskému obyvatelstvu. Ale kvůli nedostatku dokumentů nejsou revizionisti schopní udělat nějaký racionální odhad počtu zabitých sovětských Židů. Protentokrát můžeme jen uvést z různých důvodů, že čísla hlásaná historiky Holocaustu jsou s určitostí vysoce nadhodnocená.
I když od doby pionýra Paula Rassiniera revizionisti učinili obrovský pokrok, jejich úloha není ještě zdaleka ukončená, protože několik velmi důležitých aspektů osudu Židů ve 2. světové válce ještě nebylo objasněných. Tady jsou tři základní problémy, které dodnes revizionisté vyřešili jen částečně:
- Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní?
- Jaká byla skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna?
- Kolik Židů Němci zastřelili na východní frontě?
a) Co se stalo se Židy, kteří byli posláni do Osvětimi, ale nebyli tam registrovaní?
Díky německým dokumentům, které se ve velkém množství zachovaly, jsme schopní zjistit, že do osvětimského koncentračního tábora byl poslán přibližně milion Židů z různých evropských zemí. Téměř přesně 200 tisíc z těchto Židů deportovaných (plus 200 tisíc nežidů) bylo v Osvětimi registrovaných, zatímco zbývajících 800 tisíc registrovaných nebylo. Víc než polovina z těchto 800 tisíc Židů přišla z Maďarska v období května a června 1944 (Podle dokumentů bylo v průběhu ani ne dvou měsíců deportováno z Maďarska okolo 437 tisíc Židů. Většina revizionistů, včetně mně, akceptuje toto číslo, přestože jeden z nejprominentnějších revizionistických autorů, Arthur Butz, toto číslo neakceptuje. The Journal of Historical Review, Volume 19, Nr. 4, July/August 2000, obsahuje můj a Butzův článek týkající se této otázky).
Historici Holocaustu tvrdí, že skoro všichni neregistrovaní židovští vězni byli po příchodu zplynováni v Birkenau. Ale existuje důvod pro názor, že Osvětim sloužila pro ty židovské deportované, kteří nebyli registrovaní, jako tranzitní tábor. Posuďme nejprve případ nemaďarských Židů, kteří byli posláni do Osvětimi v letech 1941 až 1943.
16.října 1942 švýcarské židovské noviny Israelitisches Wochenblatt napsaly:
"Už nějaký čas existovala tendence rozpustit polská gheta. Tak to bylo v případě Lublinu a teď má následovat Varšava. Není známo, jak dalece tento plán už proběhnul. Předešlí obyvatelé ghet putují dále na východ do ruské okupační zóny. Částečně byli nahrazeni Židy z Německa (...) Očití svědci, kteří až donedávna byli v ghetu v Rize a byli schopní utéct, udávají, že v tomto ghetu je stále 32 tisíc Židů. Od okupace jich zahynuly tisíce. Židé jsou teď nucení pracovat mimo města. (...) Nedávno byly v Rize zaznamenány příchody židovských transportů z Belgie a dalších zemí západní Evropy, které však bezprostředně pokračovaly k neznámému cíli."
Kdokoliv obeznámený s oficiálním tvrzením o Holocaustu ví, že se nepředpokládá , že Židé z Polska a Belgie byli posíláni na okupovaná sovětská teritoria. Židé, deportovaní z polských ghet, byli údajně zavražděni ve vyhlazovacích táborech a deportovaní belgičtí Židé byli buď posláni do Osvětimi (kde byla údajně většina z nich zplynována) anebo do táborů na západě. Dva revizionističtí výzkumníci, Španěl Enrique Aynat (Estudios sobre el "Holocausto", Graficas Hurtado, Valencia 1994) a Francouz Jean-Marie Boisdefeu (La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, Volume II, V.H.O., Berchem/Belgium 1996) zdokumentovali množství případů, kdy se deportovaní západoevropští vězni během války objevují v oblastech daleko na východ od Osvětimi. Podle tvrzení o Holocaustu se tam nikdy neměli dostat, protože se udává, že je měla stihnout smrt v plynových komorách v Osvětimi-Birkenau. Ale dokonce i oficiální literatura Holocaustu se zmiňuje o deportaci několika desítek tisíc německých a českých Židů do Minsku (Bělorusko) a Rigy (Lotyšsko). První deportační vlna do Rigy se uskutečnila v prosinci 1941. Jak uvádí Hilberg ve svojí práci (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 377), mnoho z těchto Židů pracovalo pro německé ozbrojené síly, stejně jako pro soukromé podniky, ale mrzáci, vojenští invalidové a staří lidé nad 70 roků byli do Rigy taktéž posílaní. V té době už začalo masové vraždění Židů v prvním vyhlazovacím táboře Chelmno, pokud máme věřit ortodoxním historikům, takže proč by se měli Němci starat o posílání nezaměstnaných Židů, kteří měli být údajně všichni zabiti, na okupovaná teritoria na východě, místo aby je posílali do Chelmna? Ortodoxní historici jsou úplně neschopní zodpovědět jednoduché otázky, jako je tato, protože protiřečí jejich dogmatu.
V dubnu 1944 francouzské undergroundové komunistické noviny Notre Voix oznamovaly, že Rudá armáda osvobodila na Ukrajině 8 tisíc pařížských Židů (fotokopie tohoto článku se nachází na straně 86 Boisdefeuovy knihy La Controverse sur l'extermination des juifs par les allemands, volume 2). Jak se tam tito pařížští Židé dostali? Nebyli snad všichni zplynováni v Osvětimi?
Věříme, že spojenci buď německé dokumenty o Židech přeložených z Osvětimi na východ buď zničili, nebo je uložili na bezpečné místo, protože protiřečily legendě o vyhlazování. Ale některé dokumenty přežily. Německý dokument uložený v archivech židovského dokumentačního centra v Paříži uvádí, že v srpnu a září 1942 byly do Generálního Gouvermentu, tj. okupovaného Polska, poslány židovské transporty, obsahující všechny typy Židů, včetně práce neschopných (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-46). Osvětim, kam byly v průběhu této doby posílány všechny transporty francouzských Židů, nebyla v Generálním Gouvermentu, ale v západní části Polska, kterou Německo anektovalo v roce 1939. Německý důstojník Ahnert, který se zúčastnil konference o "řešení židovské otázky" 1.září 1942 udával, že Židé z Francie budou posílaní do tábora, který má být vybudován v Rusku (Centre de documentation juive contemporaine, Paris, XXVI-59). Tyto dva příklady dokazují, že Osvětim sloužila pouze jako tranzitní tábor pro část Židů sem deportovaných. To se dokonale shoduje s těmi německými dokumenty, které odkazují na "evakuaci" a "přesídlení" Židů na východ. I když je tato dokumentace velmi fragmentovaná, pár zmíněných případů dokonale otřásá exterminacionistickou tezí, podle které Židi poslaní do Osvětimi, ale neregistrovaní, byli zavražděni v plynových komorách.
Problém maďarských Židů deportovaných do Osvětimi v období květen – červen 1944, ze kterých bylo 28 tisíc registrovaných, je také z větší části nevyřešený. Jak jsme už ukázali, vyhlazení těchto Židů v Osvětimi – Birkenau se nemohlo uskutečnit, protože by nebyla možná kremace těl. 9.května Reichsführer Himmler vysvětloval v dopise hlavnímu úřadu SS pro ekonomickou správu, že 200 tisíc Židů bude zaměstnáno ve vojenském průmyslu (Nuremberg dokument NO-5689). Protože v té době neprobíhaly žádné velkoplošné deportace Židů z jiných zemí do Maďarska, těchto 200 tisíc musí nevyhnutelně pocházet odtud. V období červen – říjen 1944 bylo z Osvětimi do Stutthofu posláno víc než 23 tisíc převážně ženských židovských vězeňkyň a tam byly zaměstnány v továrnách, ale také v zemědělství. Velký počet z nich pocházel z Maďarska (Stutthof, Muzeum Archiwum, I-IIB-8; Jürgen Graf and Carlo Mattogno, Das Konzentrationslager Stutthof und seine Funktion in der nationalsozialistischen Judenpolitik, Castle Hill Publisher, Hastings 1999). To dokazuje, že maďarští Židé poslaní do Osvětimi a tam neregistrovaní byli přeloženi do jiných táborů nebo továren v německé Říši, ale konečná zastávka většiny z nich zůstává neznámá.
b) Skutečná funkce Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Chelmna
Tyto čtyři tábory byly údajně čistě vyhlazovacími továrnami. Nezachovaly se o nich prakticky žádné dokumenty. Protože údajné masové vyvražďování nebylo možné z technických důvodů, jak jsme už vysvětlili a protože víme, že mnoho Židů bylo posláno na sovětská okupační teritoria, my revizionisti věříme, že Belzec, Treblinka a Sobibor, které byly umístěny na východu Polska, byly skutečně tranzitními tábory pro Židy, kteří pokračovali dál na východ, ale nemáme žádný dokumentární důkaz na podporu této teze (o Chelmnu nevíme nic). Treblinka také určitě sloužila jako tranzitní tábor pro Židy, jdoucích do Majdanku a dalších táborů u Lubline (polský Žid Samuel Zylbersztain, který přežil deset táborů, uváděl, jak byl v roce 1942 přeložen z Treblinky do Majdanku s několika stovkami dalších Židů, Pamietnik Wieznia dziesieciu obozow, v: Biuletyn Zydowskiego Instytutu Historycznego, Nr. 68, Warsaw 1968).
c) Počet Židů zastřelených Němci na východní frontě
Ortodoxní historici tvrdí, že Němci na okupovaných sovětských územích zastřelili okolo jednoho až dvou milionů Židů (je příznačné, že nikdy nebyly objeveny žádné velké masové hroby se zavražděnými Židy, přestože Rusko je plné masových hrobů s těly obětí komunistického teroru, stovky takových hrobů byly otevřeny po pádu komunistického režimu.).
Nejznámější masakr se údajně odehrál v roklině Babij Jar nedaleko Kyjeva, kde Němci údajně zastřelili 29.září 33 711 Židů. Toto číslo je uvedeno v Einsatzberichte (akční zprávy) německé armády, nalezených Rusy po dobytí Berlína. Einsatzberichte odkazuje na další početné masakry se stovkami tisíc obětí. Je skutečně nevysvětlitelné, že Němci Rusům zanechali tuto inkriminující evidenci, i když mohla být snadno zničena před příchodem Rudé armády.
V září 1943, když se Sověti blížili ke Kyjevu, Němci údajně vykopali těla a spálili je na velkých hranicích. Díky šťastné náhodě byla roklina Babij Jar v čase údajného pálení mrtvol fotografována německými průzkumnými letadly. Letecké fotografie nezobrazují žádnou lidskou aktivitu, žádné otevřené hroby a žádné hranice a ukazují, že zem byla neporušená (John Ball, Air photo evidence, Ball Resource Limited, Delta B.C., Canada, 1992). Masakr v Babim Jaru je tak odhalen jako podvod a všechna čísla vzpomínaná v "akčních zprávách" jsou od samotného počátku velmi podezřelá, protože jsou to velmi pravděpodobně podvrhy. To samozřejmě neznamená, že se masová střílení Židů neuskutečňovala. Protože Židé představovali páteř komunistického hnutí odporu, které vedlo ilegální partyzánskou válku za německými liniemi, s určitostí se vykonávaly mohutné odvety vůči židovskému obyvatelstvu. Ale kvůli nedostatku dokumentů nejsou revizionisti schopní udělat nějaký racionální odhad počtu zabitých sovětských Židů. Protentokrát můžeme jen uvést z různých důvodů, že čísla hlásaná historiky Holocaustu jsou s určitostí vysoce nadhodnocená.
