
Zasláno: pá 5. prosinec 2008 05:48
Z vlastní zkušenosti mám ve vzpomínkách pouze jeden zážitek. Potrhala jsem si v 15ti letech vazy na kotníku a protože noha byla oteklá, tak mi dali v noci v nemocnici na noc jen sádrové dlahy a řekli, že si mám ráno dojít k nám na polikliniku, aby mi dodělali kompletní sádru. Bez berlí s poznámkou, že na tu nohu nesmím šlapat mne vyšoupli ven. Tatínek mne napůl donesl k taxíku. (už tenkrát jsem byla pěkná baculka)
Ráno se řešilo co dál. Maminka oběhla sídliště - taxiky nikde, telefon naši neměli, auto už teprv ne. Maminka tedy rozhodla, že těch blbých 500 metrů k poliklinice doskáču po jedné noze. Maminka, která je na rozdíl ode mne drobounká a štíhlounká mne statečně podpírala. Po 100 metrech jsme byly obě na konci sil. Začalo sněžit. Ten rok to byl první sníh. Maminka mne opřela o zeď a vrhla se před první kolemjedoucí auto a vypadala tak zoufale, že nás překvapený řidič celkem ochotně naložil a dovezl těch zbylých 400 metrů k poliklinice. Tímto mu po letech děkuji.
V 10:00 jsem měla sádru dodělanou, koukala se z okna čekárny na náš dům a v uších mi znělo, že sanitka bude volná cca v 17:00 odpoledne. Maminka šla koupit rohlík k obědu. Ve 14:00 se přihnal taťka, který utekl z práce dřív. Obhlédl situaci. U vrátnice našel 3 vozíky na kterých se přepravují pacienti do sanitky. Zeptal se jestli si ho může na 10 minut půjčit, naložil mne a za 5 minut jsem byla doma. Výtah do 6.patra naštěstí neselhal Když tatínek po 10ti minutách vozík vracel, tak vrátnou málem kleplo, když zjistila, že s ním byl mimo budovu a děsně mu vynydala, ale já byla doma v teple a bylo mi fajn, že mám skvělé rodiče.
Z pohledu mé profese se se zoufalci s vozíky setkávám denně, ale teď musím do práce, takže další příspěvek večer, bo zítra ráno. Slibuji