Dochtor mě jednou řek, že su tak jedinečnej, že by o mě měl někdo neco napsat, no ale páč se k temu nikdo porád nemá, toš to udělám sám. Síknu desítku a poďme!

Toš jmenuju se Franta Vobdržálek. Mám asimetrickou postavu a miluju pivo, no prostě hezkej chlap z vesnice. Žiju sám, svó vyvolenó Lakmé jsem ešče nenašel. No bude to asi tím, že su opravdu náročné. Vidím ji asi tak, jako mám tuhle ten útržek z kalendářa Pirelli na ledničce ve který mám pivo. Je na ní Pamela z dob, kdy si ženský eščě neholily nohy, a to je žrádlo!
Jo toš totok, zapomněl jsem říct že dělám v nedalekým prasečáku a ve volným čase piju pivo. To by bylo o mě asi tak šecko. Mám už dnes po šichtě, uklízel jsem zdechlý metrákový prasa, ale to snad povim jindy. Du spat.
Chhhhroooo! Uáá! Chrrml, blecht! Sladký nádherný jitro po sladké nádherné noci. A vedle mě, nebudete mě to věřit, leží ona! Moja vysněná… Staňa!
Jo, že nevite jak k temu došlo? Toš to je inu jednoduchá věc, já vám to teď šecko povim.

Jedneho dňa, teda spíš rána jsem se zbudil tak jako dycky do dalšího nudnýho dne plnýho prasečího chrochtání a chmelovýho dechu, po pořádným poškrabání a pravidelné dávce chrmlů, kerý skončily v korytě umyvadla se snažim ošpléchať si tu svoju mochnu a očiska.
No, Francku, holil ses předminuló sobotu, toš to je ešče dobrý, do dalších Vánoc času dosť.
V sobotu chodím k prasackům enem ráno, pak to po mě veme Lojza. Už jsem vám povidal jak Lojza spad do teho retychu? Toš to je ale jiné příběh, to zas až jindy. Tentoraz mi to uteklo rychle, byla tam nejaká delegace děcek z veteriny s takovým starým kmetem, takové byl pomaléší se mě zdálo. No ale to už se pomály dostávám k samotnýmu jádru tehoto mojeho příběha.
Doma jsem se očváchl, vzal si tédeň starý trencle, podrbal se na zadku a vyrazil si kópit pivko do Jednoty.

Vzal jsem košék a svojou obvyklou cestou jsem se neomylně blížil k regálu. No přesto tu bylo cosi jinak. Toš kurňa, hyn to vidim! Není to moc vysoké, je to modrooké, plavovlasé a váží to něco přes metrák, no jako slušně rostlý prasa. Toš to je baba! Tu chcu!



Taky si mňa prohlížela, od vrchu až důle, no pak se zastavila, kurňa jak to řéct, toš tak někde uprostřed. Samosebó mě to nenechalo chladným, nejsu žádné utřinos, toš jsem tam měl takovó výduť, takové hrbol. Jak to spatřila, toš si mlsně olízla tu roztomiló bradavicu u pysku s dvěma rozvernýma chlópkama.
Toš hyn jsem roztál úplně. Takhle naměkko jsem byl naposled při pohledu na vybledlou Pamelu co ju mám na ledničce. Nemohl jsem to nechat enem tak. Potáhl jsem si tepláky až k ceckům a ráznéma krokama jsem k ní došel. „Dobré deň! Vy jste tu nová? Já jsem ňákej Franta, Franta Vobdržálek – pivo netřepat, vychladit“ hurónsky jsem se temu řehnil, očividně jsem ji pad do oka, páč na odpověď jsem nemusel čekat dlóho. „Brýden!“ culila se a klopila očiska, „Já su tu jen jako výpomoc, víte? Já su tadyk z Kotěhůrek, chicht“ a furt se culila jak luna na hnoju, „Jmenuju se Staňa a su tady za tetku Pazderkovou, staré se jí večír ožral jak prasa toš mu dneska dává obklady, checht“. Toš temu jsem se musel zase řehnit, páč staré Pazderka si se mnou včera večír dával řeckořímské zápas ve výdrži slopání píva, les amateur, jak by řekli američani. „Staňo, co dybysem tě pozval na večír na večeřu?“. Podle teho, jak zrudla až za ušiskama, jsem poznal že jo!

Odevřu ledničku, čučim a mezi prázdnéma flaškama leží jakésik salámec okoralé, toš nevypadal nejhuř, ta plíseň byla jistě ušlechtilá! Aji přes značně suché a křupavé chleba s touto dobrotou na jeho povrchu se Staňa tvářila spokojeně. Toš totok mě hřálo u hercny, to se hnedka pozná dobré hostitel a znalec zralých žen, jako su já.
Jako přípitek jsme si dali slavnostní dvanáctku značky Ambrosia, stála sic sedum padesát, ale toš co bych pro Staňu neudělal.

Po tédle hostině jsme se odebrali do mojeho pelechu, tam jsme dělali takový ty skopičiny pod duchnou, toš to vám možu řéct zas někdy jindy, hlavně že už víte jak sme se dali dohromady s mojou největší láskou, hned po prasackách.