Zasláno: ne 30. říjen 2005 13:59
Stručný historický vývoj revizionizmu Holocaustu
1950: Bývalý bojovník francouzského hnutí odporu a vězeň koncentračního tábora Buchenwald Paul Rassinier publikuje knihu Le Mensonge d'Ulysse, kde uvádí, že v Buchenwaldu neexistovala žádná plynová komora. Rassinier si myslí, že plynové komory bezpochyby v některých jiných táborech existovaly, ale že počet obětí byl relativně malý.
1964: V Le Drame des Juifs europeens Rassinier nazývá tvrzení o vyhlazování Židů a plynových komorách "nejstrašnější lží všech dob" a demonstruje nemožnost počtu 6 milionů.
1967: Paul Rassinier, otec revizionizmu, umírá.
1972: Richard Harwood "Opravdu zemřelo 6 milionů?".I když není dokonalá, tato brožura je velmi úspěšná a obsahuje mnoho platných argumentů proti tradičnímu tvrzení o Holocaustu.
1976: Arthur Butz a "The Hoax of the Twentieth Century". Tato kniha, která v revizionizmu zaznamenává velký skok dopředu, se stane klasikou, i když se nečte lehko. Butz, profesor elektronického inženýrství, brilantně demonstruje, že spojenci si museli být vědomi masového vyhlazování v německé sféře vlivu. Pokud by o takovém vyhlazování věděli, reagovali by, aby to zastavili. Ale spojenci neučinili nic, protože věděli, že tvrzení židovských organizací byla jen válečná propaganda.
1978: Wilhelm Stäglich a "Der Auschwitz Mythos". Stäglich, německý soudce, mistrovsky analyzuje základy ortodoxních tvrzení o Holocaustu a demonstruje jejich prázdnotu. V poslední kapitole pitvá neslavný Osvětimský proces, který se konal v letech 1963 – 65 ve Frankfurtu a ukazuje, že německý justiční systém porušil všechny normy právní etiky, aby "dokázal" údajné masové vraždění Židů v Osvětimi.
1979: Francouzský revizionista, profesor Robert Faurisson, publikuje několik článků, ve kterých poukazuje na technické nemožnosti tvrzení o osvětimském plynování. Od té doby bude důraz revizionistického výzkumu kladen na technické aspekty.
1980: Francouzský revizionista Serge Thion publikuje "Verité historique ou verité politique?", velmi důležitou knihu o revizionizmu a Faurissonově aféře.
1982: Faurisson a "Reponse a Pierre Vidal-Naquet". Odpovídá čistě emocionálním anti-revizionistickým výpadům židovského vědce Pierre Vidal-Naqueta. Faurisson ukazuje, že nepřátelé revizionizmu nemají žádné seriózní argumenty.
1983 . Německo-americký revizionista Walter Sanning publikuje "The Dissolution of Eastern European Jewry", která je založena výlučně na židovských a spojeneckých zdrojích a je stále nejvážnější studií ztrát židovské populace během 2.světové války. Sanning dochází k závěru, že během války zemřelo okolo 1,3 milionu Židů, ale že méně než polovina těchto ztrát může být připsána německé politice: víc než polovina židovských válečných obětí zemřela jako vojáci na frontě nebo během sovětských deportací.
1984: Teroristi spálili na prach The Institute for Historical Review v Kalifornii.
1985: První Zündelův proces v kanadském Torontu. Německý občan Ernst Zündel se dostal před soud za rozšiřování Harwoodova bookletu "Did Six Million Really Die?". Protože v Kanadě neexistuje anti-revizionistický zákon, soud se uchýlil k zapomenutému anglickému zákonu ze středověku, který zakazuje "rozšiřování falešných zpráv". I když je Zündel odsouzen na 15 měsíců vězení, proces je pohromou pro přívržence tvrzení o Holocaustu, protože několik prvotřídních expertů mohlo prezentovat svoje argumenty proti údajné exterminaci Židů. Dva hvězdní svědci obžaloby, prof. Raul Hilberg a bývalý osvětimský židovský vězeň Rudolf Vrba, jsou nemilosrdně vyslechnuti Zündelovým advokátem Douglasem Christiem. Hilberg se ukazuje jako beznadějně nekompetentní, když je Vrba odhalen jako hanebný lhář.
1986: "Aféra Roques" ve Francii. Henri Roques podal doktorskou zprávu o Gersteinově zprávě. "Přiznání" důstojníka SS Kurta Gersteina jsou považována za nejlepší důkaz existence plynových komor v táboře Belzec. Roques ve svojí tezi ukazuje, že existuje minimálně šest vzájemně si protiřečících verzí této zprávy a všechny jsou plné absurdit. Média rozpoutávají nenávistnou kampaň proti univerzitě v Nantes, která Roquesovu tezi akceptovala. Po protestech židovských organizací a Izraele je Rocquesovi nakonec odebrán doktorský titul. Ve Švýcarsku ztrácí po mediální kampani práci učitelka Mariette Paschoud, která Roquese podporovala.
1988: Druhý Zündelův proces v Torontu. Zündelův trest je snížen na 9 měsíců (o čtyři roky později, v roce 1992, bude kanadským nejvyšším soudem osvobozen a zákon, který sloužil k jeho odsouzení, bude vyhlášen za neústavní). Během procesu cestuje do Polska americký expert na popravčí zařízení Fred Leuchter, aby prozkoumal "plynové komory" v Osvětimi I, Birkenau a Majdanku. V následné zprávě dochází k závěru, že v tyto místnosti z technických a chemických důvodů nemohly sloužit jako plynové komory. Přes nepopiratelné nedostatky Leuchterova zpráva uštědřila úder tvrzení o Holocaustu, protože ve velkém rozšiřuje popularitu revizionizmu a protože Leuchterovy závěry budou později potvrzeny Germarem Rudolfem v mnohem vědečtější studii.
1990: Francie přijímá skandální Gayssotův zákon proti revizionizmu. Tento zákon zakazuje zpochybňování jakéhokoliv "zločinu proti lidskosti", takto definovaného Norimberským tribunálem. Následně poslouží jako základ pro pronásledování revizionistů ve Francii.
1993: První verze Rudolfovy expertízy o údajných plynových komorách v Osvětimi. V této mistrovské studii Rudolf demonstruje, že "plynové komory" nebyly nikdy vystaveny insekticidu Cyklon B, údajně používaného na vyhlazování Židů.
Francouzský historik Jean-Claude Pressac publikuje Les crematoires d'Auschwitz, kterou média oslavují jako konečné vyvrácení revizionizmu. Ale protože Pressac není schopen poskytnout ani nejmenší dokumentární důkaz o existenci plynových komor, jeho kniha jen potvrzuje slabost tvrzení o Holocaustu – mimo fakt, že Pressac vůči revizionistům udělal početné překvapivé ústupky.
1994: Volíc pseudonym "Ernst Gauss" v zoufalé naději zachránit se před trestním stíháním, Germar Rudolf vydává "Grundlagen zur Zeitgeschichte" (Základy moderní historie). Tato vědecká antologie obsahuje sérii článků od různých revizionistických vědců, o různých aspektech Holocaustu. Kniha je v Německu brzo zakázaná a Rudolf odchází do exilu, aby se vyhnul vězení.
Ještě před publikací "Grundlagen" německý režim, reagující na rostoucí vliv revizionizmu, drasticky zostřuje anti-revizionistický zákon.
Pierre Marais a "Les camions a gas en question". Francouzský automobilový konstruktér Marais ve vynikající studii demonstruje, že "plynová nákladní auta", údajně používaná Němci na vraždění Židů v táboře Chelmno a v Rusku, nikdy neexistovala.
Jürgen Graf a "Auschwitz. Tätergeständnisse und Augenzeugen des Holocaust". První sbírka zpráv očitých svědků o údajných plynováních v Osvětimi odhaluje absurditu těchto zdrojů.
1995: Švýcarsko přijímá "anti-rasistický zákon", který slouží hlavně jako nástroj na potlačení revizionizmu.
Carlo Mattogno, Robert Faurisson, Serge Thion a Germar Rudolf extenzivně vyvracejí Pressacovu knihu Les Crematoires d'Auschwitz, která byla posledním vážným pokusem dokázat existenci osvětimských plynových komor, ve svojí odpovědi "Auschwitz. Nackte Fakten" (Osvětim. Čirá fakta).
1996: Aféra Garaudy ve Francii. Světoznámý francouzský filozof Roger Garaudy, který už dříve konvertoval na islám, obezřetně podporuje revizionizmus Holocaustu ve svojí knize "Les mythes fondateurs de la politique israelienne". I když je revizionistická kapitola této knihy dost mírná, Garaudyho aféra vyvolává mezi francouzskými Židy spoušť a pro revizionisty je obrovským úspěchem.
Germar Rudolf ze svého britského exilu začne publikovat svůj vysoce kvalitní žurnál "Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung" (Čtvrtletník pro svobodný historický výzkum).
Anti-revizionistický francouzský historik Jacques Baynac ve dvou dlouhých článcích v levicových novinách Le Nouveau Cotidien připouští, že nejsou důkazy o existenci nacistických plynových komor.
1998: Jürgen Graf a Carlo Mattogno, "KL Majdanek. Eine historische und technische Studie". První vědecká práce o koncentračním táboře Majdanek dokazuje, že v tomto táboře neexistovaly plynové komory, že údajné masové střílení židovských vězňů se nikdy neodehrálo a že v Majdanku zemřelo okolo 42 500 lidí.
2000: Rozšířená a updatovaná anglická verze Grundlagen je Germarem Rudolfem publikovaná pod názvem "Dissecting the Holocaust".
V Londýně prohrává revizionistický historik David Irving svůj soud proti anti-revizionistické autorce Deborah Lipstadt, kterou zažaloval za nactiutrhání, ale dostatečně ničí židovského historika Holocaustu Roberta van Pelta, Lipstadtové svědka číslo jedna.
Australský inženýr Richard Krege v Belzecu a Treblince uskutečňuje zkoumání pomocí pozemního radaru. Výsledky, které dokáží neexistenci údajných obrovských masových hrobů v obou táborech, budou publikovány v roce 2001 a budou představovat ránu z milosti belzeckému a treblinskému podvodu.
1950: Bývalý bojovník francouzského hnutí odporu a vězeň koncentračního tábora Buchenwald Paul Rassinier publikuje knihu Le Mensonge d'Ulysse, kde uvádí, že v Buchenwaldu neexistovala žádná plynová komora. Rassinier si myslí, že plynové komory bezpochyby v některých jiných táborech existovaly, ale že počet obětí byl relativně malý.
1964: V Le Drame des Juifs europeens Rassinier nazývá tvrzení o vyhlazování Židů a plynových komorách "nejstrašnější lží všech dob" a demonstruje nemožnost počtu 6 milionů.
