Jelikož zbývá už jen 14 dní do Štědrého dne, rozhodl jsem se napsat krátkou povídku, která Vám snad ukrátí dlouhou chvíli při čekání na Ježíška. Tak, jako se o to snaží hrdinové tohoto příběhu.

Bylo pozdní ráno čtyřiadvacátého prosince. Všechny děti už nemohly dospat, a proto již notnou dobu pobíhaly po celém domě, ujídaly cukroví a motaly se svým rodičům pod nohama. Nejinak tomu bylo v domácnostech kamarádů Jendy, LivArta, Elephanta, Mouchy a Einexe. Všichni se už moc těšili na dárky a nemohli přestat myslet na okamžik, kdy spolknou poslední sousto kapra a vrhnou se pod stromeček. Nejvíc ze všech ale běsnil Jenda. Chodil kolem dokola a pár minut mu připadalo jako celá věčnost. Bědoval a naříkal tak dlouho, až jeho sestře Makavelině došla trpělivost a vyhnala ho ven z domu. Měla totiž návštěvu kámošek Odloučené a Vardy a údajně potřebovaly dostatek soukromí, aby mohly probrat nejnovější šminky na trhu. Zkušenější čtenář ale samozřejmě ví, že kecaly o klukách a novém komiksu v Bravu.

Jenda se tedy rozhodl, že se staví za svými kamarády a čas do večeře si nějak společně zkrátí v klubovně, kterou vlastní p!p@. P!p@ totiž Vánoce neslaví, jelikož neslavení Vánoc je známka punku! První, ke komu chtěl Jenda zajít, byl Moucha. Bydlel nejdál, takže se rozhodl využít MHD. Počkal několik nekonečných okamžiků na zastávce, dokud nepřijel autobus nepřirozeně polepený samolepkami rádia Beat. Otevřely se první dveře a Jendovi se naskytl prazvláštní pohled. Řidič byl opravdu neskutečně vysoký pán. Seděl na svém sedadle podivně zkroucený, protože mu výška nedovolila sedět rovně. Volant měl až někde pod koleny a v dlani svíral několik karamelek. „Hele, ber si, chlapče! Když je ten Štědrej den, viď!“

„Né, děkuju, maminka říkala, že si nemám brát od cizích,“ pravil moudře Jeník a utíkal si sednout úplně dozadu autobusu. Naproti němu seděli nějací cizí kluci ze Slovenska. Bavili se o whiskey, drahých luxusních propiskách a o holce, kterou jeden z nich potkal už hrozně dávno a i když byla starší, bezhlavě se do ní zamiloval. Rozhovor ho natolik zaujal, že málem zapomněl vystoupit na Budějovické, kde Moucha bydlel.

Když Jenda dvakrát krátce a jednou dlouze zazvonil na Mouchův zvonek, což byl smluvený tajný kód našich pěti přátel, vykoukl Moucha z okna a zvolal: „Už letím!“ Za pár okamžiků už byl dole u dveří a oba se mohli dát na cestu.
Mířili společně za LivArtem, který bydlel hned vedle Smetanovy ulice. Cesta jim pěkně ubíhala, když v tom se najednou objevil ten otravný kluk ze sousedsví, Fph. „Klucíííí, klucííí! Pojďte postavit obrovské kvietko ze sněhu!“ „Dej nám pokoj!“ Pronesli oba hoši téměř současně. „Chceš sníh? Tak tady ho máš!“ A malý Fph zmizel pod přívalem sněhových koulí.

Po zbytek cesty se oba smáli, až se za břicho popadali. Když už byli na dohled Livíkova domu, spatřili ho, jak jen tak v rozepnuté bundě uklízí sníh z příjezdové cesty k vratům. Ta rozepnutá bunda nebyla rozepnutá jen tak! Škvíra mezi oběma zipy totiž odhalovala značně obnošené tričko s tučňákem, který nápadně připomínal Anguse Younga, a LivArt na něj byl patřičně pyšný. „Poď s náma za p!pou, Live, dojdem ještě za Einexem a Elephantem a provedeme nějakou špatnost!“ „Jasan hoši! Jen to dodělám a řeknu mamce, počkejte.“ Ještě několikrát neohrabaně odhodil pár téměř zanedbatelných lopat sněhu a rychlostí blesku mezi písmeny AC a DC zmizel uvnitř a hned se zas objevil.

Nyní už byli na cestě tři a o zábavu bylo postaráno. Po cestě mezi panelovými domy sídliště totiž mohlo dojít k tragické události! Trio si spokojeně vykračovalo pro zbývající kamarády, kteří byli v podstatě sousedé. Einex a Elephant bydleli ve stejném paneláku, jen v jiném patře. Ale ještě než k nim došli, protl mrazivé odpolední ticho náhlý výkřik: „Čáááu! Já jsem Palučko!!!“ A těsně vedle nich přistál opelichaný smrček. Kluci se úlekem rozeběhli a zastavili až u vchodu do paneláku. Do zvonku Elephanta naťukali svůj kód a ten okamžitě věděl, která bije. Cestou dolů ještě vyzvedl Einexe a naše parta přátel byla kompletní. „Jdem za p!pou do klubovny a tam už něco vymyslíme, co vy na to?“ Všichni radostně přikývli a vydali se společně na Olomouckou ulici.
Když míjeli zasněžený kopeček mezi domy, spatřili několik dětí, jak sáňkují. Byl mezi nimi i jeden mladík, který se drápal do kopce s vyrvanou sedačkou ze stadionu pod paží. Používal ji místo bobů.
V klubovně už p!p@ dávno seděl a něco cvakal do počítače. Z reprobeden rádia se linula příjemně chytlavá melodie neznámého písničkáře. „Týjo, co to je? To je bomba! Půjčíš nám tu kazetu?“ „Pánové, to je emsí dabljůsí, je to hit letošních Vánoc a v obchodě se hned vyprodal! Tohle mi okopíroval kámoš Thompson!“ „Božííí…“
A tak se všichni kamarádi sešli, aby společně přetrpěli tu nekonečně dlouhou dobu, než u nich doma v obývácích zazvoní zvoneček a Ježíšek jim splní všechna přání, která mu poctivě napsali dopisem. Chvilku se bavili o hokeji, jak nová posila Komety, BunGee, vstřelil vítězný gól, a jindy zase o Romulovi, kamarádovi, který už je natolik velký, že chodí na pánské fórum a dokonce má přístup i do VIP sekce! A to už je tedy senzace!
Jakmile se začínalo stmívat, rozutekli se všichni zpátky do svých domovů, kde se konečně dočkali vytouženého okamžiku.

První školní den po svátcích se všichni sešli ve třídě, aby si pověděli své zážitky a pochlubili se, co všechno dostali. „Tak, a co ty Einexi?“ „No já jsem dostal iPhona, ale je to lepší než Drutkem do oka!“