Jelikož člověk je tvor neustále s něčím nespokojený a po vyšším
výkonu čehokoliv toužící, je vždy jen otázkou času, kdy se najde
fanoušek, který se čemukoliv podívá pod kapotu a laděním získá vyšší
výkon.

Této činnosti se říká přetaktování, nebo také ovrklokin. (všimněte si
mé skvělé anglické výslovnosti). Komunita ovrklokerů vznikla původně
okolo fanoušků počítačů, kteří se snažili dostat ze svých miláčků co
nejvíce a tak různými nastaveními nutí pracovat procesor či paměti
rychleji, než připouští výrobce. Být počítačový ovrkloker není nic
složitého, stačí jen trefit náhodně správné hodnoty v nastavení
základní desky vyšší než váš kamarád z druhého vchodu, ale stále ještě
pod hranici, při které týrané součástky shoří. Kdo přestřelí, není
ovrkloker, ale lama -a musí napsat ježíškovi o nový počítač.

Problémem je, když je někdo třeba tak chudý jako já, (dělat redaktora
Aktovky-X není úplně nejlépe placená práce) nemá peníze na počítač,
ale přes to by rád něco ovrkloknul.

Jako vždy, když je člověk génius, nevadí, že je socka - nebudeme
přetaktovávat počítač, který nemáme, ale přetaktujeme něco, co doma
máme. Třeba vysavač. Ten má doma každý.

Stát se slavným přetaktovávačem vysavačů ale není úplně jednoduchý,
za prvý je tam nastavená laťka dost vysoko (viděl jsem na to
přetaktování dokonce reklamu v televizi, ženská měla tak
přeboostrovanej lux, že přes podlahu dokázala vytáhnout chlapa z
nižšího patra z gauče až ke stropu a tam s ním smýkat - fakt, taky
nekecám...). Možná si řeknete, že reklama přehání, já souhlasím... ale
znám i jeden případ od nás z ulice: tím geniálním ovrklokerem vysavače
je totiž můj kámoš Lojza
Macháček, tomu ovrklokin pomohl vyřešit krizi v maželství.

Lojzova manželka Magda, po několikaletém vztahu náhle začala
odmlouvat, flákat domácí práce, uklízela málokdy a jedinou její náplní
bylo telefonování si s kamarádkami. A krátce nato, si stejně jako
spousta jiných manželek, které se doma nudí a neví co roupama dělat,
(poněvadž jim chybí tvrdá ruka a silný řetěz), pořídila bišonka. To je
takovej ten malej pejsek, kterej vypadá (a chová se) jako dlouhosrstá,
mentálně retardovaná myš po předávkování efedrinem. Jenže bišonek, na
rozdíl od hlodavců, kteří se snaží být co nejméně hluční a nápadní,
neustále skákal po bytě a na všechno ňafal. Což Lojzu, kdykoliv přišel
zmožen po dlouhé pracovní směně z továrny domů, řádně vytáčelo.

Párkrát se snažil nepozorovaně bišonka odkopnout někam mezi květináče
s úmyslem mu ukázat, kdo tady velí, bohužel ne dost rychle, takže vždy
skončil s prokousanými ponožkami, ponížením z neúspěchu v boji s něčím
tak malým a navíc se tryskomyší ňafání od té chvíle kdykoliv se ocitl
doma... zmnohonásobilo.

Dalším nápadem byla logicky mikrovlnka. Jenže..., Lojzova averze k
bišonkovi byla v rodině i mimo více než jen tušená, takže pozadí
zamýšlené nešťastné náhody by bylo patrně ihned jasné. Navíc, Magda
byla schopná si na žal okamžitě pořídit bišonky nejméně dva, což
rozhodně nebylo jeho cílem.

Patrně nejvíc ho vytáčelo, když jeho paní s oblibou předváděla
kamarádkám, co dělá bišonek ve chvíli, když se pustí vysavač.
Vytočené zvíře poskakovalo vztekle jak v berserkovém záchvatu před
ústím hučící hadice a ze všech sil na ní štěkalo.

A tehdy se mu v hlavě zrodil nápad s přetaktováním. Co, to nebylo jen
přetaktování, to byl přímo tunning. A Lojza na to šel vědecky. Nejprve
si v OpenOffice.org sešitu navrhl převodní tabulku, kam dosadil
hodnoty: váha psa, sací výkon a průměrná vzdálenost od ústí hadice -
manželka, která měla vysávání v ruce, intuitivně věděla, jak daleko
musí vysavač od neupevněných předmětů být, aniž by je proud vzduchu
stáhnul... a cílem bylo tuto hranici s velkou rezervou překonat.
Výpočtem mu vyšlo, že musí odmotat polovinu závitů z transformátoru a
přepnout nastavení vstupního napětí z 220V na 120V, čímž dosáhne
efektu krátkodobé, leč kýžené turbovývěvy.

Pak si Lojza vzpomněl na článek v Blesku, kde psali, jak nějaký
kocour přežil celý prací program v automatické pračce, včetně žídmání.
Dostal strach. Pár vteřin, než přetavená pojistka motor vypne patrně
nebude stačit.

Ale... naštestí měli ten den k večeři bramborový salát. Tedy, štěstí
nespočívalo v salátu, ale v tom, že Lojza -anžto si chtěl večer
vrznout - a jak poradily Magdě kamarádky: měl by si to zasloužit -
musel při vaření pomáhat a za úkol dostal velmi ponižující práci,
totiž protlačovat vařené brambory skrz kovové kolečko s drátěným
výpletem. Lojza je bystrý hoch a jak tak frustrován pozoroval, co se s
bramborami děje... tak ho napadlo..., prostě... druhý den nebylo
kolečko na krájení v šuplíku jako ždycky... ale nějakou záhadou se
dostalo dovnitř hadice vysavače, kde se (velmi pevně) zaseklo napříč
mezi spojovacími díly. Takže cokoliv, co se mělo dostat do útrob,
muselo přes kolečko taženo proudem vzduchu proletět.

Zbytek už jsem pak zažil na vlastní oči, protože jsme ten den byli
pozvaní na oslavu bišonkových prvních narozenin. V půlce večera přišla
na program scénka z vysavačem. "Heleďte, co dělá!" řekla Magda a
vytáhla ze skříně lux. Lojza se omluvil a odešel do kuchyně
připravovat utopence. Zvíře, jakmile spatřilo přístroj, sedlo si na
zadek a začalo zuřivě štěkat. Magda namířila hadici na psíka a stiskla
tlačítko do polohy ON. Ozval se zvuk motoru stíhačky. Pak zvuk
meluzíny. Pak lupnutí, jako když chytnete krikeťák do rukavice.
A pak něco..., asi jako když srknete ze lžíce horkou polívku, ale
velmi...velmi rychle. Pak vypadl proud.

Na místě, kde ještě před několika pikosekundami stál pes, zela díra
po pěti chybějících parketách a bišonkův stín, protože zmizel tak
rychle, že na to světlo ani nestihlo zareagovat.

Magda okamžitě dostala hysterický záchvat. Za táhlého vytí se vrhla
dobývat z útrob vysavače nebohé zvíře. Jenže... lapač prachu byl jen
plný mokrých, hnědočervených pilin, po psovi ani památky.

"To jsou ty tvoje debilní nápady." konstatoval suše zrovna příchozí Lojza.
A od chvíle, kdy se Magda vrátila zpět z psychiatrické léčebny, zase
poslušně myje nádobí, vyšívá a nepřeje si žádné domácí zvíře.
Inu, jak je vidět, i ovrklokin v rukou odborníka může mít velmi
praktické využití.