1967: Paul Rassinier, otec revizionizmu, umírá.
1972: Richard Harwood "Opravdu zemřelo 6 milionů?".I když není dokonalá, tato brožura je velmi úspěšná a obsahuje mnoho platných argumentů proti tradičnímu tvrzení o Holocaustu.
1976: Arthur Butz a "The Hoax of the Twentieth Century". Tato kniha, která v revizionizmu zaznamenává velký skok dopředu, se stane klasikou, i když se nečte lehko. Butz, profesor elektronického inženýrství, brilantně demonstruje, že spojenci si museli být vědomi masového vyhlazování v německé sféře vlivu. Pokud by o takovém vyhlazování věděli, reagovali by, aby to zastavili. Ale spojenci neučinili nic, protože věděli, že tvrzení židovských organizací byla jen válečná propaganda.
1978: Wilhelm Stäglich a "Der Auschwitz Mythos". Stäglich, německý soudce, mistrovsky analyzuje základy ortodoxních tvrzení o Holocaustu a demonstruje jejich prázdnotu. V poslední kapitole pitvá neslavný Osvětimský proces, který se konal v letech 1963 – 65 ve Frankfurtu a ukazuje, že německý justiční systém porušil všechny normy právní etiky, aby "dokázal" údajné masové vraždění Židů v Osvětimi.
1979: Francouzský revizionista, profesor Robert Faurisson, publikuje několik článků, ve kterých poukazuje na technické nemožnosti tvrzení o osvětimském plynování. Od té doby bude důraz revizionistického výzkumu kladen na technické aspekty.
1980: Francouzský revizionista Serge Thion publikuje "Verité historique ou verité politique?", velmi důležitou knihu o revizionizmu a Faurissonově aféře.
1982: Faurisson a "Reponse a Pierre Vidal-Naquet". Odpovídá čistě emocionálním anti-revizionistickým výpadům židovského vědce Pierre Vidal-Naqueta. Faurisson ukazuje, že nepřátelé revizionizmu nemají žádné seriózní argumenty.
1983 . Německo-americký revizionista Walter Sanning publikuje "The Dissolution of Eastern European Jewry", která je založena výlučně na židovských a spojeneckých zdrojích a je stále nejvážnější studií ztrát židovské populace během 2.světové války. Sanning dochází k závěru, že během války zemřelo okolo 1,3 milionu Židů, ale že méně než polovina těchto ztrát může být připsána německé politice: víc než polovina židovských válečných obětí zemřela jako vojáci na frontě nebo během sovětských deportací.
1984: Teroristi spálili na prach The Institute for Historical Review v Kalifornii.
1985: První Zündelův proces v kanadském Torontu. Německý občan Ernst Zündel se dostal před soud za rozšiřování Harwoodova bookletu "Did Six Million Really Die?". Protože v Kanadě neexistuje anti-revizionistický zákon, soud se uchýlil k zapomenutému anglickému zákonu ze středověku, který zakazuje "rozšiřování falešných zpráv". I když je Zündel odsouzen na 15 měsíců vězení, proces je pohromou pro přívržence tvrzení o Holocaustu, protože několik prvotřídních expertů mohlo prezentovat svoje argumenty proti údajné exterminaci Židů. Dva hvězdní svědci obžaloby, prof. Raul Hilberg a bývalý osvětimský židovský vězeň Rudolf Vrba, jsou nemilosrdně vyslechnuti Zündelovým advokátem Douglasem Christiem. Hilberg se ukazuje jako beznadějně nekompetentní, když je Vrba odhalen jako hanebný lhář.
1986: "Aféra Roques" ve Francii. Henri Roques podal doktorskou zprávu o Gersteinově zprávě. "Přiznání" důstojníka SS Kurta Gersteina jsou považována za nejlepší důkaz existence plynových komor v táboře Belzec. Roques ve svojí tezi ukazuje, že existuje minimálně šest vzájemně si protiřečících verzí této zprávy a všechny jsou plné absurdit. Média rozpoutávají nenávistnou kampaň proti univerzitě v Nantes, která Roquesovu tezi akceptovala. Po protestech židovských organizací a Izraele je Rocquesovi nakonec odebrán doktorský titul. Ve Švýcarsku ztrácí po mediální kampani práci učitelka Mariette Paschoud, která Roquese podporovala.
1988: Druhý Zündelův proces v Torontu. Zündelův trest je snížen na 9 měsíců (o čtyři roky později, v roce 1992, bude kanadským nejvyšším soudem osvobozen a zákon, který sloužil k jeho odsouzení, bude vyhlášen za neústavní). Během procesu cestuje do Polska americký expert na popravčí zařízení Fred Leuchter, aby prozkoumal "plynové komory" v Osvětimi I, Birkenau a Majdanku. V následné zprávě dochází k závěru, že v tyto místnosti z technických a chemických důvodů nemohly sloužit jako plynové komory. Přes nepopiratelné nedostatky Leuchterova zpráva uštědřila úder tvrzení o Holocaustu, protože ve velkém rozšiřuje popularitu revizionizmu a protože Leuchterovy závěry budou později potvrzeny Germarem Rudolfem v mnohem vědečtější studii.
1990: Francie přijímá skandální Gayssotův zákon proti revizionizmu. Tento zákon zakazuje zpochybňování jakéhokoliv "zločinu proti lidskosti", takto definovaného Norimberským tribunálem. Následně poslouží jako základ pro pronásledování revizionistů ve Francii.
1993: První verze Rudolfovy expertízy o údajných plynových komorách v Osvětimi. V této mistrovské studii Rudolf demonstruje, že "plynové komory" nebyly nikdy vystaveny insekticidu Cyklon B, údajně používaného na vyhlazování Židů.
Francouzský historik Jean-Claude Pressac publikuje Les crematoires d'Auschwitz, kterou média oslavují jako konečné vyvrácení revizionizmu. Ale protože Pressac není schopen poskytnout ani nejmenší dokumentární důkaz o existenci plynových komor, jeho kniha jen potvrzuje slabost tvrzení o Holocaustu – mimo fakt, že Pressac vůči revizionistům udělal početné překvapivé ústupky.
1994: Volíc pseudonym "Ernst Gauss" v zoufalé naději zachránit se před trestním stíháním, Germar Rudolf vydává "Grundlagen zur Zeitgeschichte" (Základy moderní historie). Tato vědecká antologie obsahuje sérii článků od různých revizionistických vědců, o různých aspektech Holocaustu. Kniha je v Německu brzo zakázaná a Rudolf odchází do exilu, aby se vyhnul vězení.
Ještě před publikací "Grundlagen" německý režim, reagující na rostoucí vliv revizionizmu, drasticky zostřuje anti-revizionistický zákon.
Pierre Marais a "Les camions a gas en question". Francouzský automobilový konstruktér Marais ve vynikající studii demonstruje, že "plynová nákladní auta", údajně používaná Němci na vraždění Židů v táboře Chelmno a v Rusku, nikdy neexistovala.
Jürgen Graf a "Auschwitz. Tätergeständnisse und Augenzeugen des Holocaust". První sbírka zpráv očitých svědků o údajných plynováních v Osvětimi odhaluje absurditu těchto zdrojů.
1995: Švýcarsko přijímá "anti-rasistický zákon", který slouží hlavně jako nástroj na potlačení revizionizmu.
Carlo Mattogno, Robert Faurisson, Serge Thion a Germar Rudolf extenzivně vyvracejí Pressacovu knihu Les Crematoires d'Auschwitz, která byla posledním vážným pokusem dokázat existenci osvětimských plynových komor, ve svojí odpovědi "Auschwitz. Nackte Fakten" (Osvětim. Čirá fakta).
1996: Aféra Garaudy ve Francii. Světoznámý francouzský filozof Roger Garaudy, který už dříve konvertoval na islám, obezřetně podporuje revizionizmus Holocaustu ve svojí knize "Les mythes fondateurs de la politique israelienne". I když je revizionistická kapitola této knihy dost mírná, Garaudyho aféra vyvolává mezi francouzskými Židy spoušť a pro revizionisty je obrovským úspěchem.
Germar Rudolf ze svého britského exilu začne publikovat svůj vysoce kvalitní žurnál "Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung" (Čtvrtletník pro svobodný historický výzkum).
Anti-revizionistický francouzský historik Jacques Baynac ve dvou dlouhých článcích v levicových novinách Le Nouveau Cotidien připouští, že nejsou důkazy o existenci nacistických plynových komor.
1998: Jürgen Graf a Carlo Mattogno, "KL Majdanek. Eine historische und technische Studie". První vědecká práce o koncentračním táboře Majdanek dokazuje, že v tomto táboře neexistovaly plynové komory, že údajné masové střílení židovských vězňů se nikdy neodehrálo a že v Majdanku zemřelo okolo 42 500 lidí.
2000: Rozšířená a updatovaná anglická verze Grundlagen je Germarem Rudolfem publikovaná pod názvem "Dissecting the Holocaust".
V Londýně prohrává revizionistický historik David Irving svůj soud proti anti-revizionistické autorce Deborah Lipstadt, kterou zažaloval za nactiutrhání, ale dostatečně ničí židovského historika Holocaustu Roberta van Pelta, Lipstadtové svědka číslo jedna.
Australský inženýr Richard Krege v Belzecu a Treblince uskutečňuje zkoumání pomocí pozemního radaru. Výsledky, které dokáží neexistenci údajných obrovských masových hrobů v obou táborech, budou publikovány v roce 2001 a budou představovat ránu z milosti belzeckému a treblinskému podvodu.
Zasláno: ne 30. říjen 2005 14:00
Poslední boj
"Dosáhnutí našeho úsilí o nový světový pořádek spočívá na naší vzpomínce a ponaučení z lekce Holocaustu." (Ian Kagedan, ředitel pro vládní vztahy židovské organizace B’nai B’rith, citovaný v Toronto Star, 26.září 1991.)
a) Transformace Holocaustu na náboženství
Ortodoxní tvrzení o Holocaustu nemůže být orámováno racionálními argumenty, protože jeho absurdnost je obrovská. Žádá se od nás, abychom věřili ve fata morganu rozsáhlého zabíjení ve vražedných továrnách, které nezanechalo žádné stopy – žádné dokumenty, žádné kosti, zuby či popel – nic! Dále se od nás žádá víra, že spojenci, kteří měli rozsáhlou síť informátorů po celé Evropě a špiona v německém vedení (admirál Canaris, šéf německé rozvědky), si až do konce války nebyli vědomi této gigantické genocidy, protože pokud by o masovém vraždění věděli, pak by jednali tak, aby ho zastavili. Nakonec se od nás žádá víra v to, že Židé v Polsku, epicentru Holocaustu, až do srpna 1944 nevěděli nic o osvětimských plynových komorách, jinak by Židé z lodzského gheta neodešli dobrovolně do Osvětimi – což je přesně to, co udělali, jak udává Raul Hilberg ve svojí práci o Holocaustu (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 543/544).
