
Zasláno: so 29. květen 2010 09:49
Noo tak třeba v práci:
Jsem na stanici s povrchovým vestibulem. Zapadající slunce ho krásně prosvětlí a najednou zhasnou všechna světla. "Sakra, co se děle? Musím to vyřešit, než se setmí..."
Volám tedy dispečerovi přes elektro. Za chvíli přijede chlap v montérkách. Prohlédne všechno co se dá, rozebere mi ovládací pult a nikde nic. Po půl hodině se mne zeptá, jestli ta světla náhodou nejsou na fotobuňku. Najednou si vybavím to zářící zapadající slunce - a horečně začnu listovat ve staničním řádu, který jsem podepsala, že ho znám. Po chvíli jsem našla stránku o staničním osvětlení - jasně - ve vestibulu je fotobuňka.
Nasadím výraz pitomé, nešťastné a pokorné blondýnky a strašně moc se omlouvám. Elektrikář, který je tak v mém věku (naštěstí) mne nakonec ještě chlácholí a utěšuje, ať si to tak neberu, že on by to vlastně měl vědět taky...
Kdyby na mém místě byl v tu chvíli chlap, tak mu elektrikář dá po hubě a vynadá mu do debilů.
Jiná stanice:
Konečná - nástupiště.
Já a mých 160cm se pokouším dostat z vagonu páchnoucího bezdomovce, popřípadě někoho ožralého téměř do bezvědomí. Na moje nesmělé "Dobré ráno, konečná, vystupovat" pochopitelně nikdo nereaguje. Všichni předstírají spánek a čekají, až mne to přestane bavit. A když už někoho přeci jen probudím, tak si nepřejte slyšet ta jména, co dostanu. A do toho čeká nervozní strojvedoucí na můj signál, že může odjet a je naštvaný na mně, že zdržuji.
Když je na konečné můj kolega. Tak tam vběhne. Napřed vyletí opilcovo zavazadlo a za ním opilec a pokouší se co nejrychleji dostat pryč. Další z mých kolegů má na výšku asi 2 metry a v ramenou asi taky tolik. Když byl ještě v letmu jako já, tak jsem ho na konečné jednou viděla. Vstoupí do vozu a jak se ozve jeho hluboký hlas, tak všichni vyskakují ochotně sami a přitom tenhle kolega je mírumilovné zlatíčko a mouše by neublížil. Zatímco, já jsem naopak zuřivá a mám chuť to tam profackovat - ale jsem mrňavá ženská s tichým hláskem a nikoho nepřeperu.
*
A další příklad. Už jsem slyšela, že ženské to mají těžší protože musí své potomky odrodit. - Blbost, tohle jim nežerte, těch pár nepříjemných hodinek se vyplatí. Nikdy jsem nezažila nic úžasnějšího, než když jsem v sobě cítila, jak se moje mimčo protahuje a hlásí se k životu. Byl to neskutečně nádherný pocit a je mi líto tatínků, že o tohle přijdou. Neměnila bych.
*
Takže závěr - jak kdy. Každý má své výhody a nevýhody.
*