Jistě jste již při různých příležitostech městských oslav či kdekoli jinde potkali „divně“ oblečené lidi-šermíře, vojáky z 1. i 2. světové války, kovboje i indiány…prostě tzv. hobbysty. Rád bych vás seznámil s bandou lidí, kteří si našli pro svůj zájem méně tradiční období.

Trappers’ Corral - Westerners International CZ

Trappers’ Corral WI-CZ soustřeďuje lidi se zájmem o život severoamerických lovců a zálesáků v letech 1700 - 1890. Za jeho činnost mu byla dokonce čtyřikrát udělena cena Head Up Award americké společnosti Westerners International, která se uděluje při příležitosti Konference Americké národní westernové asociace.



Asociace Tři rohy - organizační jednotka Trappers’ Corralu WI - CZ

Název asociace odkazuje na jeden z mnoha symbolů tohoto období - hojně rozšířený třírohý klobouk, ale tři jsou také životní styly, jimiž se zabýváme: osadníci, lovci a vojáci.

Jsme spolkem, který se zajímá o koloniální období v Severní Americe přibližně mezi roky 1740 - 1790. Tato doba byla poznamenána několika válkami o koloniální nadvládu mezi Anglií a Francií a válkou za nezávislost.

Máme mezi sebou osadníky, obchodníky, lovce, hraničáře a vojáky představující jak anglické a francouzské, tak i americké jednotky. Občas mezi nás zavítají také domorodí lesní indiáni.

Zajímáme se o způsob života v drsných podmínkách 18. století za oceánem, učíme se používat tehdejší nástroje, zkoušíme žít jako oni – bez vymožeností moderní doby, což nám přináší mnoho užitečných zkušeností i humorných zážitků.

Pořádáme táboření, výpravy, střelby z předovek a rekonstrukce bitev, vše samozřejmě v patřičném dobovém oblečení a v každém ročním období.

Ve volných chvílích pořádáme soutěže, kterými se osadníci bavili již před dvěma stovkami let a věřte, že i v jednadvacátém století je mnoho příležitostí pro házení podkovou, kamenem či kládou, hru v kostky, šachy, střelbu z luků, hod nožem, či jiné, vesměs zajímavými činnostmi.

A pokud zrovna nejsme na akci, pátráme po nových zdrojích informací, studujeme literaturu s naší tématikou a vyrábíme repliky oblečení a výstroje.

Francouzsko-indiánská válka 1754 - 1763 (French & Indian War)

Sedmiletá válka byla největším konfliktem v osmnáctém století. Zachvátila téměř celý tehdy známý svět. Kromě Evropy se válčilo i na mořích, v Orientě a v Severní Americe, kde se rozhodovalo o nadvládě mezi Británií a Francií.

Spor vznikl o neovládnutá území, především o strategicky a ekonomicky mimořádně důležitou oblast v údolí řeky Ohio. Pro 60 000 francouzských osadníků, zabývajících se především kožešinovým obchodem s indiány, znamenalo údolí most mezi Kanadou a Louisianou. Pro Británii a její americké osadníky, kterých tou dobou bylo 1 500 000, bránu ke kolonizaci dalších území za hřebenem pohoří Aleghany. První výstřely padly již v roce 1754, když miliční oddíl z Virginie, kterému velel plukovník George Washington, budoucí první prezident USA, napadl průzkumnou jednotku Francouzů. Nejvíce ohrožené byly osady a samoty v pohraničí, které se stávaly cílem útoků Francouzů a jejich indiánských spojenců. Guvernéři a velitelé vojenských posádek v koloniích měli k dispozici jen nepočetné oddíly, které museli doplňovat z místních obyvatel. V ohrožených oblastech se utvářely oddíly milice a obyvatelstvo se uchylovalo pod ochranu pevností a opevněných osad.

Britové i Francouzi začali do Ameriky posílat posily. Vojáci však brzy zjistili, že evropský způsob vedení války je pro divočinu nevhodný. Mezi prvními se o tom přesvědčil britský generál Bradock, jehož armáda byla při tažení na pevnost Duquesne 9. července 1755 téměř zničena indiánskou střelbou ze zálohy. Než zemřel na následky zranění, řekl: „Příště budeme lépe vědět, jak s nimi nakládat.“ Boj v divočině nejlépe ovládaly provinční jednotky obou stran, které převzaly indiánský způsob. Dlouhou dobu se válečné štěstí klonilo na stranu Francie, přičemž boje doprovázely mnohé ukrutnosti ze strany indiánů, jimž často nedokázali zabránit ani důstojníci. Otřesné zážitky způsobovaly, že mnozí vojáci začali jednat stejně. Týkalo se to především skalpování.