Protože sionisty kontrolovaný systém "západních demokracií" je neschopný čelit revizionistickým argumentům, uchyluje se k cenzuře a brutální síle, aby umlčel nebezpečné heretiky. A Židé postupně transformují Holocaust na náboženství. Jde o velmi chytrou strategii, protože – jak trefně poznamenává Robert Faurisson – člověk nemůže vyvrátit náboženství vědeckými argumenty. Muzea a pamětníky Holocaustu, množící se jako houby po dešti po celé Evropě a USA, se takto skutečně stávají chrámy nového náboženství, zatímco profesionální "přeživší Holocaust", jako je Elie Wiesel, jsou kněží tohoto nového náboženství. Abychom dokázali toto tvrzení, stačí citovat samotného Eliho Wiesela: "Holocaust je světovým tajemstvím, tajemstvím, které je limitované na kruh kněžstva přeživších" (Peter Novick, The Holocaust in American Life, 1999, str. 211, 212). Další velekněz kultu Holocasutu, Simon Wiesenthal, zachází ještě dále: "Když každý z nás předstoupí před 6 milionů, nebudou se nás ptát, co jsme dělali se svými životy... Řeknu: Nezapomněl jsem na vás" (Simon Wiesenthal v Response, Vol. 20, Nr. 1).
Nejsou povolené žádné kritické otázky o Holocaustu, protože jsou rouháním: Způsobují nesmírný neklid věčným obětem perzekuce, Židům, a jsou pokusem očistit národní socialismus – nejhorší ideologii všech dob, která způsobila Holocaust! V dnešním Německu je dokonce považováno za nemyslitelné porovnávat Holocaust s krutostmi komunistických tyranů jako Stalin nebo kambodžský diktátor Pol Pot, protože se to považuje za "relativizování" a "trivializování" nejhoršího zločinu v historii.
Francouzský sionistický propagandista Claude Lanzmann, tvůrce dlouhého a nevýslovně hloupého filmu o Holocaustu (název tohoto filmu je Shoa, hebrejský výraz pro "katastrofu", který je Židy často používán jako synonymum pro "Holocaust") se ani nesnaží skrýt skutečnost, že kult Holocaustu má nahradit křesťanství:
"Pokud Osvětim je něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení.(...) Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat.(...) V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj.(...) Osvětim je vyvrácením Krista." (Les temps modernes, Paris, December 1993, str. 132, 133.)
V dnešních dnech velká část Židů v Boha nevěří, ale prakticky každý z nich věří v 6 milionů. Sionistické vedení šikovně využívá Holocaust na sjednocení světového židovstva, udržujíc je ve stálém stavu hysterie a perzekuční mánie, tvrdíc, že jen soudržností budou Židé schopni zadržet hrozbu nového Holocaustu.
Je bez debaty, že jen málo nežidů chce přijmout pochmurné náboženství Holocaustu. Zatímco převážná většina lidí na západě stále věří, že oficiální tvrzení o Holocaustu je v základu pravdivé (i když mají dojem, že čísla jsou nějak nadhodnocená), jsou úplně znechuceni věčným lamentováním o židovských obětech a židovském utrpení. Jednoduše už o tom nechtějí nic slyšet. Průzkumy veřejného mínění v Německu ukázaly, že velká většina populace byla proti plánovanému památníku Holocaustu v Berlíně (čemuž si žádná velká strana, vedoucí politik či velké noviny nedovolili oponovat). V soukromí jsou politici možná stejně tak znechuceni nekonečnou litanií o Holocaustu jako zbytek populace, ale nemůžou si dovolit nechat revizionisty vyhrát, protože by to otřáslo samotnými základy "demokratického systému", kterému vděčí za svoje kariéry a bohatství.
b) Funkce Holocaustu ve světě od roku 1945
Politické důsledky Holocaustu byly od roku 1945 obrovské. Když mluvím o "Holocaustu", nemám na mysli historický fakt, protože vyhlazování Židů v chemických kobkách se ve skutečnosti neodehrálo. Ale v mysli populace je toto vyhlazování stejně skutečné, jako 2.světová válka nebo jako egyptské pyramidy, zatímco skutečné genocidy, jako např. uměle vyvolaný ukrajinský hladomor v letech 1932/1933, ve kterém bylo komunisty záměrně na smrt vyhladověno několik milionů lidí, jsou zapomenuty. Podívejme se blíže na tyto důsledky:
- Vytvoření státu Izrael. "Bez Holocaustu by nebyl žádný židovský stát." Toto otevřené tvrzení pochází od Žida Roberta Goldmana (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. prosince 1997, str. 9). Goldman měl pravdu. Bez Holocaustu by svět nikdy nepovolil založení židovského státu v Palestině tři roky po válce. V tom čase končila koloniální éra. Britové už byli rozhodnutí dát Indii nezávislost, zatímco množství afrických a asijských teritorií se snažilo setřást vládu bílého muže. Protože ostatní mocnosti pospíchaly s garancí nezávislosti svých kolonií, Židům v Palestině bylo umožněno zúčastnit se koloniálního dobrodružství par excellence, s požehnáním západu i Sovětského svazu. Kvůli zabezpečení, že jejich stát bude mít židovskou většinu, sionisti postupovali s nemilosrdnou brutalitou. Celé vesnice byly srovnány se zemí, tisíce Arabů zavražděny (Deir Yassein byl jen jeden z mnoha masakrů) a velká část Palestinců byla vyhnána ze země jejich předků. Ti, kteří zůstali, byli od té doby terčem tvrdých represí. Podle velmi pro-sionistického švýcarského týdeníku Die Weltwoche (22.října 1992) bylo v roce 1992 v izraelských věznicích minimálně 15 tisíc palestinských politických vězňů, používání mučení bylo oficiálně sankcionováno izraelským nejvyšším soudem až v listopadu 1996. Když píšu tyto řádky, izraelští vojáci každodenně střílejí do neozbrojených palestinských demonstrantů, z nichž mnozí jsou děti.
Židovský teror v okupované Palestině není skutečně podporován anebo schválen světovým míněním, ale je tolerován. Po tom všem židovský lid potřeboval domovinu, aby se chránil před novým Holocaustem a co je utrpení Palestinců v porovnání s utrpením Židů za Hitlera? Zbavme se iluzí: Pokud lidé na západě věří v šest milionů a plynové komory, budou vždy v principu podporovat Izrael, i když kritizují izraelské zacházení s Palestinci jako zbytečně tvrdé.
Bez vnější pomoci by sionistický parazitní stát nefungoval. Jeho hlavní příjem sestává z finančních injekcí z USA, podpory od mezinárodního židovstva a německých reparací. Podle oficiálních zdrojů SRN v roce 1991 zaplatila 85,4 miliardy DM (Der Spiegel, 18/1992). Ale skutečná suma je mnohem vyšší. Tomu připomínejme enormní dodávky ve formě komodit. Nahum Goldmann, dlouholetý předseda Světového židovského kongresu (JWC), beze všech tajností o tomto tématu napsal:
"Bez německých reparací, které začaly proudit během prvních deseti let státu, Izrael by neměl polovinu svojí infrastruktury. Všechny vlaky jsou německé a to samé platí pro elektrické instalace a velkou část izraelského průmyslu" (Nahum Goldmann, Das jüdische Paradox, Europäische Verlagsanstalt, 1978, s. 171).
V roce 1999 Německo poskytlo Izraeli ultra moderní ponorky, které mohou nést nukleární střely. Izraelci nemuseli zaplatit ani fenik – ponorky byly dalším příspěvkem německé lítosti za Holocaust!
- Imunita Židů vůči kritice. Před rokem 1945 byla kritika Židů legitimní. I ta nejmenší kritika židovské moci a židovské arogance – například vliv Židů v západních masmédiích, zarážející vysoký počet Židů v Clintonově administrativě nebo impertinentní jednání německé Ústřední rady Židů – je okamžitě umlčena výkřiky o Osvětimi. Efektivnost tohoto zastrašování je demonstrována následujícím faktem: Nejnepříjemnější zločinecká organizace světa se pravidelně označuje jako "ruská mafie", i když prakticky všichni její šéfové jsou Židé, často s izraelskými pasy. Toto tvrzení je nevyvratitelně demonstrováno Jürgenem Rothem v jeho dokumentu "Die Russen-Mafia" (Rasch und Roehring, Hamburg 1996). Název knihy je "Ruská mafie", protože kdyby byl titul "Židovská mafie", autor by šel do německého vězení a jeho kniha by byla spálena. V dnešním Rusku jsou pět nebo šest ze sedmi velkých "oligarchů", kteří se dostali ke svému majetku okrádáním ruského lidu, Židé. O tom se západní média nikdy nezmiňují.
- Vytváření hanby německého národa. Od roku 1945 byl německý lid označkovaný cejchem hanby. Sebenenávist a hanba je převažujícím trendem, zatímco sebeúcta a patriotizmus se považují za opovrženíhodné.
Po válce proti Iráku v roce 1991 George Bush senior, který byl tehdy prezidentem USA, veřejně mluvil o "novém světovém pořádku", který se nesnažil definovat. Faktem je, že "nový světový pořádek" znamená to, že Amerika jako nezničitelná supervelmoc může vnucovat svojí politiku a svoje pochybné hodnoty všem dalším zemím. A Amerika je dnes ovládaná Židy (I když je židovský vliv méně převažující v republikánské straně než v demokratické, Židé vlastní téměř každé velké noviny a většinu televizních sítí, takže žádný republikánský politik si nemůže dovolit vládnout proti nim. V moderní společnosti nikdo nemůže vládnout proti médiím, což ke svojí smůle poznal před čtvrtstoletím Richard Nixon.).
c) Co by se stalo, kdyby byl Holocaust veřejně odhalen jako podvod?
Pokud by byl Holocaust veřejně odhalen jako hanebný podvod, kdyby to zjistili všichni lidé na světě, že přestože Židé byli brutálně perzekuováni během 2.světové války, neexistoval žádný pokus je vyhladit, že továrny na smrt, plynové komory a plynové náklaďáky jsou židovským podvodem a že číslo 6 milionů bylo fantastickým zveličením, sionisty vedený "nový světový pořádek" by skončil.
Německo by se stalo neovladatelným, německý lid by nepociťoval nic jiné, než nenávist a pohrdání vůči politikům, intelektuálům a žurnalistům, kteří je zradili a lhali den za dnem. Celý systém země by byl beznadějně zdiskreditovaný. To reprezentanti systému vědí. 15.srpna 1994 novinář Patrick Bahners, komentující proces s revizionistou Günterem Deckertem, který byl poslán do vězení za "popírání Holocaustu", napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung: "Pokud by byl Deckertův postoj vůči Holocaustu správný, Spolková republika Německo by byla založena na lži. Každý prezidentský projev, každá minuta ticha, každá kniha o historii by byla lží. Proto popíráním genocidy Židů (Deckert) zpochybňuje legitimnost Spolkové republiky Německo." Jen těžko by se dal tento problém komentovat přesněji. Někteří tvůrci německého veřejného mínění teď otevřeně deklarují, že Holocaust je základem poválečného Německa. To je ukázáno v citátu z vlivných novin Die Welt (28.duben 1994): "Kdokoliv popírá pravdu o národně socialistických vyhlazovacích táborech, popírá základy, na kterých je Spolková republika Německo vybudovaná."
Stejně tak v dalších západních zemích by byla víra v tzv. "demokratický systém" těžce otřesena, protože lidé by se ptali sami sebe, proč tato šaráda musela být po desetiletí prosazována cenzurou a otevřeným terorem.
