Moje krásné básně tedy

ta poslední je nejlepší
// ještě můžeš napsat 1, 2, 3 to je zkouška podpisu

To jsem nenapsal, to neni básnička

já zapomněl že tvým úkolem to je dorýmovat

... To je zkouška podpisu,
Tvé oči jsou k odpisu...

Tak tohle jsem napsala přesně před rokem, jako dárek na rozloučenou, když mě bylo smutno.

Vzpomínka na rytíře

V hlubokém lese na temné stezce
samota tíží a svazuje strach
Vtom zjeví se rytíř na stříbrném koni
v blankytných očích on má hvězdný prach.

Ty modré oči jsou démanty vzácné,
dvě hvězdy, co spadly sem z nebeských drah
On sestoupil na zem, když křížím mu cestu
a v záři těch očí já ztratila strach.

Ty oči jsou modré, jak pomněnky něžné.
Jsou čisté a klidné, jak jezero snů,
jak sojčí pírka co snáší se na zem
a svět se zastavil na řadu dnů.

Ty oči se třpytí, když mlčky mě líbá.
Lesknou se jak meč co po boku má.
Za noci chladné mě svým tělem hřeje.
Lásku svou k němu jen tmou zakrývám.

Na modrém obzoru modrá se ztratí.
Modré Tvé oči splynou mi s ním.
Láska Tvá krátká jen těžko mi stačí.
Ty musíš jet dál, já dobře to vím.

Tam v modré dáli, za modrým mořem
princezna krásná v růžích tam spí.
Jen spěchej za ní jsi statečný rytíř
a oči Tvé modré jí ze sna vzbudí.

+ .
Povedal by som, že veľmi profesionálne napísané(aj keď som len laik ).

Děkuju za pochvalu - tak já si dovolím ještě přídavek.....


Zakázané vyznání

Když smutek kloní Tvojí hlavu
marně Tě toužím pohladit.
A když smutné řeči vedeš,
ústa Tvá polibkem utišit.

Tvé oči jsou jak túně teskné
a já je nesmím rozesmát.
Jsi jako strážce mého spánku
a já v tom klidu nesmím spát.

Na srdíčku máš žhavou ránu
a já jí nesmím pofoukat.
A když zima bývá k ránu,
já Tě nesmím rozehřát.

Kdybys žil v jiné galaxii,
nebyl bys pro mne dál, než teď.
Stěny mne od Tebe oddělily,
horší než tisíc světelných let.

Ta černá stěna je neúprosná,
říká že je ČAS odejít.
Ta bílá je z lásky postavená
a nenechá mě Ti ublížit.

ad Varda - fakt pěkné

Anotace: Na jedné onlinovce, kde jsme se potkali má přezdívku AngelCZ. Ta pohádka je pro něj....

POHÁDKA PRO ANDÍLKA

Vstávám tak, jako každý den. A oblékám se tak, jak se sluší.
Začínám šedými závoji povinnosti a odpovědnosti. Přidám starost a vážnost a protože se blíží sychravý podzim přidám zklamání, smutek a dnes poprvé i černý závoj beznaděje. Je těžký a nelíbí se mi, ale zima už je za dveřmi.
Vyjdu ven a překvapeně zůstanu stát. Přede mnou stojí malý andílek, v ruce drží notýsek a kouká se na mě vážně a vyčítavě.
Ptám se ho co tu dělá a on na to, že přišel za mnou, že ja anděl strážný a že ho potřebuji. Nestačím se ani nadechnout a on hned pokračuje. S údivem poslouchám jak mě začíná kárat za mou nerozvážnost, zbrklost a nezodpovědnost a hned přidává hromádku rad co a jak mám dělat dál a co a jak musím napravit.
Konečně popadnu dech a začnu se bránit, „Určitě sis mne s někým spletl malý andílku, spletl sis dveře - to bude tím. Já přeci jsem vážná, zodpovědná a vím, jak žít. Já už jsem dospělá – nevidíš mé závoje?
Andílek zmlkne dlouho si mě prohlíží třpytivýma očima. Pak se zeptá „Co je to dospělá? A o jakých závojích to mluvíš?“
Znervózním a začnu se prohlížet, ale ano všechno je v pořádku, jsou na svých místech. „No přece tyhle, jsou šedé a černé a nosím už je dlouho.“ Andílek se zamyslí a pak mi mlčky podá malé zrcátko. Jako omámená se dívám do zrcátka. Žádné závoje na sobě nemám. Konečně pochopím, jak mě vidí ten malý andílek. On se na mě dívá, tak jak se na mě naposledy díval můj táta. Vidí malou rozpustilou holku, která potřebuje ochranu. Když se pak podívám andílkovi do očí. Uvidím za jeho přísností laskavost a touhu a snahu pomoci mi. Cítím jak pod tím pohledem závoje mizí a mě je najednou úžasně lehko a teplo. Co na tom, že začíná podzim – sluníčko přeci pořád hřeje. Žádné závoje nepotřebuji. I v zimě se můžu vždycky zahřát, tak jako na jaře, všechno je stejně krásné a já se nikdy nezměnila, jsem vážně pořád ta rozpustilá a lehkomyslná holka, to se jen pokřivil můj pohled na svět. Začnu se smát a mám chuť andílka políbit. Jeho vážná tvářička se pomalu rozjasňuje, až se rozesměje taky. Najednou přede mnou nestojí malý andílek, ale opravdový Strážný Anděl. Právě se mu podařil zázrak.
Poslední zbytky závojů jsem spálila. Můj Anděl je nevidí, ale co kdyby se mu do nich zapletly nohy. Nikdy nedovolím, aby se mu mojí vinou dostaly k tělu zklamání, smutek a beznaděj. Nedovolím, aby se na jeho laskavé tváři objevily stíny.
Anděl odletěl daleko – má pořád spoustu práce, vždyť závoje jsou dnes v módě. Ale vím, že se vrátí a bude se se mnou smát a hřát se na sluníčku a já ho budu hlídat, aby nikdy nezatoužil zahřát se závojem. Vždyť i Strážní Andělé potřebují pohladit na duši. Dám si dobrý pozor, aby u mě už práci neměl, ale aby si ke mně vždycky rád přiletěl odpočinout a nabrat sílu.
Mám ho moc ráda.