Obrat nastal na jaře 1758, kdy Britové svou převahou na moři znemožnili Francouzům posílat do kolonií posily a potřebný materiál. Rozhodnutí o tom, kdo bude ovládat Severní Ameriku, padlo 13. září 1759, kdy generál Wolfe dobyl Quebec. Posledním místem francouzského odporu se stal Montreal, před kterým se v září roku 1760 sešly tři britské kolony čítající přes 17 000 vojáků. Za nedostačujícími městskými branami, po dezerci prakticky všech milicionářů, zbylo asi 2 500 francouzských vojáků. Jejich kapitulace ukončila boje a celá Kanada byla v anglických rukou.

Více se o tomto konfliktu můžete dozvědět z knihy Josefa Opatrného „Válka Mohykánů“, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství Libri.

Compagnies Frenche de la Marine

Compagnies Frenche de la Marine byly nezávislé jednotky placené a zřizované již od roku 1669 Ministerstvem námořnictva, které spravovalo veškeré francouzské kolonie.

Na americkém kontinentu byly tyto jednotky rozmístěny v pevnostech a v opěrných bodech podél hranice kolonie. Mimo klasické strážní služby plnily funkci „pořádkové policie“ a účastnily se všech tažení proti Britům a jejich indiánským spojencům.

První příslušníci jednotek se rekrutovali ve Francii, později byly stavy doplňovány také z řad osadníků ve věku 16 - 60 let. Normálně nemohl být odveden nikdo menší než pět stop a šest palců (cca 165 cm). Toto však neplatilo pro mariňáky, kde jich spousta byla vysoká jen pět stop i méně. Nejčastěji se upsali na celý život, nicméně v některých případech jim byla nabídnuta šestiletá lhůta. Výcvik absolvovali velmi krátký, pakliže vůbec nějaký. Přestože byli pověstní svou nedisciplinovaností, v boji …

Mariňáci tři dny v týdnu vykonávali vojenskou službu a další čtyři dny se mohli věnovat řemeslu nebo jiné práci. Vzhledem k nespolehlivému zásobování si museli sami doplňovat a nahrazovat původní modro-bílou uniformu a výstroj z místních zdrojů, a nezřídka proto vypadali napůl jako indiáni. Od těch převzali také způsob boje, který byl v tamních podmínkách a hustých lesích mnohem efektivnější než tehdejší evropský způsob boje v liniích. To se odrazilo i ve výzbroji – nepraktické kordy nahradily tomahawky. V Nové Francii přibyl do vojenského drillu také nový povel „faites comme les sauvages“ (bojujte jako divoši).

V průběhu sedmileté války bojovalo vedle řadových královských pluků pod vedením generála markýze de Montcalma přibližně 1 100 příslušníků námořní pěchoty – prováděli převážně průzkumnou činnost.

Naše jednotka Compagnies Frenche de la Marine se zformovala v roce 2003 z několika nadšenců, kteří se tomuto hobby věnovali už několik let před tím. Svou činností se snažíme co nejvíce přiblížit tehdejšímu způsobu života mariňáků – vojenskému drillu a taktice i přežití v divočině za použití dobového oblečení a vybavení.

His Majesty’s Independent Companies of Rogers’ Rangers

Rangeři byli důležitým doplňkem řadové a provinční armády jako partyzánští bojovníci a průzkumníci. Ačkoli se ukázali být velmi houževnatými a jejich nasazení efektivní, britští velitelé jim svou důvěru dávali jen pozvolna. Opovrhovali totiž jejich „divošským“ oděvem (v počátcích existence RR nebyla uniforma vubec žádná a muži nosili vlastní, často indiánský oděv) , nekonvenční taktikou, občasnou neukázněností a demokratickými pravidly náboru, která povolovala přijímat i černochy a indiány. Právě to však umožňovalo pohotově bojovat s jejich hrůzu nahánějícími kanadskými a indiánskými nepřáteli za všech povětrnostních podmínek a ve všech prostředích.

Brigádní generál George Augustus Howe poznal, že válka v lesích nemůže být bez rangerů vyhrána a v roce 1758 přesvědčil generálmajora Jeffreyho Amhersta k reorganizaci celé jeho armády do podoby rangerů způsobem oblečení, výstroje a výcviku.

První nezávislá kompanie rangerů kapitána Roberta Rogerse vznikla vyčleněním z Blanchardova New Hampshirského pluku v létě 1755. Vzhledem k dosaženým úspěchům byl Rogers postupně pověřen sestavením dalších devíti kompanií, z nichž dvě byly indiánské. V létě roku 1759 byla Amherstova důvěra v rangery odměněna, když se během počátku obléhání pevnosti Carillon ukázali jako jediná složka armády dostatečně způsobilá k boji s nepřátelskými bojovníky v lesích.

Kromě mnoha průzkumných i bojových výprav se zúčastnili i hlavních operací, například dobývání pevností Ticonderoga (1758 a 1759), Louisbourg (1758), Quebec (1759). V roce 1760 vedli vyhnání Francouzů z údolí řeky Richelieu. Po kapitulaci Montrealu nesli tuto zprávu do francouzských pevností ležících 1 000 mil na západ. Byli poraženi pouze jednou, a to čtyřnásobnou přesilou.