Jestliže důsledky veřejného odhalení Holocaustu jako podvodu by byly nejvážnější pro západní systém jako celek, pro mezinárodní židovstvo a stát Izrael by byly neodvratnou katastrofou. Spustila by se celosvětová vlna anti-židovských emocí a žádný nežid by víc sionistický parazitní stát nepodpořil. Německé reparace by se přes noc zastavily a USA by musely zredukovat svou finanční pomoc Izraeli tak drasticky, že by se ocitl na pokraji krachu ani ne za rok. Židé v Izraeli by byli naprosto demoralizovaní, protože by instinktivně cítili, že stát založený na takovém kolosálním podvodu nemá morální právo existovat. Protože náboženství Holocaustu, které sjednocuje Židy po celém světě, by zkolabovalo, mezinárodní židovská solidarita by byla záležitostí minulosti. A hněv Palestinců by dosáhl gigantických rozměrů, protože by chápali, že jim byla jejich zem ukradena a jejich synové postříleni ve jménu lži.
d) Konečná zbraň proti sionizmu a státu Izrael
Na konci roku 2000 je Izrael obléhanou zemí, ale z vojenského hlediska je stále nadřazen svým sousedům a těší se bezpodmínečné podpoře USA. Pokud by se některý z islámských států stal dostatečně silným na to, aby seriózně ohrozil Izrael, byl by pravděpodobně napadnut a vojensky vyhlazen Amerikou. Rusko nebude kvůli Palestincům riskovat konfrontaci s USA. Určitě můžeme obdivovat statečnost bojovníků palestinského odporu, kteří jsou ochotní obětovat svoje životy za osvobození jejich země od cizích vetřelců, ale reálně nemají žádnou šanci vyhrát. Palestinci mají kameny a praky. Izraelci mají helikoptéry a tanky. Nemůžete zničit helikoptéry a tanky kameny a praky.
Když se bojuje proti nepříteli, člověk by měl stále hledat jeho nejslabší bod. Nejslabším bodem Izraele, jeho Achillovou patou, je lež o Holocaustu, které vděčí za svojí existenci. Revizionisti můžou věnovat protivníkům Izraele a mezinárodního sionismu strašnou zbraň. Je pravdou, že mnoho revizionistů není v žádném případě vedeno politickými úvahami. Někteří z nich – dobrým případem je Carlo Mattogno – jsou motivováni jen intelektuální kuriózností, chtějí s být jistí, co se skutečně stalo se Židy během 2.světové války. Ale i když revizionizmus není politickým hnutím, jeho politická uplatnění jsou obrovská. Revizionisti se snaží najít pravdu – a pravda je smrtelným nepřítelem Izraele a sionismu – i když subjektivně jsou jejich cíle často čistě vědecké a mimo jakékoliv politické ambice. To je samozřejmě důvodem, proč jsou stále ve více a více zemích pronásledováni a jejich knihy páleny.
Z hlediska úplné židovské kontroly médií a neustále rostoucí anti-revizionistické represe v mnoha západních zemích je skutečně velmi těžké dosáhnout revizionistický průlom. My revizionisti čelíme nerovnému boji, který může být jen částečně vysvětlen totálním nedostatkem našich finančních zdrojů. Naštěstí internet, který nejsou schopni Židé cenzurovat, velmi zlepšil naše možnosti, jak dát světu výsledky našeho výzkumu, ale i tak nesmíme podléhat naivním iluzím: ne každý občan západního světa, který je informován o revizionistických argumentech, se automaticky stane revizionistou a anti-semitistou. Průměrná osoba na západě – a především v Německu – má tak dokonale vymytý mozek, že náhlé odhalení pravdy může vyvolat nervové zhroucení nebo bolesti žaludku. Opakovaně jsem toho byl sám svědkem. Další lidé ochotně akceptují pravdu o Holocaustu, ale protože vědí, že nejmenší podezření z revizionizmu vede k sociálnímu odloučení, ekonomickému zruinování a soudní perzekuci, pochopitelně se nebudou chtít zapojit. Pokud ale chceme vyhrát válku proti těm, které jeden z mých ruských přátel nazývá "nepřátelé Boha a lidstva", nemáme jinou možnost než zničit Velkou Lež, jinak Velká Lež zničí nás.
Logickým důsledkem toho všeho je, že ty země, které jsou autenticky anti-sionistické a které jsou skutečnými přáteli utlačovaného palestinského lidu, by měly učinit průlom revizionizmu Holocaustu svojí nejpřednější prioritou. Tank stojí miliony dolarů, ale může být zničen jedinou raketou. Revizionisti můžou poskytnout anti-sionistickým bojovníkům za svobodu zbraň, kterou nemůže zničit ani tisíc raket.
"Dosáhnutí našeho úsilí o nový světový pořádek spočívá na naší vzpomínce a ponaučení z lekce Holocaustu." (Ian Kagedan, ředitel pro vládní vztahy židovské organizace B’nai B’rith, citovaný v Toronto Star, 26.září 1991.)
a) Transformace Holocaustu na náboženství
Ortodoxní tvrzení o Holocaustu nemůže být orámováno racionálními argumenty, protože jeho absurdnost je obrovská. Žádá se od nás, abychom věřili ve fata morganu rozsáhlého zabíjení ve vražedných továrnách, které nezanechalo žádné stopy – žádné dokumenty, žádné kosti, zuby či popel – nic! Dále se od nás žádá víra, že spojenci, kteří měli rozsáhlou síť informátorů po celé Evropě a špiona v německém vedení (admirál Canaris, šéf německé rozvědky), si až do konce války nebyli vědomi této gigantické genocidy, protože pokud by o masovém vraždění věděli, pak by jednali tak, aby ho zastavili. Nakonec se od nás žádá víra v to, že Židé v Polsku, epicentru Holocaustu, až do srpna 1944 nevěděli nic o osvětimských plynových komorách, jinak by Židé z lodzského gheta neodešli dobrovolně do Osvětimi – což je přesně to, co udělali, jak udává Raul Hilberg ve svojí práci o Holocaustu (Die Vernichtung der europaeischen Juden, str. 543/544).
Protože sionisty kontrolovaný systém "západních demokracií" je neschopný čelit revizionistickým argumentům, uchyluje se k cenzuře a brutální síle, aby umlčel nebezpečné heretiky. A Židé postupně transformují Holocaust na náboženství. Jde o velmi chytrou strategii, protože – jak trefně poznamenává Robert Faurisson – člověk nemůže vyvrátit náboženství vědeckými argumenty. Muzea a pamětníky Holocaustu, množící se jako houby po dešti po celé Evropě a USA, se takto skutečně stávají chrámy nového náboženství, zatímco profesionální "přeživší Holocaust", jako je Elie Wiesel, jsou kněží tohoto nového náboženství. Abychom dokázali toto tvrzení, stačí citovat samotného Eliho Wiesela: "Holocaust je světovým tajemstvím, tajemstvím, které je limitované na kruh kněžstva přeživších" (Peter Novick, The Holocaust in American Life, 1999, str. 211, 212). Další velekněz kultu Holocasutu, Simon Wiesenthal, zachází ještě dále: "Když každý z nás předstoupí před 6 milionů, nebudou se nás ptát, co jsme dělali se svými životy... Řeknu: Nezapomněl jsem na vás" (Simon Wiesenthal v Response, Vol. 20, Nr. 1).
Nejsou povolené žádné kritické otázky o Holocaustu, protože jsou rouháním: Způsobují nesmírný neklid věčným obětem perzekuce, Židům, a jsou pokusem očistit národní socialismus – nejhorší ideologii všech dob, která způsobila Holocaust! V dnešním Německu je dokonce považováno za nemyslitelné porovnávat Holocaust s krutostmi komunistických tyranů jako Stalin nebo kambodžský diktátor Pol Pot, protože se to považuje za "relativizování" a "trivializování" nejhoršího zločinu v historii.
Francouzský sionistický propagandista Claude Lanzmann, tvůrce dlouhého a nevýslovně hloupého filmu o Holocaustu (název tohoto filmu je Shoa, hebrejský výraz pro "katastrofu", který je Židy často používán jako synonymum pro "Holocaust") se ani nesnaží skrýt skutečnost, že kult Holocaustu má nahradit křesťanství:
"Pokud Osvětim je něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení.(...) Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat.(...) V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj.(...) Osvětim je vyvrácením Krista." (Les temps modernes, Paris, December 1993, str. 132, 133.)
V dnešních dnech velká část Židů v Boha nevěří, ale prakticky každý z nich věří v 6 milionů. Sionistické vedení šikovně využívá Holocaust na sjednocení světového židovstva, udržujíc je ve stálém stavu hysterie a perzekuční mánie, tvrdíc, že jen soudržností budou Židé schopni zadržet hrozbu nového Holocaustu.
Je bez debaty, že jen málo nežidů chce přijmout pochmurné náboženství Holocaustu. Zatímco převážná většina lidí na západě stále věří, že oficiální tvrzení o Holocaustu je v základu pravdivé (i když mají dojem, že čísla jsou nějak nadhodnocená), jsou úplně znechuceni věčným lamentováním o židovských obětech a židovském utrpení. Jednoduše už o tom nechtějí nic slyšet. Průzkumy veřejného mínění v Německu ukázaly, že velká většina populace byla proti plánovanému památníku Holocaustu v Berlíně (čemuž si žádná velká strana, vedoucí politik či velké noviny nedovolili oponovat). V soukromí jsou politici možná stejně tak znechuceni nekonečnou litanií o Holocaustu jako zbytek populace, ale nemůžou si dovolit nechat revizionisty vyhrát, protože by to otřáslo samotnými základy "demokratického systému", kterému vděčí za svoje kariéry a bohatství.
b) Funkce Holocaustu ve světě od roku 1945
Politické důsledky Holocaustu byly od roku 1945 obrovské. Když mluvím o "Holocaustu", nemám na mysli historický fakt, protože vyhlazování Židů v chemických kobkách se ve skutečnosti neodehrálo. Ale v mysli populace je toto vyhlazování stejně skutečné, jako 2.světová válka nebo jako egyptské pyramidy, zatímco skutečné genocidy, jako např. uměle vyvolaný ukrajinský hladomor v letech 1932/1933, ve kterém bylo komunisty záměrně na smrt vyhladověno několik milionů lidí, jsou zapomenuty. Podívejme se blíže na tyto důsledky:
- Vytvoření státu Izrael. "Bez Holocaustu by nebyl žádný židovský stát." Toto otevřené tvrzení pochází od Žida Roberta Goldmana (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. prosince 1997, str. 9). Goldman měl pravdu. Bez Holocaustu by svět nikdy nepovolil založení židovského státu v Palestině tři roky po válce. V tom čase končila koloniální éra. Britové už byli rozhodnutí dát Indii nezávislost, zatímco množství afrických a asijských teritorií se snažilo setřást vládu bílého muže. Protože ostatní mocnosti pospíchaly s garancí nezávislosti svých kolonií, Židům v Palestině bylo umožněno zúčastnit se koloniálního dobrodružství par excellence, s požehnáním západu i Sovětského svazu. Kvůli zabezpečení, že jejich stát bude mít židovskou většinu, sionisti postupovali s nemilosrdnou brutalitou. Celé vesnice byly srovnány se zemí, tisíce Arabů zavražděny (Deir Yassein byl jen jeden z mnoha masakrů) a velká část Palestinců byla vyhnána ze země jejich předků. Ti, kteří zůstali, byli od té doby terčem tvrdých represí. Podle velmi pro-sionistického švýcarského týdeníku Die Weltwoche (22.října 1992) bylo v roce 1992 v izraelských věznicích minimálně 15 tisíc palestinských politických vězňů, používání mučení bylo oficiálně sankcionováno izraelským nejvyšším soudem až v listopadu 1996. Když píšu tyto řádky, izraelští vojáci každodenně střílejí do neozbrojených palestinských demonstrantů, z nichž mnozí jsou děti.
