Minule jsme se mohli dozvědět, jak je na tom vozíčkář v menším městě s každodenními starostmi. Dnes se dozvíte, jak na tom jsou pohybově omezení lidé v pražském metru z pohledu dozorčí dopravního podniku.

V dobách dávných pradávných, kdy computery byly na páru, kladenské uhlí se zelenalo v podobě přesličkových pralesů a já se chystala do první třídy, byly postaveny první stanice pražského metra.
Všichni v té euforii z moderních technologií pozapomněli, že ani to nestačí pro značné procento populace. Nebo si tenkrát říkali, že komu se to nelíbí, ať jezdí tramvají, jako do té doby - kdož ví...

O berlích do metra?
Původní pohyblivé schody ruské výroby mají pouze jednu rychlost a ta je celkem značná. Dokud vám nic není, tak si to ani neuvědomíte.
Denně sleduji babičky a dědečky s holemi, jak se zastaví na hraně pohyblivého schodiště, hůl a tašku si přehodí do jedné ruky, druhou se zoufale chytí pohyblivého madla a odhodlaně nastoupí, pak se chvíli snaží najít rovnováhu a po chvíli klidu je čeká to samé při vystupování. Pokud je schodiště plné, tak se to komplikuje o to, že starý člověk, nebo člověk o francouzských holích udělá jeden krok z pohyblivých schodů a pak potřebuje čas na to, aby našel rovnováhu a zase si upravil hůl, nebo hole, tak jak je potřebuje na další pěší cestu, ale schody kvůli němu nepočkají a v tu ránu má na zádech další cestující, kteří řeší problém, jestli chromého přeskočit, nebo ušlapat.


U povrchových stanic, kde jsou vedle pohyblivého schodiště i pevné schody, vidím často babičky, jak radši pracně zdolávají kamenné schody, než by si troufly na pohyblivé.
Pak tu je další problém. Každé pohyblivé schody jsou opatřeny bezpečnostními STOP tlačítky. Jsou naprosto nezbytná. Kdo někdy viděl člověka padajícího po zádech pozpátku na jedoucím kovovém schodišti s ostrými hranami a viděl, jak ten člověk po takovém pádu vypadá, tak snadno pochopí, proč tam ta tlačítka jsou.
Ale pražské děti, nemající nic lepšího cestou do a ze školy na práci, velice rády schody oním tlačítkem zastavují. Vědí, že dozorčí musí napřed vyřešit zastavené schody a mezitím se ztratí. Ještě se mi nepodařilo nikoho chytit. Musel by je chytit pod krkem někdo z lidí kolem nich, ale ti si to většinou ani neuvědomí.
Spíš si naopak myslí, že jsem schody z nějakého rozmaru zastavila já a už jsem na svou adresu slyšela spoustu nepublikovatelných jmen. Hodně lidí při jízdě po schodech jde, nebo i běží, ačkoliv je to zakázáno, ale to snad většina z cestujících ani netuší. Pak se další část lidí ani nesnaží držet.
Viděla jsem na pohyblivém schodišti maminku, která měla složený kočár a tašku v jedné ruce a na druhé ruce držela malé dítě a jela po 100metrovém schodišti směrem dolů. Tenkrát se mi fakt udělalo strachy špatně. Představte si, že v takové situaci přijde nudící se dítko a stiskne STOP. Setrvačnost je děsná věc. I když se budete držet, tak to s vámi zamává.
Jednou jsem si takhle rozbila koleno. A to jsem jela nahoru a držela jsem se.
Kdo se nedrží, nemá šanci. A stařenka s třesoucí se rukou nemá šanci, ani když se drží. Úrazy takto způsobené vypadají fakt ošklivě. Děti se baví a jiného to může stát život.

Vozíčkáři
Další kapitola jsou lidé na vozících.
Invalidní vozík na pohyblivé schody podle předpisu nesmí. Já jako dozorčí stanice tam nesmím nikoho na vozíku pustit, ale zároveň nemám pravomoc veřejného činitele, takže tomu člověku sice řeknu, že tam nemůže, ale fyzicky ho zastavit nesmím.
Pochopitelně, že takový člověk si vztek a bezmoc vybije na mně a ani se mu nedivím. Jsem v tu chvíli prostě představitel firmy, která pro něj nechce nic udělat.
Někteří vozíčkáři to vědí a prostě kolem stanoviště dozorčího nasadí vyšší rychlost a než se dozorčí vzpamatuje, už jsou na schodech.
O tom jak moc je to nebezpečné se přesvědčila moje kolegyně, když jí pod prsty proklouzl pán na elektrickém vozíku, neudržel se a padající elektrický vozík, který je hodně těžký i prázdný (slyšela jsem, že má kolem 100kg), srazil další paní a způsobil jí velkou tržnou ránu na noze. Když kamarádka klečela mezi zraněnými, čekala na sanitku a snažila se obvázat co se dalo, tak jí ten pán povídá: "Já tu jezdím už 10 let a tohle se mi ještě nikdy nestalo..."
Co se všechno mohlo stát, kdyby na schodech bylo víc lidí nebo děti, nechám na vaší fantazii....