Bohemian Company RR

Činnost tuzemské vojensko-historické jednotky zabývající se Rogers’ Rangers je zaměřena především na zvládnutí taktiky boje a průzkumu a způsob života v divočině i táboře při používání původní výzbroje a výstroje. Od roku 2002 jsme čestnou kompanií Jaeger’s Battalionu Rogers’ Rangers z Michiganu USA, který má šestnáct regionálních kompanií.

77. Highlander regiment

Po bitvě u Cullodenu byli obyvatelé Skotska a především Skotské vysočiny vystaveni krutým represím za strany vítězných Angličanů – za nošení plédů a oděvů z tartanu, hraní na dudy či nošení zbraní byly udíleny hrdelní tresty. Pro hrdé válečníky z Vysočiny byl vstup do highlanderských regimentů jedinou možností, jak si uchovat alespoň část své identity.

To byl také důvod, proč jsme se rozhodli založit 77. Highlander regiment, ačkoliv se většina jeho členů ztotožňuje s jakobitskými rebely a z červeného sukna anglických uniforem jim ještě před pár lety naskakovala kopřivka.

První nesmělé krůčky byly učiněny na jaře 2004 a významným mezníkem byl výprodej nejmenovaného velkoskladu, kde jsme objevili patřičné množství vlněné látky s vojenským vzorem skotské kostky, neboť na jeden pléd je potřeba nejméně pět metrů tartanu a bez plédu není horal kompletní.

77. regiment se neúčastnil pouze významných vojenských operací v amerických koloniích. Menší oddíly byly umístěny v předsunutých hraničních pevnůstkách nebo ve strážní službě na zásobovacích liniích v divočině. Zde muži trávili dlouhé měsíce bez kontaktu s civilizací a bez armádních dodávek, a tak byli odkázáni pouze na svoje schopnosti. A právě na tyto malé jednotky jsme se zaměřili.



Jak můžete vidět také u nás, mnohé součásti uniforem v polních, tedy spíše lesních podmínkách, vzaly brzy za své a bylo nutno je nahradit věcmi praktičtějšími a hlavně dostupnějšími. Střevíce se brzy prochodily a vhodnou náhradou byly indiánské mokasíny. Typické červeno - bílé punčochy se po chvíli prodírání mlázím měnily na cáry, což vyřešily kožené kamaše. Také prachovnice a lovecké brašny byste u výstrojního důstojníka hledali marně. Z vlastní zkušenosti víme, že co bylo dobré pro americký prales, plně vyhovuje také v českých luzích a hájích. O tom, že toto tvrzení máme ověřeno pro každou roční dobu, se můžete přesvědčit na fotografiích.

Na našich akcích je používání vlněných dek místo spacáku nebo křesadla místo zápalek samozřejmostí. Veškeré naše konání se totiž uskutečňuje s důrazem na maximální možnou dobovou autentičnost. Tuto zásadu se snažíme praktikovat od výroby výstroje po používání odpovídajících potravin. Pro tento přístup se v poslední době vžil termín „living history“, neboli oživená historie.

Koloniální milice

Správy anglických kolonií zakládaly jednotky milice, které také vystrojily a vyzbrojily. Tyto jednotky se scházely na pravidelných cvičeních a v případě potřeby byly doplňovány dalším náborem. Jejich úkolem bylo chránit západní hranice před nepřátelskými, především indiánskými útoky.



Patřila k nim například Virginská milice, která se pod velením George Washingtona účastnila první bitvy Francouzsko-indiánské války u Fort Necessity 3. července 1754. Po celém území anglických kolonií se formovaly také provinční pluky placené Anglií. Oba druhy jednotek se od anglických červenokabátníků lišily nejen různými druhy uniforem, ale také výstrojí (např. sekery místo šavlí). Během války byla v oblastech bojů z řad osadníků verbována domobrana, které veleli důstojníci britských jednotek.

Na rozdíl od anglických kolonií podléhali osadníci v Nové Francii branné povinnosti. Muži ve větších osadách cvičili se zbraní každou neděli (po návštěvě kostela) a jednou za dva měsíce se účastnili většího cvičení. V případě cvičení nebo válečného tažení byli vystrojeni a vyzbrojeni z miličních skladů mušketou, „kapotem“ (jednoduchý kabát z vlněné deky), případně dalšími drobnými součástmi výstroje. Uniformy neměli, každý měl vlastní oblečení. Pro některé oblasti bylo typické barevné ladění oděvů do jedné barvy, například pro Quebeck to byla červená.

Doslov

Tento článek pochází z našich propagačních materiálů = nejsem jeho autorem. Pro další informace a množství fotografií doporučuji navštívit naše stránky.