Židovský teror v okupované Palestině není skutečně podporován anebo schválen světovým míněním, ale je tolerován. Po tom všem židovský lid potřeboval domovinu, aby se chránil před novým Holocaustem a co je utrpení Palestinců v porovnání s utrpením Židů za Hitlera? Zbavme se iluzí: Pokud lidé na západě věří v šest milionů a plynové komory, budou vždy v principu podporovat Izrael, i když kritizují izraelské zacházení s Palestinci jako zbytečně tvrdé.
Bez vnější pomoci by sionistický parazitní stát nefungoval. Jeho hlavní příjem sestává z finančních injekcí z USA, podpory od mezinárodního židovstva a německých reparací. Podle oficiálních zdrojů SRN v roce 1991 zaplatila 85,4 miliardy DM (Der Spiegel, 18/1992). Ale skutečná suma je mnohem vyšší. Tomu připomínejme enormní dodávky ve formě komodit. Nahum Goldmann, dlouholetý předseda Světového židovského kongresu (JWC), beze všech tajností o tomto tématu napsal:
"Bez německých reparací, které začaly proudit během prvních deseti let státu, Izrael by neměl polovinu svojí infrastruktury. Všechny vlaky jsou německé a to samé platí pro elektrické instalace a velkou část izraelského průmyslu" (Nahum Goldmann, Das jüdische Paradox, Europäische Verlagsanstalt, 1978, s. 171).
V roce 1999 Německo poskytlo Izraeli ultra moderní ponorky, které mohou nést nukleární střely. Izraelci nemuseli zaplatit ani fenik – ponorky byly dalším příspěvkem německé lítosti za Holocaust!
- Imunita Židů vůči kritice. Před rokem 1945 byla kritika Židů legitimní. I ta nejmenší kritika židovské moci a židovské arogance – například vliv Židů v západních masmédiích, zarážející vysoký počet Židů v Clintonově administrativě nebo impertinentní jednání německé Ústřední rady Židů – je okamžitě umlčena výkřiky o Osvětimi. Efektivnost tohoto zastrašování je demonstrována následujícím faktem: Nejnepříjemnější zločinecká organizace světa se pravidelně označuje jako "ruská mafie", i když prakticky všichni její šéfové jsou Židé, často s izraelskými pasy. Toto tvrzení je nevyvratitelně demonstrováno Jürgenem Rothem v jeho dokumentu "Die Russen-Mafia" (Rasch und Roehring, Hamburg 1996). Název knihy je "Ruská mafie", protože kdyby byl titul "Židovská mafie", autor by šel do německého vězení a jeho kniha by byla spálena. V dnešním Rusku jsou pět nebo šest ze sedmi velkých "oligarchů", kteří se dostali ke svému majetku okrádáním ruského lidu, Židé. O tom se západní média nikdy nezmiňují.
- Vytváření hanby německého národa. Od roku 1945 byl německý lid označkovaný cejchem hanby. Sebenenávist a hanba je převažujícím trendem, zatímco sebeúcta a patriotizmus se považují za opovrženíhodné.
Po válce proti Iráku v roce 1991 George Bush senior, který byl tehdy prezidentem USA, veřejně mluvil o "novém světovém pořádku", který se nesnažil definovat. Faktem je, že "nový světový pořádek" znamená to, že Amerika jako nezničitelná supervelmoc může vnucovat svojí politiku a svoje pochybné hodnoty všem dalším zemím. A Amerika je dnes ovládaná Židy (I když je židovský vliv méně převažující v republikánské straně než v demokratické, Židé vlastní téměř každé velké noviny a většinu televizních sítí, takže žádný republikánský politik si nemůže dovolit vládnout proti nim. V moderní společnosti nikdo nemůže vládnout proti médiím, což ke svojí smůle poznal před čtvrtstoletím Richard Nixon.).
c) Co by se stalo, kdyby byl Holocaust veřejně odhalen jako podvod?
Pokud by byl Holocaust veřejně odhalen jako hanebný podvod, kdyby to zjistili všichni lidé na světě, že přestože Židé byli brutálně perzekuováni během 2.světové války, neexistoval žádný pokus je vyhladit, že továrny na smrt, plynové komory a plynové náklaďáky jsou židovským podvodem a že číslo 6 milionů bylo fantastickým zveličením, sionisty vedený "nový světový pořádek" by skončil.
Německo by se stalo neovladatelným, německý lid by nepociťoval nic jiné, než nenávist a pohrdání vůči politikům, intelektuálům a žurnalistům, kteří je zradili a lhali den za dnem. Celý systém země by byl beznadějně zdiskreditovaný. To reprezentanti systému vědí. 15.srpna 1994 novinář Patrick Bahners, komentující proces s revizionistou Günterem Deckertem, který byl poslán do vězení za "popírání Holocaustu", napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung: "Pokud by byl Deckertův postoj vůči Holocaustu správný, Spolková republika Německo by byla založena na lži. Každý prezidentský projev, každá minuta ticha, každá kniha o historii by byla lží. Proto popíráním genocidy Židů (Deckert) zpochybňuje legitimnost Spolkové republiky Německo." Jen těžko by se dal tento problém komentovat přesněji. Někteří tvůrci německého veřejného mínění teď otevřeně deklarují, že Holocaust je základem poválečného Německa. To je ukázáno v citátu z vlivných novin Die Welt (28.duben 1994): "Kdokoliv popírá pravdu o národně socialistických vyhlazovacích táborech, popírá základy, na kterých je Spolková republika Německo vybudovaná."
Stejně tak v dalších západních zemích by byla víra v tzv. "demokratický systém" těžce otřesena, protože lidé by se ptali sami sebe, proč tato šaráda musela být po desetiletí prosazována cenzurou a otevřeným terorem.
Jestliže důsledky veřejného odhalení Holocaustu jako podvodu by byly nejvážnější pro západní systém jako celek, pro mezinárodní židovstvo a stát Izrael by byly neodvratnou katastrofou. Spustila by se celosvětová vlna anti-židovských emocí a žádný nežid by víc sionistický parazitní stát nepodpořil. Německé reparace by se přes noc zastavily a USA by musely zredukovat svou finanční pomoc Izraeli tak drasticky, že by se ocitl na pokraji krachu ani ne za rok. Židé v Izraeli by byli naprosto demoralizovaní, protože by instinktivně cítili, že stát založený na takovém kolosálním podvodu nemá morální právo existovat. Protože náboženství Holocaustu, které sjednocuje Židy po celém světě, by zkolabovalo, mezinárodní židovská solidarita by byla záležitostí minulosti. A hněv Palestinců by dosáhl gigantických rozměrů, protože by chápali, že jim byla jejich zem ukradena a jejich synové postříleni ve jménu lži.
d) Konečná zbraň proti sionizmu a státu Izrael
Na konci roku 2000 je Izrael obléhanou zemí, ale z vojenského hlediska je stále nadřazen svým sousedům a těší se bezpodmínečné podpoře USA. Pokud by se některý z islámských států stal dostatečně silným na to, aby seriózně ohrozil Izrael, byl by pravděpodobně napadnut a vojensky vyhlazen Amerikou. Rusko nebude kvůli Palestincům riskovat konfrontaci s USA. Určitě můžeme obdivovat statečnost bojovníků palestinského odporu, kteří jsou ochotní obětovat svoje životy za osvobození jejich země od cizích vetřelců, ale reálně nemají žádnou šanci vyhrát. Palestinci mají kameny a praky. Izraelci mají helikoptéry a tanky. Nemůžete zničit helikoptéry a tanky kameny a praky.
Když se bojuje proti nepříteli, člověk by měl stále hledat jeho nejslabší bod. Nejslabším bodem Izraele, jeho Achillovou patou, je lež o Holocaustu, které vděčí za svojí existenci. Revizionisti můžou věnovat protivníkům Izraele a mezinárodního sionismu strašnou zbraň. Je pravdou, že mnoho revizionistů není v žádném případě vedeno politickými úvahami. Někteří z nich – dobrým případem je Carlo Mattogno – jsou motivováni jen intelektuální kuriózností, chtějí s být jistí, co se skutečně stalo se Židy během 2.světové války. Ale i když revizionizmus není politickým hnutím, jeho politická uplatnění jsou obrovská. Revizionisti se snaží najít pravdu – a pravda je smrtelným nepřítelem Izraele a sionismu – i když subjektivně jsou jejich cíle často čistě vědecké a mimo jakékoliv politické ambice. To je samozřejmě důvodem, proč jsou stále ve více a více zemích pronásledováni a jejich knihy páleny.
Z hlediska úplné židovské kontroly médií a neustále rostoucí anti-revizionistické represe v mnoha západních zemích je skutečně velmi těžké dosáhnout revizionistický průlom. My revizionisti čelíme nerovnému boji, který může být jen částečně vysvětlen totálním nedostatkem našich finančních zdrojů. Naštěstí internet, který nejsou schopni Židé cenzurovat, velmi zlepšil naše možnosti, jak dát světu výsledky našeho výzkumu, ale i tak nesmíme podléhat naivním iluzím: ne každý občan západního světa, který je informován o revizionistických argumentech, se automaticky stane revizionistou a anti-semitistou. Průměrná osoba na západě – a především v Německu – má tak dokonale vymytý mozek, že náhlé odhalení pravdy může vyvolat nervové zhroucení nebo bolesti žaludku. Opakovaně jsem toho byl sám svědkem. Další lidé ochotně akceptují pravdu o Holocaustu, ale protože vědí, že nejmenší podezření z revizionizmu vede k sociálnímu odloučení, ekonomickému zruinování a soudní perzekuci, pochopitelně se nebudou chtít zapojit. Pokud ale chceme vyhrát válku proti těm, které jeden z mých ruských přátel nazývá "nepřátelé Boha a lidstva", nemáme jinou možnost než zničit Velkou Lež, jinak Velká Lež zničí nás.
Logickým důsledkem toho všeho je, že ty země, které jsou autenticky anti-sionistické a které jsou skutečnými přáteli utlačovaného palestinského lidu, by měly učinit průlom revizionizmu Holocaustu svojí nejpřednější prioritou. Tank stojí miliony dolarů, ale může být zničen jedinou raketou. Revizionisti můžou poskytnout anti-sionistickým bojovníkům za svobodu zbraň, kterou nemůže zničit ani tisíc raket.
Zasláno: ne 30. říjen 2005 14:18
Cteni materialu vyse uvedenych muze vyvolat zvraceni, nevolnost a navaly vzteku a agresivity. Doporucuji male davky denne, nebo vam bude blbe. Me bylo... 