Na nově budovaných stanicích už se počítá s bezbariérovými přístupy a s výtahy. Tam kde je dost široké pevné schodiště se přidávají pohyblivé plošiny.
Ale výtah i plošina jsou "jen" stroje a bohužel jsou dost poruchové. Takže jsi-li vozíčkář a vymyslíš si kudy a kam pojedeš, tak abys měl po cestě výtahy a plošiny, tak to ještě neznamená, že budou fungovat, až tam dojedeš.
Na oficiálních stránkách dopravních podniků je online přehled všech výtahů a plošin s aktuální informací, jestli v tu chvíli fungují, dá se i nastavit možnost, že vám aktuální stav zasílá služba na mobil. Na stránkách je program vyhledávání spojení po Praze a okolí, kde se dá zadat: "Vyhledat jen nízkopodlažní spoje." takže vás to navede na cestu kde jsou výtahy, plošiny a nízkopodlažní tramvaje a autobusy.
Na některých hlubokoložených stanicích metra, kde je opravdu přístup jen přes dlouhatananánské pohyblivé schodiště, byl například upraven vstup do nákladního výtahu pro vozíčkáře. To má ale také zádrhel. Na nákladní výtah musí mít člověk zvláštní Řidičský průkaz. Ten průkaz nemůže mít vozíčkář, ale jeho doprovod. Takže pokud jsi na vozíku, musí jet s tebou někdo s řidičákem na výtah.
Řidičský průkaz se dá pořídit celkem snadno. Koho z Prahy to zajímá, tak to najde zase na stránkách DP: www.dpp.cz.
Já jako dozorčí pochopitelně ten průkaz mám ale... Ale jsem-li ve službě, tak do žádného výtahu NESMÍM!!! Hlavně pokud jsem na stanici sama.
Jde o to, že mohu ve výtahu uvíznout a na stanici nebude nikdo, kdo by se postaral o lidi, kdyby se něco stalo. Je to vůči vozíčkáři kruté, ale já mám zodpovědnost za bezpečí všech cestujících a kvůli jednomu člověku nesmím ohrozit ostatní. Někdy se to řeší tak, že se pokusím sehnat člověka z úklidové firmy, kteří ten průkaz mají také, a toho poprosit, jestli by vozíčkáři nepomohl a nesvezl ho výtahem. Ale není to jeho povinnost a má právo mne odmítnout.
Na velké stanici, kde jsme byli služebně tři lidé, jsme to řešili tak, že kolega jel s vozíčkářem a já jsem ho jistila tím, že jsem hlídala, že dojeli v pořádku a že z výtahu zase vystoupil a vrátil se na stanoviště. Nikdy se nesmí stát, aby na stanici nezůstal nikdo, kdo by byl schopný řešit krizové situace.
Situace se poslední dobou lepší. Ale dokud za mnou chodí zoufalci s dotazy, jak se dostanou tam a tam s vozíkem, tak to není v pořádku. Pořád jsou stanice metra, kde se nedá udělat vůbec nic.
Když mi někdo takový přijde, tak si sednu k počítači a pokouším se nějaké řešení najít. Je to zoufalé. Cesta, která by mně zabrala 20 minut, pro vozíčkáře znamená třeba hodinu a půl a to se ještě modlím, aby mu všechny ty spoje, co jsem mu našla, opravdu jely a aby se výtahy a plošiny, které byly v tu chvíli podle údajů v PC v provozu, než tam dojede neporouchaly.
Také se mě už párkrát někdo ptal: "Prosím vás jedu na stanici XY - funguje tam výtah?" To pak jednoduše zvednu telefon a zeptám se kolegy. Většinou slyším opatrnou odpověď: "Nooo, zatím jo."

Prostě i s tím vším, co o dopravě už vím, bych nechtěla být odkázaná na vozík. Lidé na vozíku nechtějí mít sebou pořád chůvu, chtějí si věci zařizovat sami, ale je to moc těžké. Tři schody mohou být nepřekonatelná překážka. Většinou nějakou cestičku, i když třeba zdlouhavou najdu.
Vždycky pak přemýšlím, jestli to ten člověk, podle mých rad, zvládnul. A když řešení nenajdu ani já, člověk, který tam od toho je... Co pak?