Uz jako maly jsem se ptal a stale divil, proc 6 milionu zidu tak ochotne pochodovalo do koncentraku a plynovych komor, proc uz v zacatku - kdyz zida neodlisite pohledem od ne-zida - si na sve obleceni tak dobrovolne sili Davidovy hvezdy, etc, etc, etc.
Bylo mi to vsechno nejake divne.
Pak jsem narazil na par informaci, jako ze zemrely papez Jan Pavel II, jinak polak Woytyla, za valky vozil do Osvietimi "Cyklon B" - coz nejak neodpovida katolicke cirkvi, jenz by mela pomahat bliznim a ne je vrazdit... A kdyz jsem zjistil, ze Neratovicka Spolana dodneska vyrabi Tajfun C, coz ze zlepsena verze Tajfunu B, jenz se preklada jako "Cyklon B" a jenz byl udajne pouzit k plynovani zidu, tak uz jsem neveril oficielni historii ani trosku. (rodice a bratr byvale spolupracovnice pracuji a ziji v Neratovicich, vedle Spolany...) Hrebicek do rakve plynovani zidu zasadil kamarad, jenz dezinfikuje Tajfunem C mlyny dodnes
Ono je to totiz dezinfekcni prostredek a krestane jeho dovozem opravdu pomahali bliznim, nebot kdyz date mnoho lidi k sobe, tak vypuknou epidemie, ze... Cize hygiena a dezinfekce veci, satstva a lidi je prvoradou zalezitosti.
Opravdovy prulom nastal, kdyz se ukazalo, ze v Osvietimi nezahynulo pri nejlepsi vuli 4 miliony zidu, ale jen max. 960k, k cemuz pricetli 200k ne-zidu a ceduli opravili - nicmene oficielni soucet zustal stale magickych Talmudovskych 6 milionu. (6 - 3 = 6)
Jeste horsi poprask nastal, kdyz odbornik na plynove komory v USA, nejaky Leuchter, vedecky zkoumal moznosti poprav plynem za 2 svetove valky. Zavery jsou jednoznacne, sokujici a - o hruzo - vedeckou cast zpravy dokazujici nemoznost plynovani nikdo nevyvratil!
Leuchterova zprava o plynovych komorach a jejich moznostech:
cz
http://www.nsec-88.org/knihy/Leuchterova-zprava/LEUCHTEROVA-ZPRAVA.html
eng
http://www.nizkor.org/faqs/leuchter/
Rudolfova zprava o plynovach komorach:
eng
http://germarrudolf.com/work/trr/index.html
Zprava cerveneho krize o poctu umrti v koncentracnich taborech:
http://www.aijf.org/death_figures.html
Jak nam zide lzou o holokaustu:
http://www.zvedavec.org/pohledy_1208.htm
Cize - je ze me revisionista. Rezervujte mi celu vedle Zundela, musim byt za sve krive smysleni odsouzen...
Uz jako maly jsem se ptal a stale divil, proc 6 milionu zidu tak ochotne pochodovalo do koncentraku a plynovych komor, proc uz v zacatku - kdyz zida neodlisite pohledem od ne-zida - si na sve obleceni tak dobrovolne sili Davidovy hvezdy, etc, etc, etc.
Bylo mi to vsechno nejake divne.
Pak jsem narazil na par informaci, jako ze zemrely papez Jan Pavel II, jinak polak Woytyla, za valky vozil do Osvietimi "Cyklon B" - coz nejak neodpovida katolicke cirkvi, jenz by mela pomahat bliznim a ne je vrazdit... A kdyz jsem zjistil, ze Neratovicka Spolana dodneska vyrabi Tajfun C, coz ze zlepsena verze Tajfunu B, jenz se preklada jako "Cyklon B" a jenz byl udajne pouzit k plynovani zidu, tak uz jsem neveril oficielni historii ani trosku. (rodice a bratr byvale spolupracovnice pracuji a ziji v Neratovicich, vedle Spolany...) Hrebicek do rakve plynovani zidu zasadil kamarad, jenz dezinfikuje Tajfunem C mlyny dodnes
Ono je to totiz dezinfekcni prostredek a krestane jeho dovozem opravdu pomahali bliznim, nebot kdyz date mnoho lidi k sobe, tak vypuknou epidemie, ze... Cize hygiena a dezinfekce veci, satstva a lidi je prvoradou zalezitosti.
Opravdovy prulom nastal, kdyz se ukazalo, ze v Osvietimi nezahynulo pri nejlepsi vuli 4 miliony zidu, ale jen max. 960k, k cemuz pricetli 200k ne-zidu a ceduli opravili - nicmene oficielni soucet zustal stale magickych Talmudovskych 6 milionu. (6 - 3 = 6)
Jeste horsi poprask nastal, kdyz odbornik na plynove komory v USA, nejaky Leuchter, vedecky zkoumal moznosti poprav plynem za 2 svetove valky. Zavery jsou jednoznacne, sokujici a - o hruzo - vedeckou cast zpravy dokazujici nemoznost plynovani nikdo nevyvratil!
Leuchterova zprava o plynovych komorach a jejich moznostech:
cz
http://www.nsec-88.org/knihy/Leuchterova-zprava/LEUCHTEROVA-ZPRAVA.html
eng
http://www.nizkor.org/faqs/leuchter/
Rudolfova zprava o plynovach komorach:
eng
http://germarrudolf.com/work/trr/index.html
Zprava cerveneho krize o poctu umrti v koncentracnich taborech:
http://www.aijf.org/death_figures.html
Jak nam zide lzou o holokaustu:
http://www.zvedavec.org/pohledy_1208.htm
Cize - je ze me revisionista. Rezervujte mi celu vedle Zundela, musim byt za sve krive smysleni odsouzen...
Tím, že jsem napsal 6 příspěvků za sebou, potvrzuji, že jsem spamer a neměli byste si mě vážit. ;-)
"It is dangerous to be right in matters on which the established authorities are wrong." - Voltaire
...just keep folding, just keep folding...
my config
"It is dangerous to be right in matters on which the established authorities are wrong." - Voltaire
...just keep folding, just keep folding...
my config
Bugi (+17)
VIP Čestný šéfík
Příspěvky: 3007
Bydliště: Holice
10 175,- VK
VIP Čestný šéfík
Příspěvky: 3007
Bydliště: Holice
10 175,- VK
Zasláno: ne 30. říjen 2005 16:15
Tak přesně tohle mi připomnělo jednu knihu Guido Knoppa. Nepamatuju si název. Vždycky jsem tohoto historika považoval za velkého znalce problematiky 2. světové války. Tedy až do otevření této knihy. Hned na prvních stránkách jsem se dočetl, že všichni Němci schvalovali holokaust. Už to se mi zdálo poněkud přehnané tvrzení. Jenže tím to neskončilo. Další udivující tvrzení bylo, že koncentrační tábory byly od začátku a výhradně zřizovány pro jeden jediný důvod a to vyhlazování židovské populace! Tak tento argument jsem slyšel vůbec poprvé a k tomu ještě z úst (pera) tohoto věhlasného vědce, který asistoval při natáčení množství dokumentárních cyklů. Některé byly již uvedeny na ČT. Pokud si dobře vzpomínám, tak koncentrační tábory byly původně zřizovány především pro politické vězně a navíc fungovaly jako tzv. výchovné tábory. Opravdu mi příjde na pováženou, že tento věhlasný židovský historik šíří tyto lži. Knížku jsem se zhnusením odložil a nadále odmítám číst cokoliv od tohoto autora.
"Chvalte Boha a podávejte munici!"
Kaplan Howell M. Forgy během japonského útoku na Pearl Harbor
Kaplan Howell M. Forgy během japonského útoku na Pearl Harbor
romulus (+28)
Občasný energit
Šéfík
Narozen: 1974 (asi 50 let)
Příspěvky: 3776
Bydliště: Jižní Morava - jak jinak...
60 434,- VK
Občasný energit
Šéfík
Narozen: 1974 (asi 50 let)
Příspěvky: 3776
Bydliště: Jižní Morava - jak jinak...
60 434,- VK
Zasláno: ne 30. říjen 2005 18:45
Možná neznám všechny souvislosti, ale Zundelův případ mi přijde podivný. Všude se říká, že je zavřený za popírání holocaustu, ne za jeho schvalování. Ono je trestné nevěřit v pravdivost nějaké historické události??
Zavřou mně, když budu popírat brontosaury??
Zavřou mně, když budu popírat brontosaury??
Nemám problém uznat cizí názor. ...ale pravdu mám stejně já.
Jsem proti jakékoliv diskriminaci, hlavně diskriminaci slušných, poctivých a pracovitých lidí..
Jsem proti jakékoliv diskriminaci, hlavně diskriminaci slušných, poctivých a pracovitých lidí..
trodas (+1)
Bažant
Příspěvky: 120
Bydliště: Prerov
10 000,- VK
Bažant
Příspěvky: 120
Bydliště: Prerov
10 000,- VK
Zasláno: út 1. listopad 2005 18:37
Bugi - prusvih je, ze vetsina lidi tem nesmyslum veri. Nikdo nechce slyset, ze Hitler proste potreboval zavrit spoustu nepohodlnych lidi, kterym se nelibil (kdyz zidum vsechno sebral, tak se jim logicky nelibil, ze...) a protoze veznice nestacily, tak to zacal resit po svem - tabory.
Neni to jeho vynalez. Prvni koncentracni tabory zbudovali na Kube Spanele. Kuba byla Spanelska, coz US vadilo a po explozi uhelneho prachu v krizniku Maine, kotvicim u Kuby, se na Spanely vrhli a vyhnali je z Kuby. Spanele utok ocekavali (utoku predchazela medialni masaz, jako vzdy, kdyz je treba zasahnout vojensky, viz. Jugoslavie, Irak...) a protoze uz vedeli, ze kazda valka sebou prinasi hlavne civilni obeti, a chteli tyto minimalizovat, tak dostali vpravde genialni napad. Vsechno obyvatelstvo svezou do taboru (koncentracnich - koncentrace = zhusteni - cize na male plose hodne lidi) a tak zadny civilista neprijde behem valky k uhone. Pise se rok 1898.
Ovsem, co se nestalo. Kdyz seberete lidi z cele Kuby (dost pres milion) a vsech jejich casti, tak se ukaze, ze kazda skupina z kazde casti sebou nese jine choroby, na ktere je sice imunni, nicmene ostatni uz tak moc ne. Vysledek teto velmi uslechtile snahy? 260k mrtvych internovanych civilistu jen za dobu velmi kratke valky A to jim nemeli zadny duvod ublizovat, u zidu by se ze strany nemcu tech duvodu naslo hodne... ale o tom take radeji nechce nikdo slyset a cernobila verze historie strasne vsem vyhovuje... (par infos o Maine: http://www.whatreallyhappened.com/ARTICLE5/ )
Krasne to naplnuje rceni o tom, ze snazivec je casto horsi nez vycviceny saboter... Ti chudaci lidi z toho ale asi takovou srandu nemeli a podobne problemy stihly za 2 svetove nejen Nemce - USA internovalo VSECHNY Japonce bez rozdilu (plus par Cinanu - pro US asi vypadaj vsichni stejne, tak co by se tim... ze...) a presto, ze byli drzeni po mensich skupinkach na US zakladnach, tak jich tusim 56 ci 60k zemrelo...
(coz dodneska nikomu nevadi, ale Nemecke koncentracni tabory, to je primo fuj!)
Nemci, nebot jeli ve vetsim, meli prirozene vetsi problem. Zachycene radiotelegramy o tom, jak je treba za kazdou cenu snizit umrtnost pracovniku v lagrech budiz toho jednoznacnym dukazem
romulus - Zundeluv pripad je hlavne hodne pokrouceny. Zundel totiz holokaust nepopira (i kdyby popiral, ma na to sakra pravo, delat se smesnym ), Zundel jen popira, ze zemrelo 6 milionu zidu, coz po zvazeni okolnosti a poctu vedeckych namitek proti plynovani, uvazeni kapacity krematorii, doby paleni tela a spotrebe uhli, musi poprit kazdy informovany jedinec. Ja to treba take popiram, jako vylozeny nesmysl. Radeji uz nebudu vzpominat vyslovene smesne vypovedi zidu, ty si kazdy muze precist o neco vys 
Vrele doporucuji.
A v nemecku je to opravdu trestne. Jenze Zundel pobyval v Kanade a v USA, kde ho pro prekroceni platnosti VISA zatkli (zajimave, stovce lidi co znam + i memu otci prekroceni VISA v USA ne o tyden, ani o mesic, ale o roky proslo zcela bez problemu...?) a deportovali do Kanady, kde ho bez sdeleni obvineni 3 roky drzeli az jim odsouhlasil, ze ho mohou deportovat do Nemecka, kde je ne jen popirani, ale i "questioning holokaustu" - tj. zpochybnovani, dotazovani, tazani-se a zkoumani (!!!) holokaustu - trestnym cinem.
Co je tohle za forma demokracie, to fakt netusim, ale smrdi mi fasismem na sto honu. Dokonce tak moc, ze jsem se s kamosem chteli zastavit na demonstraci, ale kamarad se zalekl kdyz media zacala hovorit o demonstraci nacku a opravdu tam prislo par lidi, jenz mozna podle vyholenych lebek sympatizuji s fasismem, coz je sice jejich pravo, ale jak je videt, je jim zhusta upirano.
Hmmm.
A me se samotnemu do Prahy moc nechtelo Ale mel jsem jit...
Takze kdyz jsem chtel demonstrovat proti fasismu, rozmahajicimu-se v Nemecku a jsem vlastne fasista?
(nacista muze byt jen clen NSDAP (a znamena to Narodni Socialista...!) a to jsem nestih, narodil jsem se az v 1975
)
No proste komedie na komedii. Kral k Zundelovi napsal hodne, takze v pripade zajmu - chytej:
Ernst Zündel
Krasny priklad, jak pochybovanim o zidovske matematice holokaustu (pocet obeti 6milionu byl udavan pred revizi Osvietimi (jenz ukazala ze ne 4, ale jen necely milion zidu v ni zahynul, i ceduli opravili...) a je udavan i PO REVIZI poctu osvietimskych obeti (960k), cize pro zidy 6 - 3 = 6 :wacko: ) se muzete dostat do opravdu poradnych problemu...
Nejdrive vas z USA, kde pretahnete povoleni na vizu k pobytu (tak je muj otec v USA uz nekolik let...) od vasi manzelky de-facto unesou do Kanady, kde vas vezni na tak prisne samotce, ze ani vanocni pohlednici od syna nemuzete mit u sebe - a nakonec vas deportuji do Nemecka, jenz ma zakony podle kterych se da pouhe POCHYBOVANI o holokaustu krasifikovat jako zavazny (!) trestny cin. Orwell se nam holt zacina realizovat - pochybovat, ci nedejboze diskutovat o holokaustu, to se preci neslusi, ze
Vice informaci najdete zde:
http://www.zvedavec.org/clanky_583.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_820.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1013.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1113.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1114.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1120.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1169.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1155.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1284.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1326.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1317.htm
.....
http://www.zvedavec.org/clanky_1367.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1360.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1300.htm
http://www.zvedavec.org/prispevky_1382.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1385.htm
Podporu Zündelovi můžete napsat na adresu:
Ernst Zündel
JVA Mannheim
Justiz-Vollzugsanstalt
Herzogenried Strasse 111
D 68169 Mannheim
Germany
Neni to jeho vynalez. Prvni koncentracni tabory zbudovali na Kube Spanele. Kuba byla Spanelska, coz US vadilo a po explozi uhelneho prachu v krizniku Maine, kotvicim u Kuby, se na Spanely vrhli a vyhnali je z Kuby. Spanele utok ocekavali (utoku predchazela medialni masaz, jako vzdy, kdyz je treba zasahnout vojensky, viz. Jugoslavie, Irak...) a protoze uz vedeli, ze kazda valka sebou prinasi hlavne civilni obeti, a chteli tyto minimalizovat, tak dostali vpravde genialni napad. Vsechno obyvatelstvo svezou do taboru (koncentracnich - koncentrace = zhusteni - cize na male plose hodne lidi) a tak zadny civilista neprijde behem valky k uhone. Pise se rok 1898.
Ovsem, co se nestalo. Kdyz seberete lidi z cele Kuby (dost pres milion) a vsech jejich casti, tak se ukaze, ze kazda skupina z kazde casti sebou nese jine choroby, na ktere je sice imunni, nicmene ostatni uz tak moc ne. Vysledek teto velmi uslechtile snahy? 260k mrtvych internovanych civilistu jen za dobu velmi kratke valky
A to jim nemeli zadny duvod ublizovat, u zidu by se ze strany nemcu tech duvodu naslo hodne... ale o tom take radeji nechce nikdo slyset a cernobila verze historie strasne vsem vyhovuje... (par infos o Maine: http://www.whatreallyhappened.com/ARTICLE5/ )
Krasne to naplnuje rceni o tom, ze snazivec je casto horsi nez vycviceny saboter... Ti chudaci lidi z toho ale asi takovou srandu nemeli a podobne problemy stihly za 2 svetove nejen Nemce - USA internovalo VSECHNY Japonce bez rozdilu (plus par Cinanu - pro US asi vypadaj vsichni stejne, tak co by se tim... ze...) a presto, ze byli drzeni po mensich skupinkach na US zakladnach, tak jich tusim 56 ci 60k zemrelo...
(coz dodneska nikomu nevadi, ale Nemecke koncentracni tabory, to je primo fuj!)
Nemci, nebot jeli ve vetsim, meli prirozene vetsi problem. Zachycene radiotelegramy o tom, jak je treba za kazdou cenu snizit umrtnost pracovniku v lagrech budiz toho jednoznacnym dukazem
romulus - Zundeluv pripad je hlavne hodne pokrouceny. Zundel totiz holokaust nepopira (i kdyby popiral, ma na to sakra pravo, delat se smesnym
), Zundel jen popira, ze zemrelo 6 milionu zidu, coz po zvazeni okolnosti a poctu vedeckych namitek proti plynovani, uvazeni kapacity krematorii, doby paleni tela a spotrebe uhli, musi poprit kazdy informovany jedinec. Ja to treba take popiram, jako vylozeny nesmysl. Radeji uz nebudu vzpominat vyslovene smesne vypovedi zidu, ty si kazdy muze precist o neco vys Vrele doporucuji.
A v nemecku je to opravdu trestne. Jenze Zundel pobyval v Kanade a v USA, kde ho pro prekroceni platnosti VISA zatkli (zajimave, stovce lidi co znam + i memu otci prekroceni VISA v USA ne o tyden, ani o mesic, ale o roky proslo zcela bez problemu...?) a deportovali do Kanady, kde ho bez sdeleni obvineni 3 roky drzeli az jim odsouhlasil, ze ho mohou deportovat do Nemecka, kde je ne jen popirani, ale i "questioning holokaustu" - tj. zpochybnovani, dotazovani, tazani-se a zkoumani (!!!) holokaustu - trestnym cinem.
Co je tohle za forma demokracie, to fakt netusim, ale smrdi mi fasismem na sto honu. Dokonce tak moc, ze jsem se s kamosem chteli zastavit na demonstraci, ale kamarad se zalekl kdyz media zacala hovorit o demonstraci nacku a opravdu tam prislo par lidi, jenz mozna podle vyholenych lebek sympatizuji s fasismem, coz je sice jejich pravo, ale jak je videt, je jim zhusta upirano.
Hmmm.
A me se samotnemu do Prahy moc nechtelo
Ale mel jsem jit...
Takze kdyz jsem chtel demonstrovat proti fasismu, rozmahajicimu-se v Nemecku a jsem vlastne fasista?
(nacista muze byt jen clen NSDAP (a znamena to Narodni Socialista...!) a to jsem nestih, narodil jsem se az v 1975
)
No proste komedie na komedii. Kral k Zundelovi napsal hodne, takze v pripade zajmu - chytej:
Ernst Zündel
Krasny priklad, jak pochybovanim o zidovske matematice holokaustu (pocet obeti 6milionu byl udavan pred revizi Osvietimi (jenz ukazala ze ne 4, ale jen necely milion zidu v ni zahynul, i ceduli opravili...) a je udavan i PO REVIZI poctu osvietimskych obeti (960k), cize pro zidy 6 - 3 = 6 :wacko: ) se muzete dostat do opravdu poradnych problemu...
Nejdrive vas z USA, kde pretahnete povoleni na vizu k pobytu (tak je muj otec v USA uz nekolik let...) od vasi manzelky de-facto unesou do Kanady, kde vas vezni na tak prisne samotce, ze ani vanocni pohlednici od syna nemuzete mit u sebe - a nakonec vas deportuji do Nemecka, jenz ma zakony podle kterych se da pouhe POCHYBOVANI o holokaustu krasifikovat jako zavazny (!) trestny cin. Orwell se nam holt zacina realizovat - pochybovat, ci nedejboze diskutovat o holokaustu, to se preci neslusi, ze
Vice informaci najdete zde:
http://www.zvedavec.org/clanky_583.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_820.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1013.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1113.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1114.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1120.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1169.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1155.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1284.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1326.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1317.htm
.....
http://www.zvedavec.org/clanky_1367.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1360.htm
http://www.zvedavec.org/pohledy_1300.htm
http://www.zvedavec.org/prispevky_1382.htm
http://www.zvedavec.org/clanky_1385.htm
Podporu Zündelovi můžete napsat na adresu:
Ernst Zündel
JVA Mannheim
Justiz-Vollzugsanstalt
Herzogenried Strasse 111
D 68169 Mannheim
Germany
Zasláno: po 14. listopad 2005 12:42
Par zajimavych obrazku.
Pocet obeti koncentracnich taboru podle mezinarodniho Cerveneho krize:
Kapela hrajici veznum v Osvietimi:
Svadba v roce 1944 v Osvietimi:
Bazen za baraky veznu a pro vezne v Osvietimi:
Trosku zajimave obrazky, ne?
Pocet obeti koncentracnich taboru podle mezinarodniho Cerveneho krize:
Kapela hrajici veznum v Osvietimi:
Svadba v roce 1944 v Osvietimi:
Bazen za baraky veznu a pro vezne v Osvietimi:
Trosku zajimave obrazky, ne?
"It is dangerous to be right in matters on which the established authorities are wrong." - Voltaire
...just keep folding, just keep folding... my config
...just keep folding, just keep folding...
my config